Hravost si spíš spojujeme jen s mláďaty, občas nám připadá jako činnost pozbývající smysl. Ale ona je to důležitá lidská potřeba v podstatě od kolébky do rakve. Akorát je na ni v běhu let čím dál méně času. O čas na hraní se ale ve svém vlastním zájmu bijte jako lvi. Mimo jiné platí, že kdo chce být „stále“ mlád, musí si umět hrát.
Když se na něčem shodnou tábory vědců i ezoteriků, většinou dvojnásob zbystřím. Protože to bude určitě něco zásadního. A taky že jo – bývají to zaručeně prospěšné univerzální konstanty, které často provází lidstvo od nepaměti. Hra a hravost jsou přesně ten případ. Jsou pevnou součástí lidské kultury, a i když to bude znít v souvislosti s něčím na pohled tak zábavným trochu divně, je to vlastně vážná věc.
Možná vás na hravosti zaujme princip „flow“ a bytí tady a teď, napojení na tvořivé prasíly v člověku, na dotek božské nevinnosti. Nebo koncept vnitřního dítěte, které je s hravostí samozřejmě úzce provázáno, s tím v různých úhlech pohledu pracují jak na té „alternativní“ straně, tak v klasické psychologii. O přirozený sklon člověka k hravosti a tvořivosti se ve své práci hodně opírá Eric Berne, za mimořádně důležitý princip podporující duševní integritu ji považoval také Erik Erikson známý svou teorií vývoje osobnosti. To jen tak namátkou, kreativitou a hravostí se zabývalo a zabývá i mnoho dalších osobností.
Mozek v kondici
Zabrousit můžeme i na pole neurovědy. Když se na nějaký čas zabavíte, zaberete se do tvorby nebo se necháte unášet jakoukoliv činností „bez výsledku“, pouští se (konečně!) do pořádné akce pravá hemisféra mozku. To konečně proto, že velkou část činností běžného všedního dne dospělého člověka jedeme ve „vážném“ a logickém módu levé hemisféry. Naše jednání žene funkčnost a praktičnost, vidina konkrétního výsledku, snaha být lepší než ostatní, vydělat, zařídit, obstarat. Ano, samozřejmě, i některé tyto pracovní činnosti mohou přinést trochu radosti. Hraní a spontánní zábava, to je ale jiná liga. Působí mocně a do hloubky.
Mimochodem, v organismu člověka nikdy není dobré nic párového jednostranně přetěžovat. Takže to střídání aktivity obou hemisfér mozku a jejich doplňování se navzájem je prostě nejlepší. Udržuje náš mozek ve svěží kondici.
Hraj si, směj se, uč se…
Hravost je radost, legrace a smích. A smích vyloženě léčí, to víme. Je to naprosto bezkonkurenční antistresová záležitost. Odpočineme si, uvolníme se. Odreagujeme se od povinností a požadavků a dáme si zaslouženou pauzu z krysího závodu. Získáme odstup a čerstvý nadhled. To člověka neuvěřitelně nakopne. Jak kdybychom se zapnuli do rychlonabíječky.
Ale hra toho umí daleko víc. I když je v ní všechno „jenom jako“, umí velmi reálně rozvíjet, učit a zpracovávat. Vzpomeňme Jana Amose, jeho slavné „škola hrou“ platí stále a ne jen pro děti, ale i pro dospělé. Však už i v byznysu se hra čím dál víc využívá k osvojování i trénování dovedností.
Zapojíme-li kreativitu a fantazii, jde nám to všechno jakoby „mimochodem“. Protože nás to baví a nebojíme se neúspěchu a selhání. A kolik se toho dá hravě nasosat, i co se týče poznání nás samých! Jak moc se dokážu odvázat? Na co si troufnu a na co ne? Když se v rámci zábavné hry dokážete k něčemu přemoct, překonáte obavy a strach, vydáte ze sebe to nejlepší, o čem jste třeba ani netušili, že ve vás dřímá, to je pak radosti a oprávněné hrdosti! Je to i vynikající prostředek ke zpracování negativních emocí a bloků. Navíc naprosto bezpečný. Ve hře můžeme konečně „upustit páru“.
K tomu všemu nám pomáhá hravost lidské smečky. To je potřeba zdůraznit – hrát si sám totiž není úplně ono. Hra je daleko zábavnější a má větší grády, když nás je víc. A když není on-line, ale off-line. „IRL“ zábava a setkání nic nepřekoná. Hýčkejme si ve svých kruzích přátele, kteří umí svádět k bezstarostné hravosti. Učme se jimi sami být. Hledejme různé způsoby, jak sami sebe i ostatní donutit „vypnout“ a blbnout.
Nuda jako kouč
Vypnout serióznost, vypnout ustaranost, vypnout svoji vnitřní kritiku. Nechat se strhnout veselou bláznivostí druhých a na oplátku je inspirovat svým nadšením. Ten pocit propojení a vzájemného obohacení je nejvíc. A úplně nejvíc jsou takové ty „hurá akce“. Nejspontánnější setkání, která vůbec jde zažít. Bez dlouhého plánování, jen pro čirou radost a momenty prdlé zábavy. Posilují nás, posilují vztahy a bývají z nich ty nejkrásnější vzpomínky na celý život.
Jenže… Když má člověk rozplánovaný čas na minuty, nemá možnost se něco jen tak z ničeho nic „vylíhnout“. Z ničeho nic, to znamená vlastně z nudy. A jestli my nemáme moc času na hravost, tak na nudu už vůbec ne. Léto je tu a třeba plány ještě nejsou úplně vrženy. Zkuste si vetknout do diáře i pár „nudných dní“. Nuda je nejlepší podhoubí hravosti. Super akce z ní pak rostou jak houby po dešti.
Pár nápadů pro (ne)všední hravost
→ Kostýmovka se zpěvem a tanci – karaoke diskotéka a/nebo defilé unikátních tanečních „chorošek“ ve vtipných kostýmech – nebojme se divočiny!
→ Společné dobrodružství – výlet na neprobádané území typu „Sraz na hlavním nádraží v sobotu v 10 a jedeme prvním vlakem, rádius max. 100 Kč za jízdenku – kdo se přidá?“
→ Pravá domácí restaurace – pozvěte přátele nebo rodinu a uvařte společně něco úplně nového. Podle receptu nebo i bez – jak praví slavný citát od Dalajlámy: „Přistupujte k lásce i vaření s hravou bezstarostnou odevzdaností.“
→ Děti ve velíně – udělejte na zahradě dětské odpoledne a nechte děti, ať navrhnou pár her podle svého gusta i pro vás, dospělé. Nechte se vést těmi nejlepšími mistry hry!
Drobná pod čarou: Někdo se musí ujmout aktivní role. Buďte to vy. Lidi se nechají strhnout, budou nadšení a vás to nakonec nabije dvojnásob.
Autorka se dlouhodobě věnuje vztahovým a psychologickým tématům na svém blogu Uměnímilovat.cz.
