Úterý, 1 prosince, 2020

Herečka Andrea Růžičková: V Indii je brutální chaos, špína i nemoci, ale chci se tam ještě někdy vrátit

S herečkou a fotografkou Andreou Růžičkovou o tom, že luxus může být spíš na obtíž, že dobrodružství může následovat i poté, co otočíte kohoutkem, a o místech, která chce ještě jednou navštívit. I proto, aby se pak šťastně vracela domů.

S rodinou jste loni procestovala ostrov Paros, který není úplně běžnou turistickou destinací. Jak jste ho objevili?

Je pravda, že to není zcela obvyklá turistická destinace, i proto jsme cestu nějakou dobu plánovali, abychom našli nejlepší letenky a nejvhodnější ubytování. Paros jsem hledala poměrně dlouho a už nedokážu říct, jakými cestami se mi to podařilo. Přiznávám, jsem docela závislá na internetu, ale ani ne tak na sociálních sítích, jako na informacích, které můžu najít. Fascinuje mě, jak se prostřednictvím něj mohu dozvědět neuvěřitelné množství věcí. Můj manžel Mikoláš se často diví, k čemu se během chvíle dokážu proklikat. Asi zadávám dobrá klíčová slova… A při jednom takovém surfování po síti jsem natrefila na Paros. Paros je ostrovní součást Kyklad, z níž je nejslavnější Santorini. Ale to je na nás až příliš posh. My máme raději jistou divokost a taky pomalé tempo. A normálnost. Máme rádi obyčejné kavárny, obyčejné restaurace, obyčejné věci. Luxus k životu nepotřebujeme, vlastně se v něm ani necítíme dobře. Luxus nás omezuje v přirozenosti.

Co bylo na tomto cestování na vlastní pěst nejtěžší?

Sehnat letenky bez toho, aniž bychom museli kvůli přestupu přespat v Aténách. Nakonec jsme je po několikadenním úsilí našli, stejně jako krásné ubytování v apartmánu na jihozápadní části ostrova v typickém kykladském domečku s výhledem na moře. Nejbližší pláž byla v cípu ostrova, schovaná v zátoce.

Zní to jak sen…

To ano. Jenže! O tom, že Kyklady někdy sužuje silný vítr, jsem slyšela, ale nějak jsem téhle informaci nevěnovala pozornost. A zrovna, když jsme vyjeli na naši vysněnou, půl roku plánovanou dovolenou, nám už na letišti oznámili, že možná bude takový vichr, že ani nepřistane letadlo. Předpověď plná větru trvala týden a půl, přesně tak dlouho, jak jsme měli být na ostrově. Naštěstí jsem věčný optimista a snažím se na všem najít něco pozitivního. Sama sebe jsem uklidňovala, že přece nemůže zase tak moc foukat, že jedeme do tepla! No. Během našeho mezipřistání v Aténách, kdy jsme přecházeli z gatu do letadla na ostrov, byl takový vítr, že mě to málem odneslo. Už jsem byla těhotná, syn, kterého jsem měla v náručí, se mě křečovitě držel. Pak jsem si sedla do letadla, vlasy jsem měla, jako kdybych je prohnala vysavačem, a když to malé letadlo vzlétlo a nahýbalo se ve větru, ani jsem nemluvila. Pořád jsem se uklidňovala, že na ostrově určitě foukat nebude. Ale na ostrově byl vítr ještě silnější než v Aténách.

Mluvíte o tom s lehkým pobavením.

I tohle mělo jisté výhody. Třeba že syn Tobiáš si díky tomu oblíbil čepeček v retro stylu se zavazováním pod bradou, který do té doby zarytě odmítal. Na ostrově čepeček miloval, protože pochopil, že jinak mu ofoukne hlava. Nevyšel bez něj ani z apartmánu. A ve stejném duchu si oblíbil i sluneční brýle. A dokonce jsme ho tři dny přemlouvali, aby si sundal ponožky. Ta pláž v zátoce, kterou jsem zmiňovala, byla jedním z mála míst, kde nás vítr tak moc neomezoval. Nejspíš i kvůli větru tam skoro nikdo nebyl, takže jsme si mohli užít vysněnou samotu. Nám to tam tak vyčistilo hlavu! Kolikrát jsme neslyšeli ani vlastního slova, takže jsme si toho ani moc neřekli. A pak, v den, kdy jsme odlétali, foukat přestalo. Měli jsme dopoledne čas jít na pláž, konečně v bezvětří! A zjistili jsme, že když nefouká, všude létá otravný hmyz, hned jsem byla poštípaná. Takže díky za vítr!

Tohle se člověk v turistickém průvodci nedočte.

Vybíráme si netradiční, neotestované destinace. Ale to je na tom nádherné! Pro mě by bylo za trest jet do all inclusive hotelu, kde budu mít k dispozici bazén, lehátko a dalších dvě stě lidí kolem… S Mikolášem jsme zažili mnoho dovolených, které nevyšly přesně podle představ, ale vůbec to nevadilo, naopak! Máme zážitky z výstupů na různé hory, lezli jsme na horu třeba v Austrálii, v Hong Kongu, na Srí Lance, a často nám výstup něco zhatilo. Třeba byla taková mlha, že jsme neviděli na krok.

Jak vnímáte dobrodružství?

Jako příjemnou nejistotu. Baví mě objevovat. A přemýšlet, co budeme dělat druhý den, kam vyrazíme, co si připravíme. Nevědět, jestli nezabloudíte, jestli cestou nezměníte plán, a jednoduše se necháte překvapit, je skvělé. U dobrodružství nehraje žádnou roli čas, je to otevřený plán. Nicméně dobrodružství nemusí být adrenalin, já se obecně nerada vydávám do nebezpečí.

Takže adrenalinové zážitky vám nic neříkají?

Vím, že adrenalin k životu potřebujeme, je součástí naší evoluce. V našich moderních životech máme všechno tak nalajnované a jisté, že se adrenalin vytratil a vyvoláváme ho uměle – třeba skáčeme bungee jumping. Přitom mnohdy stačí jen povolit uzdu. Zbavit se té jistoty, že když otočíme kohoutkem, poteče pitná voda. A pak přijde adrenalin, protože musíte najít nové řešení.

Máte ráda plány?

Nejsem klasický plánovač, spíš než plán potřebuju cíl. Když nemám cíl, trpím. Stále si vytvářím nějaké cíle, něco, nad čím mohu přemýšlet. Cíl je nutný. Když jsem byla mladší, a cíl mi nevyšel, byla jsem z toho frustrovaná a říkala jsem si, že nejsem dost dobrá. Dnes už to beru jako další zkušenost. A od začátku počítám s tím, že cíl může, nebo nemusí vyjít. I to je dobrodružství. Baví mě se něčemu věnovat, ať už jde o maličkosti, krátkodobé cíle, umělecké projekty, cíle výletů nebo životní plány. Prostě pořád přemýšlím a někdy mám problém zastavit hlavu.

Která místa máte v srdci jako zásadní?

Třeba Indii, tam se chci ještě někdy vrátit. Je to jako jiná planeta, všechno je tam odlišné. Je tam brutální chaos, špína, nemoci, je to tam tak šílené, že nechápu, jak to tam může fungovat. Ale zároveň je to neskutečně fascinující. Byla jsem taky dvakrát v Africe. Afrika je velká škola, srovnala jsem se tam sama se sebou. Když jsem tam byla naposledy s organizací Bez mámy, věděli jsme přesně, jak se tam máme chovat a kde se můžeme pohybovat, uvědomuji si její nebezpečí. Ráda bych se znovu podívala do divočejších oblastí Austrálie, tam se mi líbilo, oproti australským velkým městům, ta mě nebavila vůbec. Vyžehlená místa mě nudí. Těším se na to, až děti budou tak velké, že vydrží třeba dva týdny s babičkou, a my s Mikolášem vyrazíme na trip jen ve dvou. Ale asi se nám bude děsně stýskat.

Máte pocit, že cesty prověřují vztah?

Rozhodně! Ukáže se, jestli se umíte domluvit a sladit své plány a touhy a jestli to máte v životě podobné. Jestli dokážete sdílet společný život, i když jste rozdílní. O tom je partnerství, ten druhý musí být parťák. A víte, co je nejlepší? Když máte ve stejný čas chuť na stejné jídlo. Já to tak s Mikolášem mám. Jsme úplně rozdílné bytosti, já jsem větroplach, on uzemňovač, jsme jako bílá a černá, ale když jsme spolu, jdeme stejným směrem. Do stejné restaurace.

S výukou finanční gramotnosti je třeba začít od útlého věku, tvrdí...

Ačkoli si české děti podle průzkumů finanční gramotnosti nestojí špatně, není rozhodně výjimkou, že žáci základních škol netuší, jakou hodnotu mají předměty, které vlastní,...

Kněžka Lilia Khousnoutdinova: Tibet už nikdy nebude jako dřív

Narodila se v ruském Magnitogorsku, na Oxfordu vystudovala politologii a historii, píše, navrhuje šperky, je i lektorkou, dulou, kněžkou, kurátorkou ženských start-upů a zastánkyní...

Být doma s novorozencem až šest měsíců a pobírat u toho osmdesát procent platu? To rodičům nabízí Volvo Cars

Malý krok pro společnost Volvo Cars, ale velký skok pro rodiče napříč Evropou a nejen tam. Zaměstnanci...

Udržitelně a bez chemie. L’Oréal uvedl kompletně rostlinnou barvu na vlasy Botanea

Zapomeňte na chemii. L’Oréal Professionnel totiž světu předvedl produkty s názvem Botanea, první kompletně rostlinné barvy na...

Víte, kdo šije vaše oblečení? Podívejte se, jak uspěly velké módní značky v žebříčku transparentnosti

Víte, kdo šije oblečení, které nosíte, nebo kde se na ten stylový letní top shání materiál? A jak moc...
Zavří­t reklamu