David Tišer pomáhá Romům, kterým kvůli sexuální orientaci hrozí vyloučení z rodiny

Snaží se propojovat romskou komunitu s majoritou a současně se věnuje LGBT+ tematice, která je u některých Romů stále velké tabu. David je pedagog, herec, režisér, zakladatel neziskové organizace Ara Art a artivista, tedy aktivista prostřednictvím umění. Teď v květnu získal od Nadace Lilie & Karla Janečkových ocenění Laskavec. Medailonek, na který se můžete podívat, nahrával v časovém presu, protože měla zrovna v brněnském divadle Husa na provázku premiéru hra Bídníci, v níž David hraje hlavní roli: Jeana Valjeana.

Děláte toho opravdu hodně, to se snad ani nedá stihnout…

Byl jsem hodně aktivní už v mládí, protože mě všechno zajímalo. A vždycky když jsem něčemu nerozuměl, vadilo mi to a chtěl jsem tomu rozumět, tak jsem se tomu věnoval. A divadlo je moje láska. Založili jsme romskou divadelní skupinu, vlastně jedinou profesionální v České republice a spolupracujeme už třetím rokem s divadlem Husa na provázku, kde máme dvě, řekl bych úspěšné inscenace. Tou první je Gádžové jdou do nebe, kterou režíroval Jirka Havelka, a tou druhou jsou Bídníci v režii Michala Háby.

Tam hrají jen romští herci?

Nene, kdeže. Propojili jsme naši divadelní skupinu a herce divadla Husa na provázku. Gádžové jdou do nebe je česko-romský projekt, u Bídníků už jsme chtěli něco, čím se v Ara Art zabýváme dlouhodobě. A to je, že nepracujeme s chudobou, nepracujeme se sociálním vyloučením, ale zaměřujeme se jako jediná romská organizace na střední třídu. Očekáváme, že právě střední třída bude hybatelem změn ve společnosti. Mým snem dlouho bylo, aby se hrála ve velkém respektovaném divadle hra, nějaká klasika, kde budou Romové hrát charaktery a ne Romy, a to se povedlo.

O romské střední třídě se moc neví. Není to tím, že o sobě ani nechtějí dávat vědět, aby nebyli spojovaní s romskou tematikou, která má u nás negativní vyznění?

Máme plán systémové změny, která půjde od nás. Budeme pracovat se střední třídou, budeme chtít, aby ve veřejném životě byla viditelná. Protože pokud se bavíme v České republice o Romech, bavíme se převážně o chudobě a o sociálním vyloučení. Paradoxně Romů, kteří nežijí v sociálním vyloučení a v chudobě, je u nás mnohem víc, než těch, kteří v té chudobě žijí. Pracovně je nazýváme neviditelnými Romy.

Jak to chcete změnit?

Kdo to opravdu dokáže změnit, jsou média. Můžeme dát médiím naše seznamy lidí, které by mohla zvát jako odborníky. Nikoli jako Romy na romskou problematiku, ale když je tématem covid, pozveme romského lékaře, který nám obecně řekne něco ke covidu. Pozveme romského psychologa nebo politologa. Dnes když se pozve třeba zástupce naší neziskové organizace k nějaké kulturní akci, druhá nebo klidně i první otázka zní: Co je v České republice špatně? Ale ne každý Rom je odborník na sociální vyloučení jenom proto, že je Rom. Mnohdy nás do toho média nebo společnost nutí, chtějí slyšet náš názor. Já ho dokážu říct, protože se o to zajímám, ale plno lidí ne. Ani je to nezajímá, chtějí řešit něco jiného a je to v pořádku.

Nepomohlo by taky obsadit nějakou obyčejnou romskou rodinu do některého z oblíbených seriálů?

Samozřejmě dostávám nabídky i do těchto seriálů, ale ty role jsou hrozně předsudečné a stereotypní. Kde to funguje, je vietnamská komunita. Vietnamci v seriálech jsou, hrají normální charaktery, nechápu, proč to nefunguje i u Romů. Ale snad se nám to u jednoho filmu podařilo. Sice jsme o tom s Jirkou Havelkou nemluvili, ale myslím, že je to náš vliv. Říkal, že spolupráce s námi hodně ovlivnila jeho náhled. Hned po hře Gádžové jdou do nebe natočil film, kde jsou tři kluci, jeden v partě je Rom, ale nehraje Roma, je součástí té party. To je přesně to, co potřebujeme, dostávat to do běžného života, protože to není něčí výmysl, takhle to prostě je.

Máme kardiochirurgy, architekty, pedagogy… Nemusí to být ani vysokoškolské profese, může to být floristka nebo pekař, ale když je nebudeme vídat v seriálech nebo zpravodajství, nebudou pro veřejnost existovat.

Pokud jsme někde známí, je to hudba a v poslední době taky barber shopy, tam Romové docela vládnou. Ale tím jsme u těch pozitiv skončili. Je to začarovaný kruh. Musíme romské herce a osobnosti vídat běžně v televizi, aby je pak mladí chtěli následovat, vystudovali školy a mohli se těmto oborům věnovat.

Spousta Romů ale rovnou končí ve speciálních školách a rodiče se ani nesnaží dát děti jinam. Co se s tím dá dělat?

Třicet let tady děláme jednu stejnou chybu a to, že něco očekáváme od dětí, které nemají jinou životní zkušenost než jejich rodiče, kteří taky chodili do tehdy zvláštní školy. Pokud chceme něco změnit, nesmí existovat segregované školy, aby děti a rodiče neměli na výběr. A nesmíme očekávat, že pošleme děti domů, bavíme se teď o chudých dětech, a ony se budou ještě další dvě tři hodinky učit, budou mít klid v té jedné místnosti na ubytovně, kde bude žít devět dalších dětí, a že budou připravené a odpočaté a najezené. Protože tohle se neděje.

Proto se musí změnit systém. Ne kvůli romským dětem, ale kvůli chudým dětem. Chudých dětí tady máme opravdu hodně bez ohledu na etnicitu. V sociálním vyloučení u nás žije 120 tisíc lidí a jedna třetina z toho jsou neromové. To je údaj z roku 2015, teď to bude mnohem víc. Musíme si zvyknout na to, že společnost je i v tomhle rozmanitá, nejenom „barevně“. Tyhle děti potom ve vzdělávání „zazdíváme“. Když nám někdo bude pořád říkat, že od nás nikdo nic neočekává, a pořád budeme narážet na bariéry, tak si na to zvykneme a nebudeme nic dělat, protože je super, že od nás nikdo nic nečeká.

Vzdělávám pedagogy v sociokulturních specifikách a přesně o tomhle se bavíme. Je potřeba oddělit, co je romská kultura a co je tzv. kultura chudoby. A je potřeba, abychom to my jako dospělí, my jako školy změnili v návaznosti na to, jaké děti z jakého prostředí máme. Ale ne, že budeme snižovat kvalitu vzdělávání, to ani náhodou. Musí to být dobré, hravé, přátelské prostředí, kde to bude děti bavit. Když si dítě nemůže ani zablbnout o přestávce na chodbě, tak jasně že bude dělat bordel ve třídě.

Kromě vzdělávání se věnujete LGBT+ tematice. To je u Romů asi ještě náročnější než u majority…

Nikdy bych nezaložil neziskovou organizaci nebýt tohoto tématu. Psali mi lidi z romské komunity, jestli bych jim nedokázal pomoct. Tehdy jsem dobrovolničil v různých neziskových organizacích a chtěl jsem, aby do svého portfolia zařadily i LGBT+ romské téma. Ale všichni se báli, že přijdou o donory a podporovatele, a to byl důvod, proč jsem založil neziskovou organizaci. Záhy jsem zjistil, že jsme jedinou LGBT+ romskou organizací na světě, a tak jsme rozjeli i mezinárodní hnutí. Z České republiky jsme na toto téma nedostali ani jednu korunu, všechno jsou to peníze zvenku. Na národní úrovni se snažíme měnit vládní dokumenty a strategie, kde jste se o LGBT+ romské komunitě nikdy nic dočíst nemohli. Začali jsme to dělat až my.

Co nejčastěji řešíte s konkrétními lidmi, kteří vás oslovují?

Nejčastějším problémem, se kterým se na nás obracejí v online poradně, je exkomunikace, tedy vyloučení z rodiny. Je důležité vědět, že v České republice máme šest různých skupin Romů, ve světě je jich mnohem víc, a každá subetnická skupina k tomu přistupuje trochu jinak. Dvě skupiny, které exkomunikaci praktikují velmi často, jsou Olašští Romové a Sinti. Jsou to uzavřenější komunity a je to u nich velké tabu. Tam to opravdu znamená, že vás vyloučí nejen z nukleární rodiny, ale i z širší komunity. Ani strejdové a tety s vámi nesmí komunikovat, jinak jim hrozí, že i oni budou vyloučeni z komunity.

Na našem webu máme asi 40 příběhů Romů z celé Evropy právě o exkomunikaci a k tomu se ještě vážou další kulturní rysy. My jsme například pohostinný národ, a když k nám někdo přijde, musíme každému nabídnout pití a jídlo. V některých rodinách ještě přežívá tradice, že jakmile návštěva odejde a byl to gay nebo lesba, tak se nádobí po nich nemyje, ale rovnou se vyhazuje. V případě, že je to váš syn nebo dcera, má vlastní nádobí, které je určené jenom pro ně. Na webu máme právě takový příběh, kde měl jeden kluk svoje nádobí v místnosti s toaletou, ani ho nemohl mít v kuchyni.

Co pro ně můžete udělat, když se nesmí vrátit domů?

Až minulý rok se nám povedlo získat krizový byt od městské části Praha 3, což nám hodně pomohlo. Když třeba ve tři ráno přijel člověk z Brna, kterého vyloučili z rodiny, a my jsme ho neměli kde ubytovat, museli jsme platit hotel.

Bohužel je fakt, že Rom žijící v České republice má s bydlením obrovský problém. Ty předsudky a stereotypy jsou neuvěřitelné. Já sice žiji v centru, ale mám to přes známé. I já jsem hledal bydlení v Praze rok. Nikoho nezajímalo, jestli jsem bezúhonný, pracující vysokoškolák.

To samé je pak se zaměstnáváním lidí, když jsou třeba bez vzdělání nebo pracovních zkušeností. Nakonec se nám podařilo domluvit s pár firmami, které ty lidi dokážou zaměstnat.

Povedlo se někdy vyloučeného člověka vrátit zpět do rodiny?

Povedlo. Úplně v začátku jsem přemluvil moji maminku, aby byla rodičovským konzultantem online poradny. Neposkytovali jsme pomoc jenom těm lidem, ale i rodičům, kteří taky potřebují čas se s tím nějak vyrovnat. Často totiž nejde o to, že by měli problém rodiče, ale komunita. Jsou však také případy, kdy se nám to nepodařilo za celých deset dvanáct let. Maminka pak ale třeba potajmu volá synovi, aby se to nikdo nedozvěděl.

Proč jsou u některých Romů ty předsudky a odsudky vůči LGBT+ tak silné?

Je to dáno tím, že romská historie a židovská historie jsou velmi podobné. Dlouhodobě jsme byli perzekuovanými a utlačovanými národy, a když žijete ve společnosti, v níž existuje rasismus a diskriminace, rodiče už nechtějí čelit vícečetné diskriminaci. Druhým důvodem může být náboženský aspekt, protože většina Romů v České republice jsou křesťané. Těch důvodů je víc.

Nicméně za 10 let, co to děláme, vidíme obrovský posun ve vnímání LGBT+ komunity. Je to i díky našim veřejným akcím, je to i díky tomu, že nás podporují známé romské osobnosti, které se netají odlišnou orientací. Už několik let spolupracujeme s Prague Pride a máme vlastní stage, kterou vtipně nazýváme Hot Chocolate. Chodí tam i celé rodiny.

Začátky byly takové, že třeba na Facebooku vznikaly stránky, kde lidi volali po tom, aby mě zabili. Když jsme dali na Facebook něco ohledně romské LGBT+ komunity, mělo to přes 2000 komentářů, které byly opravdu hrozné. Dnes se samozřejmě taky najde nějaký hejt, ale 90 % lidí stojí za námi.

Majorita a romská komunita jsou do jisté míry izolované a vzájemně se nedruží. Kde se můžou potkávat?

Na všech našich akcích a teď, to tedy není naše akce, nás čeká největší romský festival v Evropě Khamoro (29. května – 4. června, pozn. red.). Věřím v to, že kultura spojuje. A hudba nemá barvu. Ale když je vyloženě v názvu, že to je romský festival, řada lidí se bojí, jestli tam může jít. Může a jsou velmi vítaní.

Jste neskutečně akční a odvážný. Kde se to ve vás vzalo? Měl jste pozitivní vzory a podporu v rodině?

Odmalička jsem byl vedený k tomu, že nemám být hluchý a slepý k tomu, co se děje okolo mě. Když jsem jednou přišel domů a vyprávěl jsem, jak na základce šikanovali jednoho chlapečka, tak se mě táta zeptal: A co jsi udělal? A já povídám: Nic. Strašně mi vynadal. Vadilo mu, že jsem se ho nezastal. I kdybych za to dostal poznámku, tak by to bral, hlavně že bych něco udělal. Ten příběh ve mně zůstal dodneška.

Pak je to milující rodina, protože bez té by to nešlo. Neměl bych se kam vrátit a neměl bych tu podporu a lásku, to je základ. A potom můj tým, ten je taky hodně důležitý, ale ten jsem si mohl vybrat. Do rodiny se člověk prostě narodí a já jsem měl štěstí.