Vojta Dyk: „Mám rád místa spojená s vínem a historií.“

Do kin dorazil výpravný životopisný snímek Il Boemo. K hlavní roli českého skladatele Josefa Myslivečka, který v 18. století dosáhl velkého úspěchu v Itálii, přišel Vojta Dyk dle svých slov jako „slepý k houslím“. Do filmu naskočil tři týdny před natáčením. „Scénář mě nadchnul, ale teprve pak jsem si bohužel uvědomil, že celé to, co jsem si přečetl v češtině, bude v italštině.“

Stihnul jste rychlokurz italštiny?

Ne, první natáčecí dny byla naštěstí předtáčka. Točily se jenom hudební scény v divadle v Comu. Tam jsem měl všeho všudy čtyři věty. Tehdy jsem měl pořád ještě pocit, že je to krása a že na učení mám spoustu času, protože samotné natáčení mělo začít až za rok. Hned po prázdninách jsem začal docházet na hodiny italštiny. Do toho pak bohužel přišel covid a všechno už bylo on-line. Někdy v říjnu toho roku, kdy jsme točili předtáčky, jsem si zkusil naučit se jednu scénu tak, abych mluvil italštinou a rozuměl i tomu, co říkají ostatní. No, zabralo mi to asi pět dní. Když se člověk učí ve vlastním jazyce, je to něco jiného, než když se učí v jazyce, který zná, a než když se učí v jazyce, který nezná. Vypočítal jsem si, že jsem pěkně v pr****, protože na zbývajících 114 scén už bych do začátku natáčení neměl čas. Tudíž jsem začal makat a místo italštiny se učil spíš scénář.

Šla vám italština dobře, třeba díky hudebnímu sluchu?

Doufám, že jo, ale to je spíš otázka pro Moniu Camugliu, která mě učila, nebo pro Ciaru, moji italskou koučku na place. My Češi máme o italštině vcelku zcestnou představu. Myslíme si, „ják to óni tákhle ďélaj, když záčnou mlůvit ítalsky“ (napodobuje afektovaný italský akcent). Koučky mi vždycky říkaly: „Ale my tak vůbec nemluvíme.“ Lépe řečeno: „Mý tak vůbec némluvíme.“ A já: „Ale vždyť jsi to takhle řekla, přesně tohle, výražéní tákový.“ A ony: „Né, ty néslyšíš tén rózdil!“ Řekla to s tím samým akcentem, který jsem napodoboval. Ale je pravda, že sám už jsem potom ke konci učení cítil ty nuance. Nejlepší pochvala od Monii byla: „To je neuvěřitelný, ty někdy zníš opravdu jako rodilej Ital. A někdy taky ne.“ Mysliveček byl taky Čech, který mluvil italsky. To mě vždycky uklidnilo. Nebylo potřeba hrát rodilého Itala.

Je pro vás obecně snadné učit se jazyky?

Už ne. Sice jsem chodil na jazykovou školu, ale neměl jsem ty koule, ani doma nikoho, kdo by mi řekl, abych odjel na rok někam ven a doučil se angličtinu a francouzštinu. Oba jazyky jsem studoval, celkem rozumím, i italštině, ale bohužel nemluvím. Vždycky se šíleně dlouho musím rozmlouvat, než začnu aspoň trošku mluvit, a mluvím jako prase. Ovšem jazyky mě obecně baví. Hlásil jsem se na filozofickou fakultu na norštinu – francouzštinu, ale šel jsem na DAMU, protože zkoušky na DAMU byly dřív. Říkal jsem si, že už to nebudu pokoušet a nechám to místo pro nějakého norsko-francouzského génia.

V Itálii jste natáčeli v době covidu. Byla to výhoda?

Obrovská. Ta místa byla prázdná a prázdné Benátky nebo Janov, to je fakt zážitek! Točili jsme třeba v pět šest ráno, stoupala mlha… Ale prázdná Praha byla taky nádherná. Člověk si uvědomí, jak někdy energie lidí přehluší energii měst, což u Benátek podle mě funguje stoprocentně. Zažil jsem Benátky s turisty, a to je úplně něco jiného, než když jdete po trhu a jsou tam jenom místní, kteří si kupují ryby. V Janově se procházíte přístavními uličkami, je to takové temné, energeticky tmavší město, a když tam nikdo není, domy vám najednou připomenou atmosféru doby, v níž vznikaly. Je to pro mě samozřejmě hlubší zážitek, než když si tam na náměstí dám pizzu s padesáti dalšími lidmi.

V Benátkách ve stejné době točil Tom Cruise další díl Mission: Impossible. Nepotkali jste se náhodou?

Volal mi, ale típnul jsem mu to. My už si po tom pátým pokračování nějak nerozumíme. Chtěl, abych tam hrál, ale já říkám: „Hele, to je mission impossible.“

Škoda. A reálně jste na jeho štáb někde narazili?

Narazili. Mám pocit, že jsme díky němu získali dokonce nějaké zábory nebo povolení. Ale Tom spal v jiném hotelu. Měl podle mě minimálně o tři a půl hvězdičky víc než ten náš.

Dostali jste se na místa, kam se běžný turista nepodívá?

V Janově jsme asi ještě týden před natáčením jedné scény neměli lokaci a režisérovi se líbil jeden barák. Byl to Palazzo Negrone, což je palác jedné z nejstarších janovských rodin, která má svoje vinařství. To tam sice mají všichni, ale Negrone je celkem známé. Petr tam prostě vešel a zeptal se, jestli u nich nemůžeme točit. Seznámil se s takovým čtyřicetiletým týpkem a ten řekl, tak jo.

Když jsme se dostali dovnitř, vešel jsem do místnosti, kde byli napravo i nalevo Tiziánové, tři krát čtyři metry. Koukám na to a ptám se: „To je originál?“ A on: „Jojo, rodinný dědictví, ono je jich tady víc.“ Po skončení natáčení jsme seděli u těch Tiziánů, on rozlil svoje výborný červený víno, aby nám dal ochutnat, a potom si zapálil. Pod těmi Tiziány! A já zvyklý z našich hradů a zámků, kde musíš být samozřejmě v papučích a ničeho se nedotýkat, mu říkám: „Ty vole, tady přece nemůžeš!“ A on: „Já jsem tady doma, co blbneš.“ Pak jsem se zmínil, že by tady byla dobrá párty, a on, že mi něco ukáže. „To jsme tady jednou byli s Deep Purple…“ a ukázal mi video, kde jeden ze členů hraje na klavír, který tu stál v rohu. Byli úplně sťatí… „To je skvělý. A ty máš něco společnýho s muzikou?“ ptám se. „Jó, produkuju nějaký kapely.“ A já že taky dělám muziku. Chtěl jsem vědět, co dělá. „Naposled jsem dělal dývýdýčko Queenů…“ Jó, tak nashledanou, pane Tizian. To bylo vtipný.

Myslíte, že se teď budete do Itálie vracet častěji?

Zrovna jedeme do Říma. Dali jsme se sestrou mámě k narozeninám cestu do Říma, ale jenom na prodloužený víkend. Příště bych chtěl jet na Juventus Turín, dokud je tam Pavel Nedvěd. Ale jinak nevím. Není to země, u které bych si říkal, že tam chci žít. Itálii mám ovšem moc rád. Je tam tolik různých krajin a co území, to jiná povaha. Sicílie – to už nejsou Italové, to už jsou skoro Řekové. Nahoře Alpy, to je zase něco úplně jiného. Řím je něco jiného, Neapol, Kalábrie… Mám hodně rád místa, která jsou spojená s vínem a historií. Florencie je nádherná, Pisa je nádherná… Italská kultura je mi hodně blízká.

Obecně italská, nebo její historie?

V Itálii je ve všem historie. Teď jsem byl na jižní Moravě. Tam jsou krásné sklípky a do toho bohužel komunismem zmrvený vkus hnědých kachlí a zvláštních neprůhledných skel. Říkal jsem si, proč? Proč jsme to dopustili? Proč to nemohlo zůstat v tradičním slovanském stylu? Určité části na jižní Moravě říkají Moravské Toskánsko, ale v Toskánsku je rozdíl v tom, že tam opravdu všechno zůstává kamenné. Všechny baráky z roku 1000 pořád stojí a lidi o ně pečují. Vždycky mám pocit, že si nevážíme toho, co máme.

Ale máme spoustu památek, které nám všichni závidí.

To ano, ale potom necháme zmrvit centrum skleněnými budovami. Nemám nic proti novodobé architektuře, ale na jednu stranu se bouříme proti blobu od Kaplického, který by se okamžitě stal ikonou, a na druhou stranu necháme u hotelu Intercontinental postavit další skleněnou věc. Když už něco postavit, tak v duchu toho místa. Tak to aspoň dělám já. Teď jsem třeba na chalupě rekonstruoval rybníčky a vím, že je důležité použít místní kámen, nezasahovat do přírody a nevozit tam pískovec, který se nikde v okolí nevyskytuje. Všude jsou tam nádherné kameny, tak si prostě musím dát tu práci a svozit je, ale udělám to radši, než abych místo narušil něčím, co tam nepatří.

Když Itálie není země, ve které byste chtěl žít, je tedy nějaká země, kde byste žít chtěl?

Dokážu si představit, že bych se na rok odstěhoval do Portugalska. Potřebuju, aby to trošku „smrdělo krevetou“, a v Portugalsku mají super krevety. Ale jinak nemám žádnou vysněnou zemi. Zbožňuju Čechy a ani jsem nikdy neplánoval vydělávat na to, abych si mohl někde v cizině koupit barák a pak tam jezdil jako na chalupu. Radši peníze utratím za to, abych mohl poznávat nové země. Vždycky v lednu se snažíme někam jet i s dětmi, aby cestovaly, dokud můžou. Pak už se jim nebude chtít.

Co máte v plánu teď na leden?

Hodně mě vábí Peru a vůbec indiánská kultura Jižní Ameriky a příroda. Zároveň zvažujeme Jihoafrickou republiku, kde žili Tániny rodiče. Afrika mě hodně baví, co se týče hudby. Takže JAR, nebo Peru, to jsou naši favoriti. Vždycky se ale bohužel rozhodneme na poslední chvíli a vyjde nám ta nejdražší varianta.