Jako první česká žena získala magisterský titul na Berklee College of Music, prestižní bostonské škole, kde se vyučuje soudobá hudba. Taky je krásná, jogínka, která zpívá, k tomu píše skvělé texty, založila kapelu Vesna a je její frontmankou. Jeden by řekl: prostě dokonalá… Dokonalá i proto, že se nebojí přiznat, že se o dokonalost vždy snažila, a jedním dechem dodat, že se vinou svého snažení utavila a zhroutila. I díky tomu ví, jak důležité je zůstávat v pravdě a přijímat život tak, jak přichází. Seznamte se, Patricie Kaňok Fuxová.
Tento rozhovor vznikal on-line. Patricie v Asii, já v Praze, sešly jsme se po ránu u svých displejů, ona jako půvabná víla, lehce opálená, odpočatá, já s bolavým okem, ještě pomačkaná od spaní a nenamalovaná. „Každý takhle ráno vypadáme, nedělejte si vůbec starosti,“ řekne mi povzbudivě Patricie, když se omlouvám za poněkud neprofesionální vzhled. V průběhu povídání se ukáže, že to není jen zdvořilostní fráze. Bere lidi takové, jací jsou. Stejně tak i události. Důvěra v přirozený řád uklidňuje a dává naději, že se všechno děje, jak má. Vrací rovnováhu.
Může dokonalé ženě něco chybět? Může být v něčem nejistá?
Musím přiznat, že dokonalost byla něco, čeho jsem si vždycky přála dosáhnout. Možná i díky tomu, že tvořím. Existuje ale hezký citát Salvadora Dalího: Neměj strach z dokonalosti, nikdy jí nedosáhneš.
Jak se žije s touhou po dokonalosti?
Myslím, že můj perfekcionismus je zároveň můj největší stín. Může ubíjet. Když něco vytvoříte a máte na chvilku pocit, že se vám to povedlo, je to za chvíli pryč a celý proces začíná nanovo. Setkáte se s prázdnotou. To se stalo i mně. Zároveň mi minulý rok kvůli náporu spojenému s účastí na Eurovizi došlo, že je dokonalost strašně toxická věc. Všechno to snažení být nejlepší pro diváky, mít super kostýmy, vše perfektně nacvičené, skvělou choreografii, je ve výsledku vlastně hrozně nepřirozené.
Předpokládám, že vy to máte v kapele nastavené jinak.
My jsme dost dlouho s holkama vystupovaly křížem krážem po Česku. Hrály jsme tradiční folklorně laděné písničky. A měly jsme pocit, že ať děláme, co děláme, nikdo to neslyší, že nejsme dostatečně vidět. Nebyly jsme schopné se tím uživit, byl to takový underground. Když přišla možnost zúčastnit se Eurovize, pochopily jsme, že z undergroundu jedeme na olympijské hry. Podívaly jsme se na úroveň lidí okolo a sedly jsme si na zadek. Ty bláho, musíme napnout síly a vymáčknout ze sebe to nejlepší. Skočily jsme do všeho po hlavě.
Bylo to hodně jiné než to, na co jste byly do té doby zvyklé?
Ano. A bylo zajímavé pozorovat celý proces. Jak se z duševní rovnováhy dostáváme do tlaku a šíleného kolotoče. V určité fázi jsme začaly jet jako roboti. V choreografii i dalších přípravách nebyl prostor pro chybu. To je právě základ pro nepřirozenost. Ale napojily jsme se na vlnu, že to jinak nejde, show nás přesně takové – dokonalé a bez chyb – potřebovala.
Když o tom tak vyprávíte, napadá mě, jak se cítí třeba Taylor Swift, která objíždí celý svět se svými monstrózními, do posledního detailu promyšlenými koncerty. I ty jsou bez chyb, přesto směrem k divákům proudí obrovská autentická energie.
Taylor Swift je zvyklá na tenhle svět asi od třinácti. A sžívala se s ním postupně. Ale myslím, že kdokoli do něj nastoupí zvenčí a nepřipraven, musí si připadat jako plyšák v automatu, které bývají v nákupních centrech. Z jednoho místa se vynoří mechanická ruka, chytne ho a přendá jinam. V první vlně je to skvělé, stanete se známým, jste vidět, slyšet, ale pak vás to začne semílat. Nedovedu si představit člověka – musel by to být snad jen obří exhibicionista s nesmírně velkým egem –, který by tenhle svět vnímal jen pozitivně. Stačí se podívat na dokumenty třeba o Robbie Williamsovi, Lewisovi Capaldim, Amy Winehouse, Lady Gaga, ale i zmiňované Taylor Swift. V nich je vidět skutečný život a odvrácená strana slávy. Takto populární lidé nejsou šťastnější než my, jen mají víc možností, víc zážitků, ale že by tím objevili nějakou truhlu se štěstím, to rozhodně ne. Moc dobře znají i stinné stránky.
Když se zpětně ohlédnete, šly byste do podobného kolotoče znovu?
Ani jedna z nás. Vybavuju si moment, kdy jsme v hale cvičily, všechny jsme měly hrozný hlad, potřebovaly jsme na záchod, napít se a bylo nám strašné vedro. Měly jsme na sobě make-up, pobíhaly jsme mezi rozhovory, za zády tým stylistů a PR lidí, kteří vám říkají, jak se bavit s novináři. Na mě i na ostatní holky to byl až moc velký cirkus. Všechny jsme se shodly na tom, že po slávě vlastně netoužíme. Mělo to dozvuky i doma. Asi měsíc jsem uhýbala, když mě chtěl manžel pohladit po tváři. Bylo mi totiž nepříjemné, jak mi předtím pořád někdo sahal na obličej. Pokaždé mě maloval někdo jiný, jinými produkty, až jsem z toho měla vyrážku.
Napadá mě paralela s každodenním životem. Taky se pod tíhou dokonalosti můžeme hroutit. Na ženy bývá vyvíjen obrovský tlak, aby byly dokonalé ve všech rolích. Aby všechno zvládaly, povinnosti i svůj volný čas. Aby byly perfektní matky, manželky a měly zároveň vysněnou kariéru.
Pokud se víc lidí honí za stejným cílem, mohou dokonce vytvořit jednolitou masu, v rámci které se ztrácí individualita. Důležité je položit si otázku, proč vlastně chceme všechno zvládat na výbornou. Co leží za tím, že žena utratí spoustu peněz, aby měla krásné vlasy, nehty, značkové oblečení, zaplatí si facelift? Když o tom tak přemýšlím, napadá mě jediné. Je to strach. Strach, že jinak – když nebudeme dokonalé – nás nikdo nebude mít rád. Ostatně, je to součást evoluční strategie. Žena chce působit na začátku vztahu na partnera dokonalým dojmem. V člověku je totiž hluboký strach z opuštění. Nebýt součástí smečky v přírodě znamenalo smrt. A tohle je v našem podvědomí a limbickém systému pořád někde zapsáno.
