Mezinárodní filmový festival dokumentárních filmů Ji.hlava vstupuje 25. října do svého druhého čtvrtstoletí. Jak dokumentární filmy razí trendy v audiovizi, proč pořadatelé museli jezdit mýt kelímky do Brna a co dělá ředitel festivalu po zbytek roku?
Budujete festival od samého začátku. Kolik vám tehdy bylo?
Sedmnáct. Byli jsme taková akční skupina, která patřila ke gymnaziálnímu divadelnímu souboru pedagoga Zdeňka Krásenského. Jedním z těch nejbližších kamarádů byl třeba Jirka Havelka, dnes známý divadelník, filmový režisér a herec. Už před tím jsme v Jihlavě pořádali diskuze s různými osobnostmi, spisovateli, muzikanty nebo herci. Protože nám nějaký typ kultury v Jihlavě chyběl, rozhodli jsem se zařídit si ho sami. Jednu chvíli jsem zvažoval jít studovat filmový dokument a tehdy bylo opravdu těžké se k těm filmům dostat, tak jsme si řekli, že si zkusíme udělat festival. To jsem ještě nevěděl, že když člověk pořádá festival, nemá moc času se na ty filmy dívat. Pořád se snažím být v kontaktu s přáteli, se kterými jsme u toho stáli na začátku, proto třeba divadlo VOSTO5 každý rok přijíždí na festival sehrát alespoň jeden kabaret.
Z festivalu se stala mezinárodní událost a největší kulturní akce v Jihlavě. Jak se díky tomu změnilo město?
Vždycky jsem se snažil, aby festival byl pro město přínosem nejenom těch šest dnů, kdy probíhá. Proto mám velkou radost, že i díky festivalu se podařilo zrekonstruovat městské kino Dukla. Vedle se podařilo zrekonstruovat i dřívější kino Panorama v DIOD, Divadlo otevřených dveří ‒ prostor, který známe třeba z divadla Husa na provázku nebo z pražského divadla Archa. To znamená variabilní blackbox, který je dobře vybaveným prostorem pro různé typy kulturních akcí od divadel a koncerty po projekce nebo přednášky.
Další aktivitou je Centrum dokumentárního filmu, kterým jsme reagovali na poznámky: „No jo, to je skvělý, že je v Jihlavě festival. Ale je šest dnů, a co těch zbývajících 359?“ Proto jsme založili filmovou instituci, která má jednak videotéku a knihovnu, ale taky pořádá vzdělávací projekty a je v intenzivním kontaktu s desítkami škol v Jihlavě i okolí. Zdálo by se, že dává větší smysl být někde, kde je vysoká škola, která nabízí studium filmové vědy nebo filmu, nám ale přijde podstatné posilovat regiony. Všechny klíčové instituce nemusejí být jenom v Praze nebo v Brně.
Co dalšího se vám za dobu fungování podařilo?
Svým způsobem považuju za výhru to, že se festival podařilo realizovat a že se rozvíjí a je dynamický. Motivuje mě, že se všichni snažíme reagovat na to, kam se audiovize posouvá. V sektoru dokumentárního filmu není moc peněz, stojí spíše stranou pozornosti. Diváci už ale objevují dokumenty skrz streamovací služby jako Netflix nebo u nás platforma DAFilms, kterou jsme založili už před 16 lety. Ve své době to byla první streamovací služba zaměřená na dokumentární filmy a vůbec to byl jeden z prvních streamovacích portálů, ve stejném roce vzniklo i YouTube.
Odvětví roste, zároveň pořád ještě není „v područí“ byznys plánů a velkých investic. Pořád platí, že natočit dokumentární film je desetkrát, někdy i dvacetkrát levnější než natočit hraný film. Odnesou to většinou tvůrčí profese, které se na filmu podílejí. Dokumentárnímu prostředí to ale dává svobodu. Práva k filmům ani nároky nejsou tak svázané očekáváními jako u hraného filmu. Proto nám to umožňuje být průkopníky, zkoušet nové věci a přispívat k posouvání audiovize dopředu. Testovat, co funguje a co ne. V době pandemie jsme si třeba osvojili podobu festivalu online, který si oblíbily tisíce diváků, a dnes je divácky stejně úspěšný jako klasická Ji.hlava. I letos se budou moci ti, kteří se nedostanou na festival, připojit a sledovat vybrané filmy od sebe doma.
Na jaké filmy byste letos nalákal ty, kteří ještě nepatří mezi pravidelné návštěvníky festivalu?
Pro diváky, kteří přijíždějí poprvé, máme dvě „uvítací“ sekce, které jim umožní se zorientovat. Tou první je Česká radost, tedy soutěž českých dokumentárních filmů. Naprostá většina jich je v češtině a vztahují se k české realitě, kterou známe, a jsou točeny velmi vstřícným způsobem. Nebudu mluvit o konkrétních filmech v soutěži, abych některé neupřednostňoval, ale všechny jsou skvělé. Opravdu letos je to výjimečný výběr. Druhou sekcí, která taky dokáže oslovit nejširší publikum, je Svědectví. Jsou to velmi kvalitní filmy, takové dokumentární blockbustery. V sekci Svědectví se soustředíme na otázky související s životním prostředím, s politikou anebo s vědou, v nejširším slova smyslu.
Festival, to je spousta lidí a také spousta prostoru k plýtvání. Ji.hlava je průkopníkem i v oblasti ekologie. Jak se vám to daří?
V roce 2019 jsme byli mezi prvními filmovými festivaly, které toto téma otevřely, a za těch několik let se to stalo úplnou samozřejmostí na všech kulturních akcích. Ta rychlost, s jakou k té změně došlo, mě šokovala a potěšila. Jedna z rolí Ji.hlavy je právě otevírat témata ve společnosti, ať už skrze filmy, nebo právě skrze vlastní kroky.
Už v roce 2019 jsme s ekologickou agendou spojili post ekologického ombudsmana, od letošního roku ombudsmanky. Je jí Markéta Braun Kohlová, vědkyně zabývající se enviromentálními tématy. Pracuje na výzkumech, sleduje nejnovější trendy, což je pro nás velká pomoc při hledání nejvhodnějšího řešení pro danou situaci. Důležité je, že vedou ke konkrétním krokům, které se zviditelní třeba přes kulturní akce. Návštěvníci zaznamenají změnu, kterou pak můžou uplatnit ve svém životě, nebo kladou nároky na další akce či instituce, aby se chovaly podobným způsobem.
Co je z tohoto pohledu největším problémem festivalu?
Primárně se soustředíme na dopravu, protože doprava je opravdu jeden z hlavních činitelů, které přispívají k šíření CO2. Naším cílem je podporovat sdílenou dopravu a využívat hromadnou dopravu. Mnoho lidí už na festival běžně i ze zahraničí přijíždí vlakem nebo autobusem. Pokud k nám třeba letí studenti z Norska, přes celé Norsko jedou vlakem a až z Osla do Prahy použijí letadlo. Je vidět, že environmentální téma se rychle stalo přirozenou součástí rozhodování u spousty lidí a ti, kteří jsou víc v pohybu, cítí i větší zodpovědnost. Letos vyzýváme návštěvníky, aby sdíleli informace, jak do Jihlavy cestují, a budeme porovnávat, jak se to mění a jak k tomu festival může přispět.
Jaké změny už se vám podařilo prosadit a jak to ovlivňuje chod akce?
Snažíme se co nejvíc využívat materiály, které zase vrátíme do oběhu a případně už byly recyklovány před námi. Taky klademe velký důraz na třídění odpadů. Zdá se to být banální, ale když přijede několik tisíc lidí na relativně malé území, je to logistická výzva, jak mít stále k dispozici dostatek košů, aby lidé byli motivovaní odpady opravdu třídit.
Na velkou limonádu nebo půllitr piva máme vratné plastové obaly, které už naštěstí nemusíme jezdit mýt do Brna, jak to bylo první rok, protože v Jihlavě nebyla potřebná myčka, ve které se tento typ nádobí musí ošetřovat. Už je máme naštěstí i v Jihlavě a celý tento absurdní prvek odpadl.
Letos jsme například řešili, co s příbory, a po poradě s naší ombudsmankou jsme došli k závěru, že u těchto drobných věcí má pořád smysl využívat plastový materiál. Pokud se dobře vytřídí, je to surovina, na kterou je navázaný další průmysl. Dnes už to není tak, že tuny kontejnerů s plasty putují někam do Asie. Pandemie změnila situaci a zároveň i v České republice vyrostl průmysl napojený na recyklovatelný plast. V případě obalů na teplé potraviny jsme se po konzultaci s odborníky rozhodli používat plastové obaly z PET. V Jihlavě není v současnosti možné zajistit ekologickou likvidaci kompostovatelných tácků, příborů a kelímků na teplé nápoje – a skončily by tak na skládce. U obalů z PET máme jistotu, že se po vytřídění stanou surovinou pro výrobu dalších produktů.
V jakém momentě začínáte plánovat další ročník? Je to hned po skončení?
Spousta lidí si neumí představit, co to znamená dělat festival. Říkají: „To máte tak za dva za tři měsíce hotový a co děláte zbytek roku?“ Příprava Ji.hlavy začíná zhruba jeden a půl roku před daným ročníkem a končí zhruba půl roku po skončení. Těch šest festivalových dnů se opravdu chystá od A do Z dva roky. Tým, který se na tom podílí, je dnes asi patnáctičlenný. Jsou to velcí profíci ve svých oborech.
Viditelná část festivalu ‒ filmové projekce, jsou jen částí toho, co se na festivalu děje. Paralelně probíhá Inspirační fórum, kterému říkáme festival myšlení. Je to pět dnů diskuzí, předášek a panelů. Vždy se sám těším z toho, jak úžasné hosty z Česka i ze zahraničí se daří propojit a představit publiku. Pak máme program Ji.hlava dětem. Letos se ale víc zaměřujeme na teenagery, proto jsme se rozhodli dát všem středoškolákům akreditace zdarma. Vedle toho má Ji.hlava velký program i pro filmové profesionály, který dílem probíhá v Jihlavě a dílem pak třeba během Berlinale nebo na festivalu v Sarajevu.
A už jsem zmiňoval Centrum dokumentárního filmu jako celoroční vzdělávací platformu festivalu. Je toho opravdu hodně, ale není to strnulá, mechanicky se opakující práce. Všichni společně každý rok hledáme, kam to posunout, aby to bylo živé a všechny nás to bavilo, aby nám to stále dávalo smysl.
Kam byste tedy chtěli festival posunout?
Promítáme v osmi kinosálech, ale jen dva jsou skutečná kina. Šest jich musíme na festival postavit, a kdybychom otevřeli o kinosál navíc, věřím, že by byl plný. Rádi bychom reprízovali víc filmů, z finančních důvodů si to však nemůžeme dovolit. Finance nás limitují, ale určitě nejsme jediní, kteří mají tyto problémy.
V Jihlavě také dlouhodobě chybí ubytovací kapacity. V tuto chvíli už návštěvníci bydlí od Třeště po Humpolec. Když jedu na festival do Berlína nebo do Cannes, často taky bydlím 20 minut od místa konání, ale jsem v jednom městě. Tady má člověk pocit, i když je to taky 20 minut, že už je vlastně strašně daleko. Přitom na festivalech v Locarnu nebo v Nyonu je to velmi podobné. Pravda ale je, že Jihlava je na tom s ubytovacími kapacitami špatně. Neodpovídá to potenciálu krajského města, navíc tak krásného a uprostřed Česka, které vždy mělo ambici být místem setkávání. Město Jihlava by s tím potenciálem mělo systematicky pracovat, podpořilo by to další rozvoj města i regionu, v době festivalu i mimo něj. Protože během festivalu se opravdu každý, i vzdálený příbuzný v Jihlavě platí zlatem. Na ulici mě zastavují lidi a říkají: „Každej rok se ke mně přihlásí vnuk a do mé garsonky přiveze deset svých kamarádů. Všichni spí na zemi, jenom aby mohli být na festivalu.“ To je hezké, moc si toho vážím, ale pokud by byla infrastruktura otevřenější, spousta lidí by to ocenila.
Těm, kteří se na festival nedostanou, pak může sloužit digitální část festivalu Ji.hlava online, která začíná ten večer, kdy končí živá Ji.hlava. Po 14 dní se diváci můžou setkat s vybranými 120 filmy z festivalu. Gró je ale ten živý zážitek. Díváme se na filmy s lidmi, které neznáme, zajímá nás, jak o nich přemýšlejí, máme možnost setkat se s tvůrci a tvůrkyněmi. Interakce, to, že jsem aktivní součástí, je základní hodnotou festivalu.
Filmové tipy ředitele festivalu
8. den války
„Zahajovací film je o válce na Ukrajině, ale liší se od všech ostatních filmů v tom, že nevznikl na Ukrajině. Je natočený v České republice ukrajinskou režisérkou Oksanou Moiseniuk v ukrajinské komunitě. Odehrává se celý v rámci jednoho dne, osmého dne války, kdy si ještě všichni mysleli, že to během pár dní, možná pár hodin skončí. Ale zároveň řešili osudy příbuzných a blízkých, kteří zůstali na Ukrajině. Opravdu velmi silný film.“
Roky Super-8
„Mám velkou radost, že Ji.hlava uvede film, který ze svých rodinných archivů sestavila Annie Ernaux se svým synem Davidem. Před dvěma týdny byla tato výjimečná francouzská spisovatelka oceněná Nobelovou cenou za literaturu. Film je zajímavým rozšířením její metody, jak pracuje s pamětí, jejími útržky a vytvářením osobní historie skrze glosy a poznámky. Je to výjimečně silný film a nejen literární fanoušci by si ho neměli nechat ujít.“
Zkouška sirén
„Hudební kritik a publicista Pavel Klusák má na festivalu sekci čtyř filmů, které tradičně uvádí. Ve filmech hledá silné hudební příběhy mapované filmaři, ale i specifickou imaginaci uvnitř těchto filmů. Například jeden z letošních filmů Láska, německé marky a smrt vypráví o generacích tureckých gastarbeiterů v Německu, kteří zde – Němcům navzdory – vybudovali mohutnou a zajímavou scénu.“
