Středa, 1 února, 2023

Opustili Prahu a zachránili historické stavení na venkově. Cítíme se tu svobodnější, říkají.

Říkáte si, co přivede rodinu jako vystřiženou z lifestylového časopisu k tomu, aby opustila zázemí pražského loftového bytu, trvale přesídlila do chaloupky na úbočí libereckého Kryštofova Údolí a nakonec tu z polorozpadlé ruiny vybudovala překrásný butikový hotel? Kladla jsem si tu samou otázku. Po chvilce mi došlo, že Tereza a Michal Hoškovi zkrátka patří k té hrstce lidí, kteří se nebojí plnit si své sny, byť mohou na první pohled působit sebebláznivěji.

Jak dva milovníci designu, tance, kaváren a rušného pražského života zvládnou přesun do ticha lesnatých kopců?

Tereza: Původně jsme sem jezdili každý víkend na chalupu. Čím více jsem se ale začala pohybovat ve světě udržitelné módy, tím menší smysl mi dávalo bydlení ve velkém loftovém bytě v Praze a následné víkendové přejíždění z města na chalupu. Dřív jsem hrdě hlásala, že dostanu len do města, a nakonec to dopadlo tak, že mě len dostal z města. (směje se)

Michal: Roli v naší cestě z města hrálo podle mě také to, že nejsme rodilí Pražáci. Oba jsme vyrůstali v České Lípě, kde jsme se i seznámili. Tereza bydlela v rodinném domku, já v paneláku, ale hned za domem jsem měl louku a les, takže jsem celé dětství strávil na stromech.

Tereza: Naše cesta z města navíc nepřímo započala už v Belgii, kde jsme nějaký čas žili kvůli Michalově práci. Měli jsme tam pronajatý domek na předměstí a mohli jsme na vlastní kůži okusit, jaké to je žít mimo přímý dosah civilizace. I díky tomu pro nás přesun na venkov nepředstavoval takový šok.

Předcházelo této změně dlouhé rozhodování?

Tereza: Vše se odehrálo spíš pozvolně. Nejprve jsme začali tím, že jsme pronajali pražský byt a zkoušeli jsme si vesnický život tzv. nanečisto. Hned první zima představovala velkou zkoušku, protože napadlo neskutečné množství sněhu a já jsem byla počtvrté těhotná. Když se pak všechen sníh sesunul ze střechy, nebylo vůbec možné otevřít vchodové dveře. Musela jsem tehdy vylézat oknem, abych mohla děti odvézt do školy. To jsou věci, které vám obvykle nedochází, když se v prosluněném létě zasníváte nad tím, jak by bylo úžasné žít na venkově. I z toho důvodu každému doporučuji, ať nepálí mosty hned, ale raději si nanečisto vyzkouší, co vlastně takový život mimo město obnáší.

Michal: Život našich předků měl navíc trochu jiná pravidla. Chalupa a její světnice jsou situovány směrem na západ – když se k večeru vraceli domů z práce, měli dostatek světla. To je zcela v rozporu se současným stylem života, kdy se snažíme maximálně využívat jižní světlo. Kvůli tomu jsme téměř celou zimu odříznuti od zahrady a výhledu do údolí. I proto teď rekonstruujeme stodolu. Jednak si rozšíříme obytný prostor, napojíme se celoročně na zahradu, ale vnášíme do ní také kus esence z našeho pražského loftu, včetně velkorysých prosklených oken.

Přinesl vám život na vsi něco nového?

Michal: Čím více času trávíte na vesnici, tím více si uvědomujete opravdu zásadní rozdíly v kvalitě života. Jako první zaznamenáte výrazně lepší chuť vody a příjemnější vůni vzduchu. Hned v závěsu za nimi je ticho a tma oproštěná od světelného smogu, díky které v noci vidíte hvězdy.

Tereza: Mně se moc líbí sledovat, jak tenhle způsob života prospívá nejen nám, ale hlavně našim dětem. Mám pocit, že tu mají mnohem lepší možnost se svobodně projevit, díky čemuž jsou pak daleko sebevědomější a autentičtější. To ostatně cítím i sama na sobě. V Praze jsem měla tendenci mnohem více nasazovat masku určité dokonalosti a zapadat do nějakých škatulek. Tady se cítím po všech stránkách svobodnější.

Rekonstrukce byla náročná a nákladná. Foto: Petr Jandera

Místní prostředí vás okouzlilo natolik, že jste tu před časem zakoupili další nemovitost – hrázděnou chalupu, která byla ještě před necelými dvěma lety v dost zuboženém stavu. Jak vznikl nápad ji zrekonstruovat a vytvořit z ní butikový hotel?

Michal: Pro mě bylo důležité zamyslet se nad tím, co mě nejvíc baví. Po letech jsem dospěl k tomu, že nejraději ze všeho buduji, upravuji na míru svému estetickému vnímání. To se týká rekonstrukce domů, ale i renovace motorek či úpravy automobilů. Příležitost zrekonstruovat tuto historickou památku pro mě byla naplněním životního poslání.

Tereza: Téměř všichni naši přátelé podnikali a Michal byl v té době jediný zaměstnanec. Lidé, kteří to viděli u nás doma, nám často říkali, proč se nepustíme do rekonstrukcí nemovitostí v tom našem minimalistickém udržitelném duchu.

Michal: Takže prvotní myšlenka byla na světě a stačilo si jen počkat na vhodnou příležitost… Tenhle dům je kouzelný tím, že je přes léto takřka dokonale ukrytý za listnatými stromy. Teprve s příchodem podzimu začne ukazovat svou krásu okolnímu světu. S kamarády jsme se mnohokrát zasnívali nad tím, co bychom s ním udělali, kdyby nám patřil. Takže kdykoli za námi někdo přijel na návštěvu, snažili jsme se ho překecat, aby dům koupil. To jsme neúspěšně dělali tak dlouho, až jsme nakonec stavení s pomocí investora Karla Janečka koupili my. (směje se)

Jak vás přijali starousedlíci? Nové projekty, obzvláště ty v luxusnějším duchu, to v menších komunitách nemívají úplně lehké…

Michal: To v našem případě naštěstí neplatí. Místní přijali náš projekt nadmíru pozitivně, a to především proto, že mají tenhle dům ve velké oblibě. Je to jedno z nejstarších stavení ve vesnici, ne-li úplně nejstarší, a má nejen úžasného ducha, ale i bohatou historii. První zápis je datován 16. dubna 1600. V 19. století tu byla hospoda. Má se za to, že dokonce tzv. pašerácká hospoda, která se objevila v předehře opery Bedřicha Smetany Hubička. Ale po válce a odsunu Němců začal dům neodvratně chátrat. V průběhu dalších let tu žili dva úžasní sochaři – bohémové, na které mají starousedlíci plno vzpomínek. Vyhlášené byly zejména jejich vernisáže v místním švestkovém sadu, které nazývali poetickým: „Jděte do háje!“ Oba tu nepochybně šířili skvělý spirit, ale nějaké opravy domu vůbec neřešili a podle toho to tak i vypadalo. Do některých částí stavení se vůbec nesmělo chodit, protože hrozil pád střechy. Starousedlíci se tak zcela logicky obávali, že jednou bude muset dojít k demolici, protože dům vyžadoval opravdu velmi rozsáhlou a nákladnou rekonstrukci a jeho prodejní cena rozhodně nebyla zanedbatelná. Předchozí majitelé se sice snažili usedlost opravit, ale bylo jasné, že jim v jednu chvíli došla energie, možná i finance, a dlouhou dobu se nikdo neodvážil v náročné misi pokračovat. Když pak místní viděli, že se tady v údolí konečně něco děje a celé stavení získává podobu, o které se nikomu ani nesnilo, neskrývali radost. Bylo hezké sledovat, jak sem chodí celou proměnu pozorovat.

Letos jste zahajovali první sezonu butikového hotelu a hlavně restaurace, která je otevřena od pondělí do neděle a oživuje chutě místního regionu. Jak jste křest ohněm zvládli?

Michal: Rekonstrukci jsme měli v plánu dokončit tak, abychom stihli alespoň část letní sezony. Chtěli jsme si potvrdit, že náš koncept funguje, a namotivovat tak celý tým. To se podařilo. Otevřeli jsme na přelomu července a srpna, kdy byla turistická sezona v Kryštofově Údolí na vrcholu. Zákazníci si nás velice rychle našli a reference předávali k naší velké spokojenosti dál. Kdybychom otevřeli po sezoně, nevyzkoušeli bychom si, jak velký tým pro plný provoz potřebujeme. Dnes jsme již v kompletní sestavě. V té době nás ale byla jen polovina a já jsem velice vděčný všem, kteří si doslova hrábli na dno svých sil. Šéfkuchař Karel Doležal pracoval například několik dní od rána do noci. Začínal jako pekař v pět ráno a končil úklidem kuchyně v jedenáct večer. To není dlouhodobě udržitelné. Ráno jsem se k němu tedy přidal a chvíli jsme si pracovně přejmenovali Bezové Údolí na Hospodu u Dvou bláznů. (směje se) Zapojila se celá rodina. V pekárně vypomáhala babička Maruška, v kuchyni dcery Eli a Lili, Terka prala cejchy a ladila interiér.

Tereza: Poslední půlrok byl pro nás všechny opravdu extrémně náročný. Tady patří poděkování i našim dětem, které s námi měly a mají obrovskou trpělivost. Elizabeth i Lili strávily víceméně celé léto prací v „Bezu“ a ty dvě menší se tu vyskytovaly okolo nás všech téměř každý den. Takže, když se mě lidé ptají, jak zvládám tolik dětí, zvířat, snů a projektů najednou, upřímně odpovídám, že nezvládám! Obzvláště ne se svým vrozeným perfekcionismem, ale dělám maximum.

Máte spolu čtyři dcery v poměrně pestrém věkovém rozmezí. Proměnil se postupem času váš způsob výchovy?

Michal: Nejstarší dceři je dvacet a nejmladší tři. Každou jsme vychovávali stejně, a přitom jinak. Ta první by vám určitě řekla, že jsme na ni byli mnohem přísnější než na ty mladší. I tak si ale myslím, že společným jmenovatelem naší výchovy byly pozitivní přístup a snaha o to, aby holky měly v první řadě zdravé sebevědomí. Do konkrétního způsobu výchovy se pak hodně promítalo hlavně prostředí, ve kterém jsme zrovna žili. Rozhodně jsme ale nikdy nebyli tím typem rodičů, kteří by vše podřídili tomu, že mají dítě, a nevytáhli paty z domu. Spíš jsme se vždycky snažili každou z dcer přirozeně začlenit do toho, co nás baví.

Tereza: Já miluju kavárny a tanec! Tady na vesnici mi chybí hlavně taneční večery, které jsme si s Michalem hojně užívali. Mám pocit, že právě tenhle náš uvolněný, až bohémský přístup naučil holky poměrně velké přizpůsobivosti, díky níž se nebojí nových lidí a nových situací. Samozřejmě jsme to nikdy nelámali přes koleno a netrvali jsme na vlastní zábavě za každou cenu. Když byly holky unavené a plakaly, šlo se domů. Ale dosavadní zkušenost mi potvrdila, že když je spokojený rodič, je spokojené i dítě. Za mě určitě platí, že nejvíc se váš potomek naučí pozorováním toho, co jako rodič děláte, nikoliv tím, co mu říkáte. Proto se snažíme chovat tak, jak bychom si přáli, aby se chovaly naše holky.

Hoškovi spolu mají čtyři dcery. Foto: Petr Jandera

Kdo jsou Hoškovi?

Michal. Manažer se specializací na neustálé zlepšování, transformace a krizový management působil ve sklářských firmách Preciosa, Lasvit a mnoha nadnárodních společnostech.

Tereza. Výživová poradkyně, trenérka a zakladatelka obchodu s udržitelnou módou Juliestore na Vinohradech.

Společně putují životem téměř třicet let, kromě čtyř dcer (Elizabeth, Lilien, Julie a Díny) je spojuje také nově otevřený butikový hotel V Bezovém Údolí u Liberce. Místo s autentickým geniem loci je jako stvořené k odpočinku v souladu s přírodou a v úctě k tradičním hodnotám a udržitelnému stylu života. Nechybí tu ani zážitková restaurace pod taktovkou Karla Doležala, která nabízí moderní českou kuchyni z lokálních ingrediencí nejvyšší kvality.

Vychází 31. ledna

S výukou finanční gramotnosti je třeba začít od útlého věku, tvrdí...

Ačkoli si české děti podle průzkumů finanční gramotnosti nestojí špatně, není rozhodně výjimkou, že žáci základních škol netuší, jakou hodnotu mají předměty, které vlastní,...

Sopranistka Kateřina Kněžíková: V zahraničí bývám doceněná víc než doma

Letos v Londýně získala prestižní cenu BBC Music Magazine Awards, která se udílí za klasickou hudbu. Operní pěvkyně a stálá členka souboru Národního divadla...

Detox šatníku: 13 tipů na módní očistu a nákupy oblečení, které nezůstane ležet ve skříni

Víme, jak chytře nakupovat a jak poskládat snadno kombinovatelný šatník, aby se vám už nikdy nestalo, že si budete zoufat: „Nemám co na sebe!“

„Pokud si neušpiníte ruce, dozvíte se jen polovinu všeho,“ říká modelka propagující šetrné zemědělství

Fotil ji Karl Lagerfeld, ve spotu pro Louis Vuitton hrála s Davidem Bowiem, byla na titulkách desítek časopisů, posledních...

Kvůli bulimii musela přestat se sportem. Nyní si běžkyně Marcela Joglová plní olympijský sen

Marcela Joglová je maratonskou hvězdou posledních let. Máca, jak se jí v běžeckých kruzích říká, sportovala od dětství, ne...
Zavří­t reklamu