To, že mají postavy v seriálu Ulice koše na tříděný odpad nebo že se v show MasterChef vaří beze zbytků, není náhoda. Jsou to střípky v mozaice společensky odpovědné televizní produkce, která je velkým tématem na Nově. Nejen o tom jsme si povídaly s Hanou de Goeij, ředitelkou udržitelné produkce a zodpovědného obsahu v mediální skupině CME.
„Nechceme divákům říkat, co mají jak dělat. To by byla cesta do pekel a spíš bychom je odradili. Myslím, že umění spočívá v tom naservírovat tato témata tak, aby lidem třeba otevřela jinou realitu, kterou si dosud neuvědomovali,“ říká.
Vystudovala mediální studia a žurnalistiku. Jako novinářka spolupracovala s americkým deníkem New York Times a podílela se na sérii článků o rozkrývání dezinformačních webů a ruského vlivu u nás, která získala Pullitzerovu cenu. Hana de Goeij poté nastoupila do televize Nova, kde se v roce 2018 začala věnovat inovacím. Poslední dva roky je její hlavním tématem green filming. Nova byla první středoevropskou televizí, která se na zelené natáčení zaměřila systematicky.
Co má společného rozkrývání dezinformací s řízením zeleného natáčení?
Z mého pohledu hodně. Za core svého bytí a svých ambicí považuju vyprávění příběhů a přinášení témat, která jsou nějakým způsobem nová nebo se o nich nemluví dostatečně. Zůstala jsem v médiích, zůstala jsem u obsahu. Z tištěného světa jsem se posunula do obrazového, což pro mě bylo nové prostředí a znamenalo to profesní posun.
Co to vlastně obnáší dostat Pullitzerovu cenu? Byla jste ji přebírat?
Nene, vždycky se to takto interpretuje, ale já bych si o sobě nikdy nedovolila říct, že jsem získala Pullitzerovu cenu. Jako externí reportér, tzv. stringer, jsem byla součástí týmu, který pracoval na sérii článků o rozkrývání ruského vlivu ve středoevropském prostoru. Podílela se na tom spousta lidí z různých zemí, nicméně tu cenu jakou takovou dostali zaměstnanci New York Times. Mně se dostalo obrovského ocenění v podobě děkovné řeči, kterou měl tehdejší chief editor před nastoupeným newsroomem v New Yorku, v níž mě jmenoval.
To musela být zajímavá zkušenost.
Pro New York Times jsem dělala asi dvanáct let. Někdy je to nevděčná práce, do které investujete hodně času. Česká republika je malá, proto nepotřebovali reportéra na plný úvazek. Psali jsme článek, jen když se tu dělo něco s dopadem na širší region nebo šlo o nějaké úlety. Například když na Vltavě plaval zdvižený prostředníček od Davida Černého.
Na Novu jste nastupovala původně na jinou pozici, než vykonáváte dnes. Měla jste na starosti inovace. Byl v tom od začátku záměr věnovat se udržitelnosti?
Částečně ano. První kontakt s Novou jsem navázala v roce 2018, kdy jsem měla dát dohromady knížku, kterou Nova vydávala ke svým 25. narozeninám. Když se spolupráce blížila ke konci, oslovil mě bývalý generální ředitel CME Christoph Mainusch a nabídl mi místo. To, co mě vždycky zajímalo, jsou inovace. Jak média fungují a jakou roli hrají ve společnosti. Domluvili jsme se, že se zaměřím na tuto oblast. A pak už to šlo ruku v ruce. Když se do této problematiky člověk ponoří, vyjdou mu z toho dva streamy. Jeden je spojený s distribucí obsahu, tedy zaměřený na VOD platformy a vybalancování s lineárním vysíláním, a další stream spočívá v tom, jak televize funguje vnitřně, jak vyrábí pořady a jestli je možné některé procesy optimalizovat. Tehdy jsem narazila na britskou platformu Albert, která bojuje za snížení uhlíkové stopy filmové a televizní produkce. Přišlo mi, že to dává velký smysl.
Co konkrétně máte na starosti?
Na produkce už bohužel moc nechodím, skvěle to ale zvládá můj tým. Moje agenda je v tuto chvíli mnohem širší. Green filming se stal součastí komplexní ESG strategie (Environment, Social and Governance), což je nefinanční vyjádření toho, jaký má daná společnost dopad na svoje okolí a na komunity, v nichž působí. ESG strategie pro celou CME skupinu má čtyři pilíře. Jedním pilířem je udržitelná produkce, druhým odpovědný obsah, třetí pilíř jsou zaměstnanci a dotčené komunity a čtvrtý pilíř kybernetická bezpečnost. Já jsem v rámci CME zodpovědná za první dva pilíře.
Nova byla první televize ve střední Evropě, která začala řešit zelené natáčení. Bylo to tím, že ostatní tohle téma neuměli uchopit?
My jsme byli mezi prvními, ale určitě jsme nebyli sami. ČT se na téma green filmingu dívala snad i dřív než my, ale implementace se vinou covidu a jiných vlivů zkomplikovala. Zhruba ve stejný čas jako my o green filmingu začala mluvit Asociace producentů v audiovizi. Myslím, že u nás se to vyvinulo nejrychleji a nejviditelněji proto, že jsme velký korporát a rozhodli jsme se do toho napřít prostředky. Znám i spoustu nezávislých producentů, kteří hledí na udržitelnost. My jsme ale byli první, kteří začali s institucionalizováním ve formě certifikace.
Jak takový proces probíhá?
Vybereme si formáty, na něž chceme aplikovat udržitelná pravidla, protože zatím není možné vrhnout se do všech produkcí. V roce 2021, kdy jsme se stali členem organizace Albert, jsme certifikovali na zkoušku tři projekty. Úplně prvním byl myslím seriál Případy mimořádné Marty, který se točil na podzim 2021.
V praxi to vypadá tak, že si s produkčním týmem domluvíme opatření, která mají na place zavádět, a dáme jim k dispozici tzv. zeleného kapitána, který na místě pomáhá s nastavením udržitelných opatření, dohlíží na to, že všechno funguje, jak má, a také vyplňuje data do albertovské kalkulačky uhlíkové stopy, abychom zjistili, jakou uhlíkovou stopu produkce zanechala. Když produkce splní akční plán, dostává buď certifikát Udržitelné, nebo Uhlíkově neutrální produkce. Jedním z našich cílů je mít do roku 2027 100 % produkcí certifikovaných.
Jak přesně se green filming promítá do praxe?
Kolegyně s producenty řeší, jak se bude štáb na natáčení dopravovat. Bavíme se o cateringu, jestli budou jídlo dovážet nebo mohou chodit ideálně do místní restaurace. Řešíme přípojky do místních sítí, řešíme, jestli se můžeme připojit na zelenou energii. Řeší se kostýmy, chceme, aby se zbytečně nenakupovaly nebo nešily nové věci. Snažíme se proto maximálně recyklovat, co už je ve funduse, případně nakupovat v second handech. Řeší se také, jakou kosmetiku můžeme použít. Naše vizážistky se snaží najít alternativy kosmetiky, aby byla veganská a vyrobená s ohledem na přírodu. Překvapivě to není úplně jednoduché, protože ne všechny organické make-upy jsou vhodné pro kameru.
Omezujeme tisknutí scénářů a velkým tématem je také odpad. Snažíme se minimalizovat odpad na natáčení a ten, který vznikne, správně roztřídit a pak řádně zlikvidovat.
U kterých pořadů se vám to daří nejlépe? Které jsou uhlíkově neutrální?
Uhlíkově neutrální jsou všechny, které certifikujeme, protože zbytek emisí offsetujeme. Hezký příklad je kuchařská show MasterChef. Nejen že má certifikaci Alberta, ale daří se nám udržitelná témata promítat i do obsahu. Jedna epizoda byla zaměřená na zero waste, tj. princip, který říká, že máme suroviny spotřebovávat beze zbytku. Letos jsme certifikovali také Pohlreichův souboj restaurací nebo pořad Na lovu. Máme certifikovanou i Ulici, která je obecně naší vlajkovou lodí. A Ulice je vděčná v tom, jak reflektuje každodennost. Měli jsme v ní například dějovou linku o Ekoškole. Jedna z hlavních hrdinek chtěla, aby se její škola stala součástí programu Ekoškol, což je skutečně existující organizace. V rámci výuky se dává důraz na udržitelnost, děti mají třeba komunitní zahradu a vyrábějí si vermikompostéry. Nemusíte tato témata ale implementovat jen do děje, stačí, když se objeví „na obraze“. K inspiraci pro udržitelný způsob života používáme i dekorace, například interiéry bytů seriálových postav.
Který typ pořadů je nejproblematičtější?
Asi to není o typu pořadu, i když samozřejmě různě náročné je, když jste jenom ve studiu a pořád v tom stejném, to je třeba Ulice, a když točíte hranou tvorbu a pohybujete se po spoustě lokací. Na probémy narážíme spíš ve smyslu lidského faktoru. Některé produkce jsou těmto opatřením více nakloněné, některé méně. Vždycky je oříšek catering. Když se snažíme zavést aspoň jeden den bezmasý, vždycky se zvedne vlna odporu. Jednou naše zelená kapitánka objednala celému štábu veganské pizzy, aniž by jim to řekla. Nikdo si nestěžoval. Až pak jim prozradila, že to bylo veganské jídlo.
Lidé prostě neradi mění něco , na co jsou zvyklí…
Myslím, že je to hodně otázka zvyku. Typickým příkladem jsou plastové kelímky, ze kterých každý denně vypil pět kafí, což znamená šílené objemy odpadu. Tak jsme produkcím plastové kelímky sebrali, rozdali každému termolahve a řekli štábu, ať si je nosí na natáčení. Další den samozřejmě přijde deset lidí bez lahve.
Lidé jsou většinou velmi rezistentní k jakýmkoli změnám a nechce se jim do toho, takže musíme opatrně a pomalu. Je potřeba změnit mind-set a přijmout něco, co se v tuto chvíli zdá jako méně komfortní řešení. Tohle je za mě zjevně dobrý trend a nemám moc ráda řeči, které u nás probíhají kolem zelené ideologie. Téma se zpolitizovalo a vrhá to na celou oblast udržitelnosti nepříjemnou pachuť. Úplně zbytečně. Podle mě jde o to uskrovnit se ve spotřebě. Jako společnost jsme si odvykli, že bychom se museli v něčem omezovat nebo si něco dopřát ne zítra, ale třeba za dva měsíce. Šílená, přebujelá spotřeba navyšuje emise oxidu uhličitého a my nemáme šanci ten trend zvrátit, i kdybychom se na hlavu stavěli.
Ale nechci, aby to znělo jako úplný zmar. V našem průmyslu pracují z velké části lidé, kteří jsou flexibilní a otevření. Lidé potřebují čas a samozřejmě je to i generační otázka. Když dělám přednášku o udržitelném natáčení pro studenty, kteří u nás studují na CME Content Academy, už mluvím k přesvědčeným. Pak mám pocit, že to má smysl.
Nedávno jsem měla schůzku s velkou mediální agenturou, přes kterou k nám přitékají peníze od reklamních klientů, a ti už vyžadují, abychom jim dodávali uhlíkovou stopu vysílání. Dávám tomu rok, maximálně dva, kdy už to budou chtít všichni a mediální domy budou muset začít počítat uhlíkovou stopu a vykazovat ji agenturám. V následujících letech to může být velká konkurenční výhoda.
V době, kdy jste začínala, u nás asi moc zdrojů informací nebylo. Čerpala jste ze zahraničí?
Přesně tak. Velká Británie nebo Německo jsou pět deset let před námi. Hodně se tomu věnovala APA a ve spolupráci s nimi jsme spustili stránky greenfilming.cz. Loni jsem mluvila na řadě filmových festivalů, přednášela jsem na FAMU. Akademická obec už tuto oblast začíná reflektovat.
Nemluvíme ale o raketové vědě. Pořád je to audiovizuální produkce, jenom jsme jedno kolečko v soukolí výroby pootočili tak, aby aby byla co nejohleduplnější vůči planetě. Když tu práci budeme dělat dobře, za dva tři roky žádnou mít nebudeme. Produkce všechno zvládnou samy.
Jak se zelené natáčení promítne do financí? Jde to ruku v ruce s úsporou peněz, nebo jsou to náklady navíc?
S produkcemi občas vtipkujeme, že v porovnání s audiovizí z anglosaského prostředí jsme vlastně hodně udržitelní, protože na velké plýtvání tu nejsou peníze. U nás určitě každý herec nemá svůj karavan a nevozíme je na natáčení limuzínou. V tomto jsme na tom v Česku dobře. Když nejsou peníze, vlastně nám to hraje do karet. Ale někdy se to odrazí v nadnákladech. Například když chcete certifikovanou fair trade kávu, pořád je dražší než normální káva. V kontextu celkových nákladů jsou to ale zanedbatelné částky. Na druhou stranu je potřeba říct, že jsme se ještě nedostali k opravdu velkým investicím, jako je například nákup nových generátorů na elektrický pohon. Ty znamenají největší úspory oxidu uhličitého, ale také největší náklady. Na to se budeme dívat v příštím roce.
Máme u nás nějaká specifika, která musíte při zavádění opatření brát v úvahu?
Děláme vlastně to stejné jako v zahraničí, jen trochu jinak a s dostupnými prostředky. Někde jsem třeba četla pokyn, že se mají štáby ubytovávat v hotelech s maximálně třemi hvězdami, protože to znamená nižší energetickou náročnost a méně odpadu. Když jsme to pak probírali s českými producenty, smáli se, že tříhvězda je super.
To by si polepšili.
Přesně.
Co je na vaší práci nejtěžší?
Je uspokojující dělat práci, která má smysl, ale pořád ještě jdu hlavou proti zdi. Bitva ještě není vybojována a každého, kdo se do toho chce pouštět, to bude stát hodně mentálního nasazení. Rozhodně se nepovažuju za aktivistku, vždycky jsem bývala apolitický člověk bez vyhraněné ideologie, teď ale spojuju svoje jméno s tématem, které je sice z mého pohledu velmi obecné a široké, lidé si do něj ale ideologie promítají. V mém oboru musím být velký diplomat a nejvíc sil mě stojí právě pořád vysvětlovat a obhajovat něco, co je podle mě globální nutnost.
