Stát před kamerou nebo fotoaparátem je zvyklá. Teď ovšem Eliška Křenková v kampani na své oblíbené kabelky .about leather. stála před objektivem i za ním. Jak velká změna to pro ni byla a jak vzpomíná na devadesátky, které styl kampaně připomíná?
„Eliška pro mě není jenom vynikající herečkou, ale je také mou kamarádkou a múzou, její styl absolutně souzní se stylem .about leather.,“ vysvětluje Barbora Musilová, zakladatelka značky ručně vyráběných kožených kabelek, která s Eliškou spolupracuje už od počátků. Eliška její kabelky ráda nosí, v dřívějších kampaních vystupovala jako modelka, ale tentokrát svůj tvůrčí vklad ještě rozšířila.
„Eliška je inteligentní žena, která se zajímá o cestování a focení. Její nadání a vášeň pro fotografii, zejména s analogovým fotoaparátem Leica, nás přivedly k dalšímu společnému projektu. Eliščiny fotografie jsou ohromující a málokterá herečka může tvrdit, že na svém Instagramu prezentuje spíše své vlastní fotografie než snímky jí samotné. To nás inspirovalo k tomu snažit se najít způsob, jak tyto dva talenty propojit.“
Jako kreativní ředitel a fotografický supervizor se na kampani podílel uznávaný kameraman Martin Douba, s nímž Eliška pracovala na dramatu Úsvit. Při focení v pražském VENUE DOX+ zastal také funkci jakési Eliščiny prodloužené ruky, díky čemuž se pak sama mohla naplno položit do všech rolí, jež v této kampani přijala. „S lehkostí a kreativitou se postarala nejen o samotný koncept, ale také o styling a v neposlední řadě hrála roli modelky. Její všestrannost a nadšení pro umělecké projekty jsou nesmírně inspirující,“ upřesňuje Barbora.
Co se vám vybaví, když se řeknou devadesátky?
Eliška: Asi Matrix, Přátelé a aerobik.
Barbora: Základka/gympl. Beverly Hills, Kate Moss, Spice Girls, Take That, VHSky a Pulp Fiction. Pak se mi vybaví převládající nevkus v účesech a make-upu a šílený svetry. Ale mám z devadesátek i oblíbené kousky – legíny, boyfriend džíny, satén nebo křívák.
Pamatujete si, co jste tehdy nosily?
Eliška: Pamatuji si, že jsem měla takový lesklý černý legíny s duhovými míčky. Máma mi zakázala vzít si je do školky, abych si je nezničila. Jenže já ji neposlechla, a když mě nechala ve školkový šatně a odešla do práce, tak jsem si je rychle převlíkla. Na všechno se pak přišlo a já jsem dostala zaracha a nemohla se o víkendu ráno koukat na Kačery z Kačerova.
Barbora: Druhou půlku devadesátek, jako školou povinná, jsem nosila černý džíny do zvonu, dlouhou černou sukni s jemnýma kytičkama, džísku Levi’s a tenisky Adidas Superstar (ty jsem dokonce měla třikrát za sebou) nebo kožený kotníkový boty à la marteny. Žádný extra výstřelek u mě neprobíhal. Vždycky jsem se uchylovala k černé a k jednoduchosti, devadesátky mě tedy díky bohu svými výstřelky moc nazasáhly.
Eliško, vychází retro atmosféra kamapaně i z toho, že máte ráda analogovou fotografii?
Eliška: Původně jsme s Martinem Doubou zamýšleli kampaň fotit výhradně na analog. Nakonec jsme fotili na digitál i analog, abychom si byli jistí, že fotky máme. Takže je to takový mix. Ten retro feeling z toho vyšel přirozeně sám díky spojení barev a outfitů, které jsme použili.
Většinou jste jen focená, teď jste měla na starost hned několik rolí. Bylo to tentokrát náročnější? Nebo zábavnější?
Eliška: Vlastně obojí. Náročnější i zábavnější. Je to mnohem větší zodpovědnost, ale chtěla jsem si to vyzkoušet. A taky to vlastně vzniklo samo. Původně jsme s Baru chtěly připravit dvě kampaně. Jednu, kde budu focená, a jednu, kterou budu fotit. Nakonec jsme se rozhodly oslovit Martina Doubu a Martin přišel s nápadem sjednotit tyto dvě kampaně v jednu s tím, že spojíme síly a on bude jakoby mou prodlouženou rukou.
Podobný multitasking jste si vyzkoušela i u filmu Úsvit, kde jste byla součástí tvůrčího týmu. Co všechno jste při vzniku filmu měla šanci ovlivnit?
Eliška: Díky svým školám jsem vychovaná ke kolektivní tvorbě. Jsem šťastná, že se mi to začalo dařit aplikovat i u natáčení. A do čeho jsem mohla zasáhnout? Těžko to takhle shrnout v jedné nebo dvou větách. Každopádně jsme na základě zkoušek a diskusí společně dolaďovali scénář, takže to byla trochu i dramaturgická práce. Změny nebyly velké, ale myslím, že pro vyznění filmu, které jsme chtěli, zásadní. Samozřejmě jsem se velmi zaměřovala na svou postavu Heleny a měla jsem víceméně volné ruce jí vdechnout život, aby to bylo funkční a realistické. Ale vše se rodilo na základě skvěle napsaného scénáře, bez toho by nebylo na čem stavět. Podobně jsme fungovali i v postprodukční fázi u finálního střihu. Je pro mě velmi uspokojující nefungovat jen jako interpret, ale moct se vyjádřit k celku.
Jak se coby introvertka cítíte před kamerou nebo objektivem? Je pro vás bezpečnější a příjemnější, když jste naopak „schovaná“ za fotoaparátem?
Eliška: Být před kamerou pro mě znamená vystoupení z komfortní zóny. Ale zároveň si to užívám, když se cítím v kolektivu bezpečně. Je to sice asi paradoxní, ale takhle nějak to cítím. Zároveň mě pokaždé baví o krok překonat svou pomyslnou hranici, když je to v pro mě vyhovující míře.
Být za fotoaparátem je pro mě relax, pokud jde o street fotku, kterou se momentálně zabývám. Asi díky tomu, že to není moje povolání, cítím svobodu v tom, že si fotím, co chci a jak chci. Nemusí se to nikomu líbit, jen mně. Když jsme fotili kampaň pro Baru, bylo to už trochu jiné. Cítila jsem zodpovědnost, ale i tak mě to bavilo. Bylo to jako skládat hlavolam. Podobně jako když vytvářím roli.
Jste ráda, když máte maximální kontrolu nad výsledkem?
Eliška: Mít kontrolu na výsledkem je fajn, zároveň je ale pro mě důležité se v práci (i v životě) obklopit lidmi, kterým můžu věřit a kontrolu ztratit.
Už jste stihly přemýšlet nad tím, kam spolupráci posunete příště? Chystáte něco dalšího?
Barbora: Ano, ano. Tušíme, co bychom ještě chtěly vytvořit, tak se s námi můžete těšit, co čas přinese.
