Alena Šeredová působí jako příval pozitivní energie. V rozhovoru hovoří o tom, jak se proměnil svět modelingu, co jí vadí na Instagramu i o tom, jak se vyrovnávala s tím, když její nejstarší syn vyletěl z hnízda a vydal se plnit si sny o fotbalové kariéře.
Co pro vás v roce 1998 znamenal titul české vicemiss?
Na to se musím rozpomenout, přece jen to nebylo včera… Pamatuji si na sto procent, jak jsem byla nešťastná, že jsem druhá. Ale když o tom tak přemýšlím, spousta holek, které na Miss České republiky skončily na druhém místě, toho později v práci dokázaly víc. Vzpomínám třeba na Ivu Kubelkovou, která se stala vicemiss roku 1996, a byla tak trochu můj idol. To druhé místo člověka možná nakopne, aby se víc snažil, aby porotcům ukázal, že to popletli, když ho nenechali vyhrát.
V Čechách mi to pomohlo hodně. Ale za hranicemi to bylo každému úplně jedno. Přiznám se, že jsem o tom v zahraničí ani nemluvila. Protože chlubit se, že jsem druhá v Česku anebo čtvrtá na Miss World – to není vlastně nic.
Soutěže krásy v té době v České republice i ve světě nicméně měly velký zvuk.
Holky, které se umístily jako první, druhá, třetí nebo Miss Sympatie, byly veřejně známé, dostávaly spoustu práce. Ale popravdě řečeno, teď už tomu tak není. Soutěže krásy už se ani nevysílají v přímém přenosu. Člověk prakticky neví, kdy se ta akce koná. Myslím, že soutěž Miss celkově upadla. V Itálii to býval obrovský event, a dnes ho ani nepřenáší státní televize.
Možná s tím souvisí i jiné vnímání ideálu krásy.
Spíš si myslím, že velkou roli sehrála estetická a plastická chirurgie. Mladé holky, jak vidím i tady v Itálii, chodí na zákroky často už v osmnácti. Zmizelo kouzlo toho, jak kdo doopravdy vypadá. A za druhé, Instagram a TikTok každý rok vynesou na světlo spoustu nových osobností. Cesta, kudy nové osobnosti do modelingu přicházejí, se úplně změnila. Je to vidět i na reality show. V Itálii
léta běžel Big Brother. Měl zajímavé castingy, v prvních letech se ho účastnili neznámí lidé a z některých z nich skutečně vyrostli třeba i kvalitní herci. Dnes tam vidíte úplně jiný typ lidí, dávno zapomenuté televizní osobnosti, prostě trash. A za třetí, lidi teď baví něco úplně jiného. Rychlá videa na displeji telefonu naprosto změnila kvalitu toho, na co se díváme.
Co říkáte na to, že modeling je v dnešní době víc inkluzivní vůči různým typům postav? Mnohem víc vídáme třeba plus-size modelky.
Právě že už je zas tak moc nevídáme. Chvíli to byl viditelný trend, postupně ale zase vymizel. Móda se opět vrací zpátky, protože na postavě typu „ramínko na šaty“ prostě oblečení vypadá jinak. První půlka devadesátých let patřila topmodelkám. Ty už dnes také moc nefrčí. Nedávno jsem byla na přehlídce Victoria’s Secret, které se účastnily dřívější topmodelky. Stačí, že jenom
jdou po přehlídkovém molu, a srší z nich energie a osobitost. A je úplně jedno, že jim je přes padesát.
Později se móda ubírala směrem k určité anonymitě. Upřímně řečeno, moc nových, mladých topmodelek vlastně neznám, pokud to nejsou dcery těch dřívějších jako například Lila Moss, dcera Kate Moss. Nebo Kardashianky. Ale to jsou spíš celebrity než skutečné modelky.
O tom, kdo je v modelingu úspěšný, nyní rozhodují úplně jiné faktory. Za nás platila jistá pravidla, důraz se kladl na míry, na výšku. Kate Moss se svými 170 centimetry byla rarita. Nesměly jsme mít tetování a jizvu mi při přehlídkách vždy líčili tak, aby nebyla vidět. Nic z toho už neplatí. Nikdo neřeší tetování nebo jestli má člověk 90-60-90. Všechno je mnohem víc free.
Co tedy rozhoduje? Počet sledujících na Instagramu?
Instagram je určitě pracovně důležitý. První, na co se zeptají, když vás osloví na jakoukoliv reklamu, je, kolik máte sledujících. Musím ale přiznat, že se mi to moc nelíbí. Připadá mi to falešné. Na Instagramu může člověk svůj vzhled upravovat, jak se mu zlíbí. I když tvrdí, že nepoužívá filtry, existuje plno různých aplikací. Když někoho potkáte naživo, kolikrát nepoznáte, že je to ten stejný člověk, kterého jste viděli na Instagramu. Sociální sítě jsou nereálný svět.
Nejstarší syn Louis nedávno začal hrát za českou fotbalovou reprezentaci do osmnácti let. Už před dvěma roky, v patnácti letech, se kvůli fotbalu odstěhoval z domova do fotbalové college. Jak jste to tehdy…
Blbě! Ani tu otázku nemusíte dopovědět. Ze začátku, než jsem si zvykla, jsem to obrečela. Nemohla jsem si být jistá, jak to to dítě bude prožívat. Řešili jsme i přechod do jiné školy. Ale rychle mě to přešlo, když jsem viděla, jak je spokojený. Pokud je doma v Turíně, vídám ho jenom u oběda a u večeře, jinak tráví čas se starými kamarády.
Češi jsou hodně citliví na protekci, dokážou si ji vymyslet i tam, kde žádná není. Nebojíte se, že si Louis v české reprezentaci vyslechne, že byl vybrán kvůli známým rodičům? (Jeho otcem je italský brankář Gianluigi Buffon, pozn. red.)
Na to jsou, myslím, hákliví i v Itálii. Řekla jsem mu, ať s tím počítá. Stoprocentně se to stane. Ostatně, protekčně by mohl jít i do italského týmu. Já samozřejmě vím, že za tím žádná protekce není, ale Louisík na to musí být připravený. Když má příjmení Buffon, musí hrát ještě líp než ten, který ho nemá. Musí nabídnout něco navíc. On si toho je vědom, známé příjmení je zátěž. Na druhou stranu, všichni chtějí vyhrát. A nikdo si do týmu nevezme Buffona jen kvůli jménu, pokud by nepodával požadovaný výkon.
