Měla pocit, že se jí život rozpadá. Teď dodává naději a povzbuzení stovkám vážně nemocných

Náchod, Hradec Králové, Pardubice, Znojmo, Liberec, Brno… Tam všude jsou onkologická centra, kde si pacienti podstupující chemoterapii mohou vybrat zdarma čepici s přáním, které jim mají zvednout náladu. Ušila je Věra „Venuše“ Rybová s dalšími lidmi, které nadchla pro svůj charitativní projekt.

V prvním roce sama ušila čtyřicet čepic. Jak se postupně přidávali další lidé a čepic pro nemocné přibývalo, zaměřila se víc na logistiku a administrativu a letos založila nadační fond PodČepičkou. V předvánočním čase osobně rozváží čepičky na kliniky po celé republice. Loni při své „čepičko-tour“ projela 2600 kilometrů napříč Českem. „Skoro všechno na sněhu. Bylo to celkem dobrodružné, ale já ráda řídím,“ směje se. Když zjistila, že má být další oceněnou v projektu Laskavec Nadace Lilie & Karla Janečkových, byla překvapená. „Pozornost úplně nevyhledávám. Je to vykročení z komfortní zóny. Ale říkám si, třeba na tom trochu vyrostu a překonám bariéry, které v sobě mám,“ vysvětluje.

Jak to všechno začalo?

Nápad se mi zrodil v hlavě v roce 2019. Bylo to v době, kdy jsme měli větší potíže s naším autistickým synem, manžel se zrovna léčil s rakovinou, a nějak se to na mě navalilo. Mám čtyři děti, nejmenší holčičce byly tehdy dva roky a bylo to takové období mateřského selhávání. Měla jsem pocit, že se mi v životě všechno rozpadá.

V té době jsem chodila hodně běhat, abych si trochu pročistila hlavu, a při tom běhu jsem si uvědomila, že se mi nic zase tak hrozného neděje. Jsem relativně zdravá, máme střechu nad hlavou… A taky jsem si vzpomněla na svou nevlastní sestru, která umřela na rakovinu. Neuměla jsem si představit, že bych to byla já, kdo by teď ležel s onkologickým onemocněním a nevěděl, jak to dopadne. Pomyslela jsem na svoje děti a rozbrečela jsem se. Říkala jsem si, jak hrozně se nemocní musejí cítit, a napadlo mě, že by bylo hezké jim něčím udělat radost. Když přijdou na chemoterapii, ze které mívají velký strach, aby tam na ně čekalo i něco pozitivního. A tak vznikla myšlenka, že bychom na kliniku, kde se manžel léčil, mohli dodat sto bavlněných čepic zdarma pro pacienty, kteří přicházejí o vlasy. Poselstvím bylo předat jiskřičku naděje a povzbuzení, že někde venku je někdo, kdo na ně myslí, a že v tom nejsou sami.

Jak daleko bylo od nápadu k realizaci?

Byl konec listopadu a já jsem to chtěla stihnout do Vánoc. Oslovila jsem kamarády v běžecké skupině, byť jsem většinu z nich v té době osobně vůbec neznala, a oni se toho chytli, nabídli mi pomoc a začali šít. Bylo z toho 246 čepic a místo jedné kliniky jsme je vezli na dvě. Přišlo mi neskutečné, že v době, kdy všichni pečou, uklízí a shánějí dárky, sedly ženské k šicím strojům a opravdu jsme to během měsíce stihli.

Plánovala jste od začátku, že v tom budete pokračovat?

Říkala jsem si, že by bylo hezké celou Českou republiku zaplavit čepicemi. Aby každá klinika, každý stacionář měl čepice a mohl tím zvednout náladu každému, kdo přijde na chemoterapii. Ale myslela jsem si, že to bude jednorázová akce. Takový bláznivý nápad, který vyšumí do prázdna. Ovšem za rok, už v říjnu, mi ti, kteří šili minule, začali psát, jestli se bude letos zase šít. Přidávali se i cizí lidé a v roce 2020 už jsme měli kolem 900 čepic pro sedm klinik. Třetí rok bylo 1600 čepic a třináct klinik. Jsem napjatá, jak se to povede letos. Už se nám přihlásilo 18 klinik a poprvé budeme i v Praze.

Loni jsem měla velkou krizi, bylo toho na mě hodně a přemýšlela jsem, jestli do toho ještě jít. Ale síla těch lidí, kteří psali, jestli budeme šít, a reakce pacientů, mě přiměly si říct, že to přece nevzdám. Vždycky mě dojalo, když pacienti psali, jak jim to udělalo radost, jak si celý stacionář zkoušel čepice a jak se tam úplně změnila nálada. Bez pomocníků a nadšených lidí, kteří bez nároku na cokoli kupují úplety, které nejsou levné, a posílají čepice, bych to nezvládla. Cítím velikou odpovědnost, že mi tak důvěřují, úplně cizímu člověku posílají poměrně nákladné věci a věří mi, že to dojde tam, kam má. Jsem za to vděčná.

Co je to za lidi, kteří vám pomáhají?

Často maminky, které šijí svým dětem. Většinou to nejsou profesionální švadleny, ale máme už lety ověřený střih čepic, který zvládne i začínající švadlenka, a většina dodaných čepic má super kvalitu. Někteří lidé třeba posílají jenom materiály. V Ostravě například funguje jedna úžasná paní, která umí výborně šít, je rychlá a ochotná, takže už jí nosí látky půl Ostravy. Pak je tam paní, samoživitelka, poměrně vážně nemocná, která má malou šicí dílnu. Posílám jí materiály a ona mi za symbolických pár korun čepice našije, takže si vzájemně vypomůžeme. Lidem, kteří nemají prostředky, ale chtěli by šít, nabízím příspěvek 45 korun na jednu čepici. Je to symbolické, ale část nákladů to pokryje. To je možné díky darům od lidí, kteří posílají peníze na náš transparentní účet. Každá koruna je dobrá.

Kdyby se někdo chtěl ještě letos přidat, stihne to?

Nejzazší termín pro zaslání čepice je nastavený do půlky prosince, ale je mi jasné, že všichni máme spoustu svých starostí. Čepice chodí i po Vánocích a na některé kliniky zavážím i v lednu. Všechny čepice se dostanou tam, kam mají.

Neposíláte ale jenom čepice…

Už od prvního ročníku děti ve školách připravují přáníčka, která dáváme do čepiček. Namalují obrázek, napíšou k tomu svoje křestní jméno a věk a nějaký pozdrav. Menší děti třeba jenom: „Brzy se uzdrav“, ty větší už píšou fakt krásné pozdravy jako: „Držím ti palce, ty na to máš!“ Loni jich z celé republiky přišlo 2500. Paní učitelky z jedné školy mi říkaly, že je to pro ně skvělá příležitost, jak mluvit s dětmi o rakovině a o lidech, kteří potřebují podporu. Děti ta přáníčka nesmírně prožívají a příjemci čepic jsou ze vzkazů úplně vyřízení. V každém e-mailu, který mi píší, je zmíněno přáníčko. Jedna paní mi psala, že už je dva roky po léčbě, ale přáníčko nosí všude s sebou, aby jí nosilo štěstí.

Vaše děti se taky zapojují? Jak jsou staré?

Nejstarší má patnáct, nejmenší pět a pomáhají mi „plnit čepičkám bříška“, jak tomu říkáme. Do každé čepice je potřeba dát přání a průvodní dopis, přehnout čepici napůl, někdy je žehlíme a pak skládáme k transportu. Trávíme spolu předvánoční čas, pouštíme si u toho pohádky a řekla bych, že je to pro naši rodinu benefit. Děti aspoň vyrostou v tom, že pomáhat je normální a že to patří k životu.

Co to přineslo vám?

Pro mě to znamená, že neztrácím víru v dobro. Média nám dávají zabrat, někdy má člověk pocit, že se svět úplně zbláznil, že dobří lidé vůbec neexistují a je lepší nikomu nevěřit. Ale pak se vám ozvou desítky cizích lidí, kteří vám chtějí pomoct, mají dobré srdce a nic za to nechtějí. Vidíte, že i když to zlo je ukřičené, tak dobra je hodně. A taky to pro mě znamená uvědomění, že nemusíte dělat nic velkého. Můžete mít pocit, že to, co děláte, je jenom taková maličkost, ale právě ty maličkosti nám někdy změní život.

Víc se dozvíte na Venusinsvet.cz