Miroslava Vokounová Krepčíková se nebojí otevírat témata, která jsou tabu. Má dar naslouchání, touhu pomáhat ostatním i sílu provázet lidi v krizových situacích, nemoci, jejich posledních dnech, ale i v nových začátcích. V rozhovoru vypráví o projektech, které Nadační fond Propolis33 podporuje, i o tom, proč se bojíme mluvit s lidmi, kteří někoho ztratili.
Nadační fond Propolis33, jehož hlavními mecenáši jsou Lilia Khousnoutdinova a Karel Janeček, letos oslavil dva roky existence. Co vás ty dva roky v čele fondu naučily?
Mě samotnou naučily ještě větší úctě k daru pomáhání a zároveň velké úctě k Lilii a ke Karlovi. Oba jsou velmi laskaví a chtějí, aby podmínky v tomto světě byly lepší, a za to je mám velmi ráda. Poskytují finance, které umožňují vznik nových osvětových projektů nebo pomoc jednotlivým lidem. Zároveň otevírají povědomí v různých oblastech.
Dříve jsem byla na postu vedoucí sanace rodiny a pracovala jsem s rodinami v nouzi. Zde jsem naplno pocítila, jak dokáže i menší obnos „změnit život“, ať už jsou to peníze jak na školní potřeby, plavání, kroužek pro děti, tak na základní potřeby pro rodinu jako takovou. Zde jsme oslovovali mnoho organizací i jednotlivců, kteří pomohli konkrétními dary (například příspěvek na školní obědy, dětský kočárek či balíček z potravinové banky). Bylo to velmi náročné a ne vždy úspěšné.
Karel s Liliou financují projekty z vlastních příjmů, nemusí to dělat, ale chtějí a záleží jim na tom. Známe se s Liliou už více než osm let, spolupracujeme na řadě projektů a podle mě je to neskutečně moudrá žena. Má dobré srdce, do všeho jde s neskutečnou energií a vždy srší inovativními nápady.
Co všechno má fond pod křídly?
Nadační fond Propolis je jedinečný v tom, že přispívá ženám na služby porodních asistentek. Zabýváme se obecně podporou ženských charitativních a osvětových iniciativ a snažíme se dostat do povědomí různé akce a témata týkající se žen. Jednou z podpořených organizací je například ProFem, která pomáhá ženám, které zažily sexuální násilí. Přispěli jsme na vznik centra, které bude obětem poskytovat komplexní pomoc a bezpečné prostředí. Ale ráda bych také zmínila několik osvětových iniciativ, organizací nebo nadačních fondů jako třeba EndoTalks, Debra, Slunce pro všechny, Krása pomoci, Sola pomáhá, AutTalk… Každoročně podporujeme i Festival o těhotenství, porodu a rodičovství.
Vedle toho pomáháme konkrétním ženám, aby mohly rozvinout své dary a dovednosti nebo se vzdělávat ve svém oboru. Podporujeme vznik uměleckých děl od ženských autorek nebo s ženskou tematikou. Před pár dny jsme pokřtili knihu Mama, která se zabývá mateřstvím v celé jeho hloubce. Fotografie Jany Pechlátové doprovázejí texty žen s různými zkušenostmi, ať už mají více dětí, starají se o dítě s handicapem anebo třeba přišly o miminko.
Co z projektů, které jste podpořili, vám udělalo největší radost?
Nemůžu říct jeden projekt. Už čtvrt století pracuji v sociální oblasti a prošla jsem si celou škálou pomoci lidem – rodinám, dětem, seniorům, handicapovaným – v různých fázích života, od narození po smrt. Jsem šťastná, že mohu být součástí nadačního fondu, díky kterému mohu pomáhat dál. Je pro mě také radost vidět, jak finance pomáhají někomu splnit si sen a vydat třeba knihu, uspořádat výstavu či osvětovou akci anebo získat péči porodní asistentky. Ráda předávám světu informace o tom, že je to možné. Ženy se nemusejí schovávat se svým snem, dílem, které vytvořily, a čekat, až přijde „lepší příležitost“. Stačí se nám ozvat a mohou svým projektem inspirovat zase mnoho dalších.
Měla jste už od dětství tendence pomáhat ostatním, nebo vás tímto směrem navedla nějaká životní událost?
Už od dětství mám velký dar slova a zároveň naslouchání. Kdykoli si někam sednu, třeba na lavičku v parku, vždy mi někdo přijde říct svůj příběh. Zažít si tu blízkost, vnímat energii i vše, co je skryté za slovy. Současně se nebojím témat, která jsou ve společnosti ještě tabu. Doprovázím také lidi, kteří se ocitli na životním rozcestí, v krizi, ve chvílích nemoci, nebo když jim umírá někdo blízký. To je moje velké téma už od sedmnácti. Od té doby jsem měla tu čest doprovázet několik lidí v jejich posledních dnech.
Jak jste v sobě objevila sílu doprovázet lidi v nemoci a na poslední cestě? V těch sedmnácti letech šlo o někoho z rodiny?
Tenkrát to byla moje nejbližší kamarádka, která měla rakovinu. Všichni kamarádi ji opustili a nikdo k ní nechodil na návštěvu. Jezdila jsem za ní do nemocnice a denně jsme si posílaly dopisy v sešitku, který mi nosila její maminka. Kamarádka potom podstoupila chemoterapii a další zákroky, jejichž důsledkem bylo to, že přišla o vlasy, měla sníženou imunitu a práh bolestivosti. Když jí poté její stav dovolil opět chodit do školy, vrstevníci se k ní nechovali vůbec hezky. Byla to krušná puberta. Tehdy jsem poprvé zažila obrovský strach o život někoho blízkého.
Proč se bojíme mluvit s lidmi, kteří jsou blízko smrti?
Proces umírání i zrození se velmi odlidštil. Dřív se dítě narodilo doma a člověk doma zemřel. Dnes si maminka najednou přinese z porodnice v ruce uzlíček, a když je člověk starý a nemocný, někam ho odložíme a potom si zase uzlíček, v podobě urny, neseme domů.
Vzpomínám si, jak mě zarazila věta mého známého: „Chci si pamatovat babičku takovou, jaká byla, už k ní nebudu jezdit.“ Radši děláme, že nic takového neexistuje. A když někdo ztratí blízkou osobu, najednou ztratí i přátele, protože nevědí, jak s ním o smrti mluvit.
My to s ním ale nemusíme řešit a vyřešit. Stačí s ním jenom být, donést mu jídlo, které má rád, nebo si s ním dát kávu. Největší autenticita, kterou můžeme prožívat a také dostávat jako dar, je být s lidmi až do konce. Přála bych to všem a je to také mé osobní přání – abych mohla poslední dny, kdy tu budu, strávit s těmi, které miluju.
Okolo sebe mám mnoho lidí, kteří přišli třeba o miminko nebo mají někoho blízkého nemocného a sami potřebují podporu. Důležitá je pomoc nejen pro toho, kdo je v krizi, ale i pro jeho blízké, kteří mu pomáhají. Stejně tak vnímám i to, že je třeba pečovat o matky v šestinedělí i poté. Vymizela komunita, která se okolo matky semkla a pomohla jí v začátcích, protože už jen to, že vám někdo donese polévku nebo vyžehlí, je úplně o něčem jiném, než když si návštěva přijde „pochovat“ miminko a ještě očekává, že je bude žena obskakovat.
Tématu umírání se nevyhýbáte ani v nadačním fondu.
Podpořili jsme například přednášku na toto téma a nyní chystáme charitativní bazárek, jehož výtěžek rozdělíme organizacím, jež se věnují lidem, kteří někoho ztratili. Koná se 31. října ve Vnitroblocku, kde si můžete koupit oblečení, které nám věnovali naši známí a blízcí. Část peněz půjde do NF Propolis33 pro ženy v hmotné nouzi, aby mohly využít služeb porodních asistentek. Další peníze věnujeme organizaci Dítě v srdci, která podporuje rodiny při perinatální ztrátě dítěte, a nadačnímu fondu Vrba, který se věnuje ovdovělým. Oba projekty jsou jedinečné tím, že poskytují komplexní péči od poradenství po přímou péči v konkrétních situacích spojených s touto ztrátou. Aby tyto organizace mohly fungovat, potřebují značnou finanční částku, bohužel s tímto tématem si nepřeje být příliš mnoho lidí, potažmo firem, spojováno. Často jako obhajoba slouží to, že nechtějí tuto situaci „přivolávat“.
Témata, o kterých se příliš nemluví, přináší také kongres O tabu bez obalu. Co je jeho náplní?
Online kongres, který se bude konat ve čtyřech dnech od 30. října do 2. listopadu přinese rozhovory s 28 řečníky a odkryje roušku tajemna nad tématy, která společenské konvence nebo tradice odsunuly na okraj, a proto se jich lidé mohou bát. Ať už jsou to stíny, transformace, sexualita nebo smrt. Bude se věnovat podstatě našich životů i zpracování bolesti, zranění a ztrát. A já jsem měla tu čest některé rozhovory moderovat. Sledující čeká setkání s velmi inspirativními osobnostmi i hlubokými životními příběhy.
Stále provázíte lidi náročnými životními etapami?
Mám řadu pracovních aktivit a malou dceru, proto se provázení věnuji, jen když mi to čas dovolí. Často mě oslovují ženy z transformačního semináře o rituálech a jejich ukotvení v životě, který pořádáme s Lilií. Jsem vděčná Lilii, která mi dala tuto příležitost. Velmi dobře vycítila, že se nebojím výzev ani pomyslných „tabu“, a proto můžu teď propojovat svůj odborný pohled vystudované speciální pedagožky a pracovnice sociální péče s různými metodami a přístupy, které jsem si postupně osvojila a v nichž se neustále vzdělávám. Pracujeme s živly, děláme přechod přes žhavé uhlí, přes sklo, ohýbáme tyče, lámeme šípy krkem… Vždy s přesahem, symbolikou, hlubokou úctou, vědomím toho, co mohu dokázat, když se pustím strachu, zanechám za sebou nevhodné vzorce, sundám masky a brnění, jsem si plně vědoma své energie a své ženské síly. Ženy, které procházejí výcvikem, se na mě mohou kdykoli i po jeho skončení obrátit. Mnohdy vznikají i mnoholetá mentorská provázení. Je krásné vidět jejich kroky a pokroky na životních cestách.
Pomoc druhým může být psychicky vyčerpávající. Co pomáhá vám, abyste mohla ostatním věnovat svůj čas a energii?
Když jsem ve stresu a všechno se na mě valí, jako první mi pomůže zastavit se a stáhnout se do těla. Vnímám jen nádech – výdech a to, že jsem tady. Už na začátku jsem přišla na to, že se nemůžu topit s lidmi v jejich problémech. Jakmile se topím, nepomáhám. Musím mít nadhled. Jsem průvodcem, který svítí na cestu, když má ten druhý pocit, že je okolo něj jen tma. Hledám s ním cestu, aby mohl začít dělat první kroky. Jsem tím, kdo věří, že vše dokáže zvládnout.
Velmi pomáhá už jenom to, že se na někoho usmějeme nebo se zastavíme u maminky, které se vzteká dítě, a řekneme: „To znám taky!“ A popřejeme jí hodně štěstí, ať to zvládnou. Důležité je být laskavá a zároveň milosrdná nejenom k ostatním, ale i sama k sobě.
Aktivity Nadačního fondu Propolis33
NF vyhledává silná témata, dostává je do povědomí a propojuje organizace, které si mohou vzájemně pomoct. V loňském roce se připojil k České ženské lobby, která se zabývá zlepšováním podmínek ve společnosti a rovností příležitostí žen a mužů. Fond má vlastní iniciativy, například Na porodech záleží, Žena v zenu nebo projekt Jsem žena, který vyzdvihuje záslužnou činnost žen z historie. A jako nový vznikl informační podcast a web Reproduktor zaměřený na ženská témata. V rámci podpory uměleckých děl NF podpořil kapelu Vesna, která se účastnila Eurovize, vznik mezinárodně úspěšného filmu Světlonoc, pohádku Největší dar, osvětové představení o rodinných vztazích Krajina 0 nebo výstavu Krajina ženami požehnaná s akty žen ze Šluknovského výběžku. Pomoc směruje i do oblasti ekologie a ochrany zvířat, podpořil třeba iniciativu Stop sečení srnčat nebo program Jedu v medu.
Aktuálně se soustředí na rallye East African Safari Classics, jíž se v prosinci bude účastnit Lilia Khousnoutdinova s Olgou Lounovou jako jediná ženská posádka. Prostřednictvím sbírky fond přispěje na vybavení porodnice v Keni.
