Do vinohradské kavárny doklouzala Jana Plodková čerstvě zasněženou Prahou na minutu přesně. Usměvavá, přirozená a oblečená do šedého oversize svetru. Brzy nás pohltila konverzace o síle lásky na druhý pohled nebo ozdravných procházkách v zoo.
Blíží se Valentýn a celým vydáním únorového WHAT se prolíná téma lásky. Vybaví se vám ještě moment, kdy jste se s vaším současným partnerem poznali?
My jsme se s Filipem (majitel optiky Filip Žilka, pozn. red.) poprvé potkali pracovně kvůli natáčení jeho reklamního spotu. Určitě mi připadal sympatický a bylo mi v jeho přítomnosti příjemně, ale rozhodně jsem ho v tu chvíli nevnímala jako potenciálního partnera. A on to měl velmi podobně. V té době jsem se navíc přesouvala na dva měsíce do New Yorku, takže ani nebyl prostor pro nějaké případné poznávání se. Na začátku ani jednoho z nás nenapadlo, že by z toho mohl být vztah.
Kdy se to změnilo?
Po nějakém čase jsme si začali psát a naše komunikace se postupně prohlubovala. Pak jsme se znovu potkali osobně a začalo se ukazovat, že možná půjde o něco víc. Ale rozjezd to mělo pomalý, rozhodně to nebyl zásah z čistého nebe nebo láska na první pohled.
Čím si vás Filip získal?
Především svým klidem. V jeho přítomnosti jako by se zpomalil čas. A to, o čem teď mluvím, nijak nesouvisí s mou zamilovaností, on má prostě takovou auru, takové zvláštně klidové vyzařování. Moc se mi líbil i jeho hlas a to, jak se vyjadřoval, jak o věcech přemýšlel, jak sebevědomě působil, aniž by v tom byla přítomna jakákoliv arogance. Líbí se mi, když muž ví, kdo je a co tady dělá, ale zároveň o sobě nepřestává mít určité pochybnosti.
S Filipem tvoříte pár už jedenáct let. Co děláte pro to, aby se váš vztah tzv. nepřechodil?
Podle mě platí úplně jednoduché pravidlo: buď to tam je, nebo to tam není. A když to tam je, je třeba o to pečovat. Já každý náš společný den beru jako novou příležitost k tomu dopřát si lásku, úctu a respekt. Stejně jako v jiných domácnostech, ani u nás se to samozřejmě neobejde bez škorpení. A bez hádek. Každopádně to neberu tak, že když jsme spolu jedenáct let, už to přece nějak doklepeme, podobným přístupem ztrácí vztah energii. Každý den je nový. Hodně si s Filipem povídáme, ale když to situace vyžaduje, dovolujeme si i mlčet.
Od 2. února vás můžeme vidět v romanticko-dobrodružné komedii Ostrov po boku Jiřího Langmajera. Ztroskotání na opuštěném ostrově obrátí hlavním hrdinům život vzhůru nohama. Jaká cesta změnila život vám?
Dva měsíce v New Yorku byly taková moje „zkušená“ ve smyslu Honza šel do světa. Jít sama do města, které je zároveň divoké, krásné a děsivé, byla slušná škola. Zažila jsem tam úžasné věci. Třeba jsem se díky Martině Formanové poprvé potkala s Milošem Formanem a ochutnala ústřici! Miloš mi tehdy řekl, že je to esence moře, od té doby na něj a na Martinu myslím, kdykoliv ústřice jím. V New Yorku jsem se taky seznámila s Andym, se kterým kamarádíme do dneška. Vzal mě na Long Island, díky němu jsem poprvé viděla Louskáčka. Kromě krásných vzpomínek ale nikdy nezapomenu na pocit samoty v tak velkém městě.
Aktuálně máte za sebou natáčení kriminálního dramatu Němá tajemství, které se točí kolem afázie – poruchy řeči způsobené poškozením mozku, kdy si člověk přestane úplně rozumět se svým okolím. Jak role ve snímcích s takto náročnou tematikou zvládáte?
Toto natáčení pro mě bylo opravdu hodně emočně náročné, a nejen pro mě. Možnost točit něco tak silného ale přichází jen jednou za čas, tudíž jsem si to ve výsledku velmi užila, což zní možná paradoxně. S každou filmovou rolí, která mi vleze do života, se vždycky musím nějak rozloučit. Hodně pomáhá procházka v přírodě nebo kontakt se zvířaty, moc ráda chodím třeba do zoo. Odpojit se od příběhu je důležité. Pokud to neudělám, obvykle se to nějakým způsobem projeví. Buď onemocním nebo jsem unavená a vyprchá ze mě radost ze života.
Litovala jste někdy, že jste se vydala zrovna touto profesní cestou?
Nikdy. Vím, že jsem správně tam, kde jsem.
Takže nemáte představu, co byste dělala, kdybyste nebyla herečka?
Vůbec nevím. Když jsem se po gymplu hlásila na školu, měla jsem na přihlášce napsáno DAMU nebo JAMU. Žádná jiná možnost nebyla. Nikdy jsem neuvažovala o tom, jaké by to bylo, kdybych se rozhodla jinak. Ano, má to svoje pro a proti, ale nikdy jsem v hloubi duše nepochybovala a nikdy jsem se nedostala do bodu, kdy bych chtěla změnit zaměstnání. Myslím si, že základem spokojenosti je pečovat o život mimo práci, mít koníčky, které vám pomůžou pročistit si hlavu. Já se třeba našla v zahradničení, baví mě sázet kytky, stromy a keře. Ráda něco pěstuju, a pak se o to starám.
