Co nás vede k impulzivním nákupům a co je základním kamenem nového šatníku? To se dozvíte v rozhovoru se slow stylistkou, návrhářkou, milovnicí second handů, vintage pokladů a upcyklace Kamilou Vodochodskou.
Už při studiu textilního návrhářství na Technické univerzitě v Liberci pochopila, že pouze návrhářství nestačí a že jejím posláním bude zřejmě komplexnější módní pomoc, aniž by to v té době patřilo mezi klasicky vnímaná povolání.
Díky praxi stylistky v komerčním prostředí tištěných médií a reklamy stejně jako v osobních šatnících žen i mužů začala chápat hlubší pohnutky, které nás vedou k tomu, jak se oblékáme a jak nakupujeme.
Před více než dvanácti lety do tohoto módního balíčku přidala „udržitelnost“, tehdy ji nazývala „používání selského rozumu a srdce“. Okamžikem zlomu byl pracovně-studijní pobyt v Americe, kde prožila šok z tamního konzumního způsobu života. „Navnímala jsem, jak není problém každý den po práci zajít do shopping mallu bez konkrétní potřeby. Jak běžné bylo vidět, že si dámy chtěly koupit boty, a odnesly si třeba dvanáct párů. Protože mohou. Boty byly stejně levné jako vanička zmrzliny. To už není o potřebě, ale je to vybudovaný návyk. Zautomatizovaná zábava, trávič času a zbytečné utrácení peněz. Tehdy jsem si říkala, že chci rozklíčovávat, co vše za tím je. Proč to lidé sami sobě dělají, jaký vliv na nás mají obchodní nabídky a také co se s tím nezměrným množstvím oblečení děje, když je již lidé nechtějí – u sebe ve skříni, nebo obchody ve slevových sekcích.
Svou profesi, v níž kombinuje módní a psychologické poradenství s udržitelným pohledem, nazvala „slow fashion terapeut“ a o svých znalostech přednáší na různých akcích.
O víkendu 20. a 21. května ji můžete potkat na LAVRS marketu, v rámci něhož se pod jednou střechou v prostoru Gabriel Loci na pražském Smíchově představí výběrové second handy. „Na LAVRS může přijít celá rodina a děti uvidí i jiný přístup, než že se jde v neděli do obchoďáku a tam se věci nahází do koše nebo se objednají velké krabice s hromadou oblečení, které se doma vyzkouší a pak se vrátí. Tady najdou svůj oblíbený sekáč, uvidí se s prodejcem a koupí si něco, co má příběh. Teď jsme natáčeli v jednom vintage obchůdku a paní majitelka vyprávěla, jak objevila v Itálii kožené botičky, koupila je, dovezla v osobní zavazadle do Prahy, nechala je vyčistit a podrazit… Vklouznete do nich a víte, že máte něco hodnotného. Tím myslím jinou hodnotu, než je na cenovce. Tou hodnotou je ,vztah‘ a jakási láskyplná zodpovědnost související třeba i s péčí o danou věc,“ říká Kamila Vodochodská, která na LAVRS marketu představí svou slow prêt-à-porter kolekci i hravé dětské kousky, které šije ze zbytkových látek.
Bude tam také k dispozici v roli stylistky skrze asistované nákupy. „Společně můžeme projít nabídku všech luxusních second handů a vintage obchůdků, který budou součástí LAVRS marketu, aby i tyhle udržitelné nákupy byly více zacílené pro vaši dlouhodobou radost při nošení. I v těchto obchodech se totiž dají napáchat velké nákupní chyby.“
To je pravda. Pro někoho je samotný nákup jakousi terapií, zlepšuje si tím náladu, a i v second handu může nakoupit hromadu věcí, které pak nenosí. Máte nějakou radu pro lidi, kteří podléhají impulsivním nákupům?
Spíš než řešit překypující šatník různé kvality je potřeba řešit, proč se to děje. Proč potřebujeme utíkat – a je jedno jestli do obchoďáku, do online shopu nebo do second handu. Je to krátkodobá droga a rychlá emoce, která tak jak přišla, tak rychle odezní. Evidentně je tam nějaký blok, zacyklení či jiný problém a dost často ten problém není v tom, že by nám chyběly akutně kalhoty.
Možná neumíme být sami a trávit kvalitně volné chvíle, nedovolíme si odpočinout u něčeho naplňujícího. Bereme pak i nákupy jako odpočinek. Pořád jsme v běhu, do práce, do školky, navařit, vyprat… Neumíme zpomalit. Já si to dokonce v Táboře mezi přednáškami nechala ve svůj narozeninový den vytetovat. (Ukazuje mi na ruce slovo „zpomal“.) Zároveň chci říci, že to mnohdy sama a nyní jako dvojnásobná maminka také nedokonale a nedostatečně aplikuji. A mou druhou mantrou je „změna jsi ty“.
Když jsme u té změny, jak měníte šatníky klientů?
Než začneme věci v šatníku třídit, správně skládat, hledat, kde se cyklí či kde má naopak mezery, je třeba zkusit definovat naši jedinečnou stylovou osobnost a musíme rozklíčovat, jak pracovat s naší proporční postavou. A prvopočátkem je její přijetí. Chci pomáhat, a ne uškodit špatně zvolenými slovy nebo příliš progresivní, extrémní či zbytečně rychlou změnou. Je to hodně citlivé téma. Pracujeme ve velmi křehkém osobním prostoru s odbouráváním strachů a bloků. Musíme je objevit, pojmenovat, rozpustit, zpracovat zlonávyky a přepracovat je v pozitivní návyky, pracovat s nákupním chováním, finanční gramotností i textilní znalostí vláken… Jestliže chceme řešit naše zdravé sebevědomí, musíme vědět, jaké cesty k němu vedou a co jsou jen slepé uličky.
Jak to pak probíhá u skříní?
Když se snažíme rozklíčovávat kvalitu šatníku, vždy začínám otázkou: „Když by u vás doma hořelo, které kusy byste šli zachránit?“ Budete se divit, kolik lidí nedokáže říci ani jednu věc. Nejde o materiální pouto, ale o vybudování vztahu a o úctu. Může nás bavit příběh, který se k danému kousku váže, s jiným máme spojené vzpomínky, emoci, konkrétního člověka a zároveň máme vždy radost, když si ho vezmeme na sebe. Dodává nám správnou energii, cítíme se dobře.
A vůbec nevadí, že si některé oděvy musíme nechat lehce doupravit, zkrátit, zúžit. Konfekce nebo second hand nám pouze poskytují produkt. My ovšem často očekáváme, že nám bude dokonale sedět a bude ve všem dokonalý již v kabince.
A nemá dokonale sedět?
To je jeden z největších nákupních oděvních mýtů. Ano, i v 21. století je normální (či spíše by tomu opět tak mohlo/mělo být) mít vlastního krejčího. Bylo by fajn si umět alespoň přišít knoflík, ale nemusíme všichni umět šít. Šikovný krejčí nebo krejčová nám jednoduchým úkonem dopomůže k tomu, abychom se v oblečení cítili dobře. Nějak jsme to pozapomněli anebo se doposud nenaučili.
Nová generace už vyrůstá v tom, že vše je dostupné na jeden klik. Já pamatuji dobu, když v Praze otvírala první prodejna Háemka, zažila jsem ještě čtyři kolekce v roce. Teď jich máte i 52. Některé fast fashion obchody to dotáhly do takového extrému, že jim chodí zboží co týden a na prodejně každý den vybalují něco nového. Upletly si na sebe bič a je otázkou, jestli tu rychlost vůbec dokáží zvládat. Myslela jsem si, že covid udělá tečku za některými procesy, ale evidentně to nejde tak rychle.
To množství není dobré pro ekologii, ale ani pro naši psychiku. Máme tolik možností, až se v nich můžeme ztratit.
To, že máme vše pod nosem, omezilo naše uvažování nad tím, kdo jsme my sami za sebe. Najednou si můžeme vyzkoušet úplně všechno, neustále nové trendy, jiné styly a s nimi nové impulzy, osobnosti. My ale nepotřebujeme mít vše a zkoušet otrocky vše. Tato výhoda se začíná stávat nevýhodou a jakýmsi omezovačem.
V šatnících klientů vídám oblečení ještě s cedulkami. Nenosí ho a ani nevědí, proč si ho pořídili. Pod vlivem zajímavé kampaně, cenovky podpořené akčními dny či daného okamžiku a nálady?
Často když se podívám na člověka, vnímám, že konkrétní outfit/styl s jeho vnitřní osobností nekoresponduje. Já s ním odkrývám celý šatníkový příběh. Prvopočátky budování vkusu, stylu, jak se některé konkrétní kousky do šatníku dostaly… Může za tím být mnohé. Třeba pocit, že nemám dost peněz, a tak si kupuju další a další levné, ale nekvalitní kousky, nejistota se sebou, rodinné návyky, strach …
Kdybychom se s penězi naučili při nakupování pracovat jinak, budeme asi překvapení, že ukvapenými a levnými nákupy v důsledku neušetříme, naopak. A to je něco, co mnozí z nás známe už z úst našich babiček.
Ke špatným nákupům nás také často vede neznalost materiálů. Necháme se ošálit doslova na první dotek. Ustřiháváme cedulky a pak ani nevíme, z čeho naše oblečení je. Kdybychom je četli, věděli bychom, že to, v čem jsme se minule tak strašně zpotili, byl zřejmě polyester nebo nylon. Akryl, nylon, polyester, polyamid, polyuretan, to jsou umělá vlákna z derivátů ropy, v tom vám asi příjemně nebude. Málokdo v cedulkách umí číst. Kolikrát já jsem slyšela, že vlna roste v půdě a bavlna na zvířeti! Ale to je proto, že nás to nikdo neučil.
Kde má člověk tyhle informace zjistit, když ve škole se o nich neučí?
Zrovna na LAVRS marketu budu mít workshop o materiálech. Takovou textilní laboratoř, kde si i ukážeme, jak které vlákno vypadá pod mikroskopem, a budeme dělat také spalovací zkoušku. Když uvidíte, jestli z dané látky zbude popílek nebo tvrdá plastová koule, nejspíš si na to pak vzpomenete, až budete stát někde u ohně, a budete si umět představit, co by se stalo, kdyby na vás spadl oharek.
Snad v návštěvnících aspoň část informací, které jim předám, zůstane a dokáže je pak od nákupu odradit, nebo je naopak podpořit, aby investovali do kvalitního (někdy dražšího, někdy stejně finančně náročného, jak byli zvyklí doposud) kousku. Když uvidí cedulku se složením oděvu, řeknou si, aha, tohle vlákno je umělé, je hladké, proto na něm brzy může být větší množství žmolků, proto se bude rychleji špinit, protože přirozeně elektrizuje a navazuje na sebe molekuly prachu ze vzduchu a tak dále. Zároveň bychom neměli od vláken očekávat více, než sama dokáží. Každý vlákenný materiál má svá pro a proti. Některá jsou prodyšná, ale muchlají se či nemají odolnost na sluníčku. Jiná budou odolná, barvy budou jasné i přes výheň sluníčka, ale budou žmolkovat …
Na přednáškách a workshopech taky představujete lidem děsivá čísla, která se týkají módního průmyslu. Který z těch údajů děsí vás?
Když vezmu výrobu jednoho bavlněného trika, je to, jako když si pětadvacetkrát napustíme vanu. Úplně po okraj. A to je jen bílé triko bez barvení. Snažím se ta čísla, tyhle „scary facts“ připodobňovat k něčemu, co si umíme představit, ale narážím na to, že už jsme dost imunní vůči ne vždy pozitivním informacím. Někteří lidé jsou lhostejní, a to je taky „scary fact“.
Možná i proto po těch letech, co jsem v procesu osvěty, u mě před časem došlo k určitému pocitu zoufalství a marnosti. A tak jsem se rozhodla svou energii přesměrovat spíše na pomoc a vedení lidí, kteří jsou aktivní a naklonění změně, než abych pořád vysvětlovala, co je špatně v módním průmyslu a ekodopadech.
Měli bychom jít sami příkladem, inspirovat okolí a umět zodpovědět otázky svým dětem. Je potřeba „měnit“ nastávající generaci, protože to bude s největší pravděpodobností právě ta generace, která to buď zvládne, nebo nezvládne. Udržitelnost je nedílnou součástí výchovy. Kdo jiný v dětech zasadí to semínko inspirace a nastavení laskavé osobní zodpovědnosti, když ne my? Netýká se to jen módy, spíš obecně nákupního chování, finanční gramotnosti a konzumerismu. Měli bychom vědět, že nákup je jenom jedna z možností, jak oblečení získat. Second handy jsou další z možností. Přešití je jedna z možností. Podědění je jedna z možností a nemusíme se za ni stydět.
Když jste zmínila ty módní mýty, který je také častý?
Časopisy ode mě často očekávají jednoduchá řešení. Do jednoho pořadu po mně teď chtěli, abych jim řekla, jakých je deset základních kousků šatníku. Ale já to takhle nedělám a nebudu další ženy mást, že musejí mít ve skříni bílou košili, černou tubovou sukni, bílé triko, džíny … Ono se to hezky skládá, docela hezky to vypadá, je to docela easy sehnat, ale v praxi tyto kousky u většiny žen ve skříni netvoří gró definice jejich stylu. Neexistuje jednoduchá rada a ani instantní řešení.
Příklad. Neumíte si vybrat kalhoty. Zkoušíte, nakupujete kalhoty, máte jich padesát a stejně žádné nemáte ráda. Univerzální rada v časopise vás nenavede k tomu, jak tuhle situaci změnit, protože jste specifická. Každá jsme. Máte nějaké boky, nějakou výšku, máte pocit, že máte malý zadek, velký zadek, máte ho ráda, nemáte ho ráda … Univerzální rady nefungují při hlubším ponoru do sebe. Tam oblékáme nejprve duši, abychom mohly obléknout tělo.
Určitě fungují stylingová pravidla, ale když se zaseknete na tom, že máte doma padesátery kalhoty, asi si sama poradit neumíte. Jinak byste už u třicátých přišla na to, co vám nesedí. Možná jste ten typ, který na sebe prostě kalhoty nesežene a musí si je nechat ušít. Do těch padesáti už jste investovala, a kdyby stály každé tisíc korun, už jste dala 50 tisíc za kalhoty, které vám leží doma. To jste mohla mít kalhoty za šest tisíc na míru a za zbytek jet na dovolenou. Je těžké přiznat si, že sám nevím, jak dál, ale určitě není ostuda se zeptat.
Ještě by mě zajímalo, co byste ze svého šatníku zachránila vy, kdyby u vás hořelo?
Určitě vintage Cartier psaníčko, které jsem ulovila v second handu ještě za studentských let, aniž bych věděla, co to písmenko na něm znamená. Pak bych zachránila klobouk od Tonaku po babičce. Když jsem měla přednášku s Tonakem, pan ředitel chtěl zavtipkovat a říká: „Doufám, že máte klobouk od Tonaku!“ S radostí jsem smekla a ukázala mu poctivě udělanou vnitřní část s koženým vyztužením a zlatou ražbou. Sám koukal a říkal, že je to unikát. Tyhle dvě jsou srdcovky a pak ještě prsten babičce. Naštěstí jsou to malé věci a v té rychlosti bych je asi dokázala strčit do batůžku spolu s fotkami, obrázky a dalšími věcmi, které jsou samozřejmě důležitější.
