Čtvrtek, 2 února, 2023

Udělejte bordel! S dokumentaristou Kryštofem Zvolánkem o DJovi NobodyListen, o drogách, rapu, ekologii a stavění mostů

Filmový portrét Jakuba Stracha (alias klubové hvězdy NobodyListen) Generace A: Ať si každej dělá, co chce má dnes premiéru na MFDF v Jihlavě. Jak dokument vznikal a čím ho zachránila Helena Třeštíková?

Mezi březnem 2019 a červencem 2022 natočil Kryštof Zvolánek 130 hodin materiálu. DJe, producenta a pořadatele tanečních akcí Addict Jakuba Stracha sledoval s kamerou v klubech i při jedné z jeho operací tváře, jež musel podstoupit kvůli vážnému úrazu, který si způsobil před lety při nehodě na skateboardu. Celovečerní časosběrný dokument může fungovat i jako výpověď mileniálů z klubové scény.

Mladý dokumentarista se jinak věnuje hlavně ekologickým tématům. Začínal jako kameraman na svatbách. Zaráželo ho, jak se na takových akcích se vším plýtvá, a nedokázal se přes to přenést. „Svatební videa byla vždycky hrozně pozitivní, já jsem pak ale spíš toužil jít na skládku točit důsledky. Tak vznikl námět na můj první film Mezi odpady. Potom jsem, i v důsledku návštěvy Blízkého východu, propadl environmentálnímu žalu a začal řešit různé společenské a ekologické problémy.“

Čím vás ovlivnil Blízký východ?

Byl jsem tam půl roku na Erasmu v době, kdy jsem dotočil film Mezi odpady s tím vším, co jsem se o odpadech dozvěděl. Tam je mentalita vztahování se k odpadu dost jiná a hodně se plýtvá. Prodejci vám dávají sáček jako bonus, jako nějaký znak vyspělé společnosti. Bylo pro mě náročné vidět to množství odpadu, které se nerecykluje a hází se na zem. Na druhou stranu plasty třeba v Thajsku zastavily šíření nemocí. Nedá se na to koukat tak, že všechno, co je z plastů, je špatné, nebo že všechno uhlí je špatné. Ocel na stavbu větrných elektráren bez uhlí nevyrobíme. Spíš je potřeba hledat, kde je to nahraditelné.

Čím hlouběji do problematiky pronikáte, tím víc zjišťujete, že všechno není černobílé?

Přesně tak, na druhou stranu zjišťuju, že některé zájmové skupiny rády ten argument, že všechno není černobílé, zneužívají k prosazování svých zájmů a lobbování za plasty nebo uhlí tam, kde to není na místě a kde to lidem škodí.

Proto chcete společnost vzdělávat prostřednictvím filmů?

Dnešní doba hodně vypráví skrz videa, ať už v kinech, nebo na Instagramu, TikToku a YouTube. Sám jsem povědomí o mnoha současných tématech získal z filmů a debat kolem nich. Film je skvělé médium, které člověku otevře oči lidsky přijatelnou, zábavnou formou. Je velký kumšt natočit film o velkém tématu tak, aby z něj divák neodešel zhroucený a demotivovaný. A to je můj celoživotní cíl – motivovat a aktivizovat mladé lidi a mlčící většinu, ať si osvojí nějaká témata a bojují za ně. Ale jinak ať si jakoby každej dělá, co chce, že jo.

Mám pocit, že mladí už jsou docela uvědomělí a ekologická a společenská témata mají mezi prioritami. Proč se to víc neprojevuje při volbách? Chodí vůbec volit?

Pár procent lidí těmi tématy žije a mluví o nich. Těch témat je dnes ovšem tolik, že to podle mých pozorování hodně mladých vědomě či nevědomě škatulkuje jako velký balík informací, protichůdných názorů a dezinformací, že už je z toho přepadá apatie. Mají pocit, že nemůžou nést všechno na bedrech. Nikdy si nesáhli na to, že by něco změnili. Cesta ven ale existuje. Umět se aktivizovat v tématech, na kterých danému člověku záleží a kterým rozumí, spojit se s komunitou a zatlačit na stát nebo lokální zastupitele, aby prosadili systémovou změnu.

Nejvíc mě mrzí, že jsme jako společnost nechali vyšumět otravu Bečvy. Občas za to viním i sebe, že jsem v tom byl pasivní.

Teď třeba byli manželé Kordysovi odsouzení na 8 let kvůli neškodným rituálům s ayahuascou. To je úplně nepochopitelné. A vedle toho systém nechává bez jakýchkoli regulací prodávat mladým lidem kratom, který může způsobovat brutální závislosti. To je obrovská chyba systému a bude platit velké peníze na vracení těchto lidí do funkčního stavu. Investovat do prevence je mnohem lepší a levnější než investovat do represe. Lidi mají různá traumata a je důležité starat se o sebe navzájem, ne je za to trestat. Mladí, kteří chodí na rave party, už mají jiný vztah k drogám než starší generace a tady vidím potenciál, aby se aktivizovali a dali hlasitě najevo, že takhle ne a že je potřeba změnit zákony. Tihle lidé nemusí řešit klima a další věci, stačí umět čas od času zapnout, když se něco děje, a dotlačit společnost skrze masivní mediální vystoupení ke konkrétní změně. Je to demokratičtější proces než volby. Dostáváte se často do dialogu, zatímco u voleb prostě někam hodíte papírek a pak záleží, jak moc věříte systému. Musí se to ale dělat chytře, chceme si to trošku užít.

Co si pod tím mám představit?

Když chce třeba někdo někde kácet strom, tak tam uspořádat koncert, pozvat DJs, divadelníky, promítnout tématické filmy. Prostě obsadit ulice a udělat párty. Nechceme mrznout někde před ministerstvem a křičet do megafonu nebo dávat prostor politikům. Chceme dát prostor obyčejným lidem a udělat trošku „bordel“. V dobrém. To je párty slang. „Udělejte bordel!“ řvou často rappeři nebo Djs.

Environmentalismus a klubová scéna mají nejspíš společného víc, než se na první pohled zdá. Chodíte na párty?

Mám rád český rap, slovenský rap, americkou scénu… Dává mi to energii, kterou v životě potřebuju. Ten svět mě fascinuje, ale vadí mi, že je sexistický a misogynní.

Myslíte v textech?

No jasně. Nemůžu to poslouchat před holkama, sám se za to stydím. Ale když řeším ekologická témata, vždycky poslouchám rap. Doplňuje se to. To, že dělám environmentální film, neznamená, že se nezajímám o něco jiného. Pro naši generaci je důležité neprohlubovat příkopy, které mají mezi sebou starší generace. Třeba rozdělení na pomyslnou levici a pravici. To mezi námi mladými vůbec neexistuje. Jsou to jen škatulky, kterými se nás snaží rozdělovat.

Jak vás napadlo točit příběh Jakuba Stracha?

Spadl jsem do toho trošku náhodou. Potkal jsem Matěje Kretíka, což je Nobodyho manažer, a ten mi říkal, že bude Nobody za 14 dní podstupovat operaci tváře. Začalo to rychleji, než bylo cokoli napsaného. Prostě jsme si dali schůzku a řekli si: Jdeme točit a uvidíme, co bude.

Jakub Strach, foto: Benedikt Renč

Znal jste se s Jakubem? Jak jste ho vnímal?

Jakub je strašně zajímavý člověk. Je tvrdohlavý, já jsem taky tvrdohlavý ‒ v tom smyslu, že když na něco sáhne, většinou to dokončí. Zároveň jsme úplně jiní. On nechce řešit podstaty věcí, a já vlastně celý život řeším podstaty věcí. Odpovídal jsem si tím trošku i na otázky, které jste mi kladla před tím. Co řeší mladí? Tím nemyslím Nobodyho, ale fans a komunitu kolem něj. Uvědomil jsem si, že skrz postavu Jakuba a jeho oči můžu koukat na svět kolem něho.

Za ty tři a půl roku jsem ztratil všechny svoje předsudky, které můžeme mít o hudební scéně. Zjistil jsem, že je naprosto legitimní najít si životní roli v tom, že bavím lidi. Na rozdíl od toho, co si myslím já ‒ že je důležité se aktivizovat úplně ve všem, může mít někdo jako východisko to neřešit a jeho úlohou je bavit lidi. Je potřeba dělat párty a zábavu a je důležité, aby to byl pestrý kolorit lidí, kteří se potom třeba dokážou semknout kvůli nějakému tématu, jak jsem zmiňoval. Chtěl jsem udělat film o současné generaci a současné hudbě a ukázat, že jsme všichni nějakým způsobem spojení.

Pro koho jste to točil? Měl by film zajímat i starší diváky?

Měli by se na to podívat, aby zjistili, jak vypadá diskotéka v roce 2022. Na zkušební projekce jsem zval různé generace a máma mé přítelkyně na to říkala: „No, vždyť je to furt stejný.“ Hodně jsem to točil pro generaci mých rodičů i mladších rodičů, aby se mladých lidí nebáli. Ať se připraví na to, co čeká jejich děti. Generace A, to jsou děti, kterým je maximálně 12 let. Začínají dospívat do světa diskoték roku 2022. Ten svět je takový a za to nemůžu já ani Nobody ani nikdo jiný. O ten svět je potřeba pečovat, aby se problémy neprohlubovaly. Od 90. let o něj pečovaly zejména neziskovky a nevládní organizace. Kdyby tady nebyly neziskovky, třeba by se na párty braly úplně jiné drogy v úplně jiném množství. Nebo by párty vůbec nebyly a byl by tady brutální policejní stát, těžko říct.

Jakub má za sebou několik operací v důsledku zranění. Ovlivnilo to jeho vzhled a četla jsem, že míval problém podívat se na sebe do zrcadla. Nevadilo mu nechat se pořád natáčet?

S Jakubem jsme si na první schůzce lidsky sedli a plácli jsme si, že jdeme za 14 dní točit operaci, ale pak jsme rok hledali cestu, než mi otevřel všechny aspekty osobnosti. Myslím, že si procházel obrovským množstvím bolesti s celou situací kolem zranění a asi měl touhu to sdílet. Zásadní bylo, že jsem mu už na první schůzce říkal, že mu vůbec nedovolím do toho mluvit a uvidí až hotový film. A on to vzal. Před projekcí byl extrémně nervózní, propotil tam tři trika. A pak se mu hrozně ulevilo. Říkal, že je to skvělý, protože jsme filmem netlačili nějaký názor, ale je to jízda, protože tak ten život víceméně utíká. Z jeho strany nikdy problém nebyl. Lepšího protagonistu než Jakuba Stracha si člověk do filmu nemůže přát. Je to neuvěřitelný profík a mám ho rád. V dnešní době je vzácné najít lidi, kteří se nechají natáčet. Všichni se bojí, jestli se to nezneužije. Jako dokumentaristovi se mi často stává, že lidi vidí kameru a vyhánějí mě pryč.

U společenských problémů to chápu, ale Nobody je součástí instagramové komunity, která je zvyklá být v kontaktu se svými idoly prostřednictvím videí natáčených v obýváku.

A to mě právě vůbec nezajímalo. Když se mnou Jakub mluvil jako s nějakým vlogerem, sice jsem to točil, ale věděl jsem, že to nikdy nepoužiju. Čekal jsem, co přijde tři sekundy po tom, co domluví ke mně a začne být sám sebou. Někdy jsem musel točit pět hodin v kuse, než se konečně stala přirozená scéna, kterou jsem hledal. Pak se pět hodin koukáte na materiál, konečně tu scénu najdete, použijete půl minuty a těch pět hodin zahodíte. Jakub můj záměr po nějaké době vycítil a líbilo se mu, že natáčení jde do hloubky a objevuje témata, která třeba on sám v takovém kontextu ani nevnímá.

Když točíte něčí soukromí, máte velkou zodpovědnost. Jak jste hledal hranici, abyste třeba neukázal něco, co by mu mohlo uškodit nebo ho zranit?

Ve filmu je víc scén, kdy se Jakub chová jako „pubertální děcko“, jak řekl v nějakém rozhovoru. Je pro něj těžké se sám na sebe takto koukat. Já jsem ale neprosazoval žádné téma, jen jsem zaznamenával ten svět a skládal jsem do kontextu témata, která nabízel. Jako když máte skálu, sekáte z ní sochu a postupně odsekáváte, co není důležité. Ano, je to obrovská zodpovědnost. Myslím si ale, že je pro mě přirozené nezkreslovat realitu. Manipulovat, a na druhou stranu neříct nic, to jsou dva extrémy, mezi kterými je potřeba balancovat. Hodně toho balancu se pak ladí pomocí detailů ve střihu, hudbou, zvukem, ruchy, a to už jsou fáze, u kterých Jakub byl s námi v týmu a přinášel podněty. Pilovali jsme výsledek, aby něco nevyznělo blbě. Přemýšlím, jestli jsme narazili na něco zásadního. Vlastně ano, měli jsme tam hodně explicitně natočené šňupání koksu. Na schvalovací projekci jsme se dohodli, že použijeme jiný záběr.

Tohle můžeme v rozhovoru nechat?

Jasně. Všichni přece víme, kolik drog se najde v řekách, když se ve městech dělá rozbor vody. Jsou to lidi mezi námi, kdo ty drogy bere. Jsme to my. Alkohol je droga, cigarety jsou drogy. Nemůžeme se tvářit, že to neexistuje. Ten film nemůže být bez drog. Byla by to cenzura. Byla by to lež. Pak je potřeba to téma zobrazit citlivě, drogy neglorifikovat, ale ani nedémonizovat.

Stala se během natáčení nějaká vyhrocená situace?

Nejvíc vyhrocené to mezi mnou a Jakubem bylo, když jsme natáčeli v Karlových Varech. Opil jsem se a dovolil si jít spát dřív. V pět šest ráno zkrachovala nějaká technika a Jakub si sám musel tlačit obrovský vozík s aparaturou na hotel. Psal mi naštvané esemesky, jak to, že netočím. Jinak bylo natáčení v pohodě. I za covidu v Berlíně, kam jel Jakub točit reklamu. Šest dní jsme tam trávili ve sklepě. Kdybychom šli ven a chytili nás, hrozily obrovské pokuty. Ale nějak jsme to zvládli.

Jak při natáčení časosběru poznáte moment, kdy můžete skončit? Kdy jste si řekl, tak a mám hotovo?

Poprvé jsem si to řekl asi po půl roce natáčení, když skončil Addict 15 nebo 16 ve Fuchsu. Tehdy jsem si říkal: To je dobrý, tady by to mohlo skončit. A pak jsem pokračoval další tři roky. Těch momentů bylo víc a nebýt dokumentárního festivalu v Jihlavě, který o film projevil zájem a chtěl ho na podzim uvést, možná bychom ještě stříhali. Posledního půl roku jsem nedělali skoro nic jiného. Bylo to opravdu intenzivní. Člověk zjistí, co všechno může obětovat pro dokončení projektu. Kontokorenty, nestihnout se ani ostříhat… Strádáte, zdraví odchází mnohem rychleji… Takový film nejde dělat každý rok.

Co vám pomohlo dotáhnout film do konce?

Po dvou letech natáčení jsme to vzali na FAMU, stal se z toho FAMU projekt a díky tomu se ho podařilo dokončit. A taky díky práci střihače Vadima Usoltseva, který těch 130 hodin materiálu nakoukal, zvukaře Matěje Lindnera a výkonného producenta Kryštofa Davida a celého týmu.

V druháku na FAMU jsem měl v dokumentární dílně paní Třeštíkovou a ta mě naučila, jak při časosběrných natáčeních fungovat, což ten dokument asi zachránilo. Další rok mě učil přední dokumentarista Martin Mareček. Ptal se, co je tématem toho filmu, a já jsem pořád nebyl schopný mu to říct. Pak jsem měl na dokument Rudolfa Adlera. Geniální filmař, je mu už 81 let. Podívá se na hrubý střih a řekne vám, že máte půlku věcí vyházet, že to téma máte sevřít, že se má střídat den a noc ‒ všechny ty věci, které v postprodukci potřebujete slyšet. Tohle trio skvělých pedagogů mi dalo hodně. Dokument na FAMU je svobodná katedra, tam vznikají skvělé filmy. Hodně jich ale končí v šuplících.

Proč se je nedaří dostat ven?

Moc neexistují mosty mezi „šuplíkovými“ filmy a společností, která by o ty filmy podle mě měla zájem. Na FAMU se málo učí distribuce a nepracuje se na tom být v tom nezávislí a soběstační. Je potřeba, aby v Česku vznikla nová generace producentů, kteří to nemají jako finanční kalkul. Jsou i výjimky, ale jinak tu vzniká pořád dokola jenom samá zajetá česká komedie s trapným product placementem a tupými dialogy mimo realitu. V tom tady pak vychováváme diváky.

Jako FAMU jsme financovaní z veřejných peněz. To znamená, že pro každého studenta je důležité uvědomit si, jakou máme odpovědnost. Nejsme na tu školu přijati kvůli vlastnímu egu a nemůžeme studovat a dělat filmy kvůli sobě, ale očekává se, že je děláme pro společnost, abychom ji kultivovali a rozvíjeli.

Absolventi FAMU ale točí reklamy na auta nebo psí žrádlo. Z veřejných peněz se tak financují armády filmařů sloužící soukromým zájmům reklamokracie. Je potřeba říct „ne“ a hledat aktivně cesty, jak se uživit řemeslem mimo sféru reklam. Potřebujeme víc peněz v kultuře, zavedení statutu umělce, osvobození od byrokracie a volnější studijní plány, které se dají zvládat, pokud člověk pracuje.

Sním o světě, kde bychom měli možnosti získávat peníze do menších, často inovativních a třeba i riskantních projektů a podporovat nové formáty a mladé dokumentaristy a další filmaře.

Proto mi film Gen A a vše kolem něj dává smysl, jsem rád, že do toho Matěj Kretík šlápl a předpremiérovou kinodistribuci jsme si udělali sami, nezávisle. Pojedeme po kinech, budeme dělat doprovodný program a spojovat to s párty. Prostě hledat nové cesty. A taky doufám, že si toho někdo všimne a příští rok bude film v kinech pro širokou veřejnost.

Kryštof Zvolánek, foto: poskytnuto Kryštofem Zvolánkem

Kryštof Zvolánek

Renesanční režisér, scenárista, kameraman, střihač a producent. Pochází z Olomouce. Na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně se věnoval střihu, teď studuje na katedře dokumentární tvorby na FAMU. Soustředí se na environmentální tematiku. V roce 2019 natočil dokument Mezi odpady o recyklaci odpadů a o tom, co ji komplikuje. V lyricky laděném snímku Pták Rybák sledoval vliv lidské činnosti na proměny přírody. S kolegy založil tvůrčí produkční skupinu Remízek, se kterou se zaměřují na občanská témata, ochranu biodiverzity a rovnoprávnost. Film Generace A: Ať si každej dělá, co chce, má premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Od 6. do 16. listopadu ho pak čeká tour po českých kinech.

Vychází 31. ledna

S výukou finanční gramotnosti je třeba začít od útlého věku, tvrdí...

Ačkoli si české děti podle průzkumů finanční gramotnosti nestojí špatně, není rozhodně výjimkou, že žáci základních škol netuší, jakou hodnotu mají předměty, které vlastní,...

Opustili Prahu a zachránili historické stavení na venkově. Cítíme se tu...

Co přivede rodinu jako vystřiženou z lifestylového časopisu k tomu, aby opustila zázemí pražského bytu, trvale přesídlila do chaloupky na úbočí libereckého Kryštofova Údolí a nakonec tu z polorozpadlé ruiny vybudovala butikový hotel?

Zpěvačka Lenny vás v novém dokumentu vtáhne do muzikantského života v centru Londýna

Kudrnaté vlasy, silný hlas a charisma, které na tuzemské hudební scéně nemá obdoby. To je Lenny. Zpěvačka, která už...

Neobjímané děti mohou zaostávat a mít menší mozek

Existují tři typy lidí. Ti, kteří vás kdykoli a rádi obejmou, absolutní „nedotykáči“ a pak příležitostní objímači pohybující se...

Světové módní značky ve válce s pandemií. Šijí roušky a vyrábí dezinfekce

Že se v těžkých chvílích dokáže veřejnost spojit, pomáhat si a projevit solidaritu i vstřícnost jsme už měli šanci...
Zavří­t reklamu