S novým jarem – nový harém, hlaholíval kdysi můj otec a odcházel do prvního jarního dne oblečen v novém saku světlé barvy. S novým jarem – úklid a dieta darem, hlaholívala moje matka a odcházela do prvního jarního dne vyzbrojena smetákem a pidišálkem tukožroutské polévky. Poplatna životnímu stylu svých rodičů, oslavila jsem coby představitelka zralé várky generace boomers spoustu prvních jarních dnů úklidem zimních pavučin a třetí fází novoročního hubnutí do plavek. Než mne moje okolí z generace Z naučilo, že na jaře je nejdůležitější zachovat klid, nohy v teple a tuk na břiše.
Tomu svému říkám Milan, mimochodem. Objevuje se v době čokoládového adventu, bere na sebe podobu roztomilého polštářku umístěného pod mým pasem a setrvává se mnou v přátelském soužití až do června, kdy se mi jej většinou podaří setřást na konci běžecké stezky. Většinou. Někdy Milana zvu na letní grilovačky tak dlouho, až si na sebe zvykneme a jako staří manželé, kteří si už umí odpouštět svoje hudrání a neschopnost doplnit včas toaletní papír, spolu dožijeme do dalšího adventu.
Každé další jaro prožité s Milanem jsem vždycky brala jako bojovou misi, jak zlikvidovat nepřítele pohybem na útočné linii a doslova válečnou stravou, sestávající z chleba a na lékárnických vahách odvážených bramborách. Než mne změna nálady ve společnosti, kde najednou začali převažovat lidé, kteří si cení pohody a klidu více než centimetrů na těle, naučila, že jarní znovuzrození lze provést i jinak. S přirozeností, gustem a ohledem k sobě samotné i ročnímu období.
Rituály radostného rozkvětu
Miranda Priestly v jedné ze svých ikonických scén filmu Ďábel nosí Pradu odmítla květiny a motýly v jarní kolekci jako zprofanovanou veteš. Já naopak miluju ten každoroční přechod od rudých rtěnek a dramatických zimních outfitů k jarním pastelovým barvám a vzorům, které vybuchnou na šatech i trávnících tak nějak najednou.
S prvním paprskem (a první sklenkou piva vypitou na zahrádce) do mě vjede přirozená energie. Vyměním Chanel 5 za flakon Iris des Champs. Vytáhnu rozjasňovač a tónovaný balzám na rty a schovám hutný make-up, protože chci světu ukázat první jarní pihy. A celá se obalím do jemných barev.
Dokud ale převládají lednové a únorové dny, sedávám v teple s šálkem čaje, čtu knížky a sním. Nevidím jediný důvod, proč bych ve vzduchu, který zimou štípe, je těžký a líný, měla od prvního tohoto měsíce probouzet svoje tělo a na povel ho spořádaně připravovat na léto. Přirozeně se schoulím do vlny, meditací a snů a čekám, až se ozve první ptačí popěvek. A pak, stejně přirozeně, rozkvetu, otevřu se a začnu směřovat k té voňavější a teplejší části roku. Plavkovou sezonu v to počítaje.
Jaro je jediné období, kdy jsem ochotná vzít na milost zelené klíčky a zapečenou brokolici. Dokonce cítím uprostřed všech těch pupenů a poupat přirozenou chuť sníst něco zeleného. Upřímně, občas mám v puse takovou jarní chuť, že bych brala zajícům ze zubů první slaďoučkou trávu. Člověk cítí tu jemnou změnu vzduchu, najednou nemá problém místo cesty tramvají jít pět
kilometrů městem a poslouchat ptačí koncerty. Je čas odtáhnout konečně závěsy v ložnici a budit se podle stále přibývajícího světla. Dopřát si předvelikonoční půst nebo rituální jarní koupel v tajemné studánce kdesi v lese. Proč se k otužování nutit v době, kdy je tělu příjemnější svetr? Proč se nutit k běhu a dietě v čase, kdy je ještě přirozené šetřit energií? Každé roční období má to přirozené svoje a je radost si ho dosyta užít.
Covidová lekce přirozenosti
Všímám si příklonu k přirozenosti v posledních několika letech a mám z toho radost. Přirozenost je totiž příjemná a (skoro) zadarmo. Paradoxně to nastartovala doba covidová, která nás odnaučila barvit si své krásné šediny a přivedla nás k tak samozřejmým věcem, jako jsou pečení chleba a pěstování vlastní zeleniny. Naučila nás, že spousta schůzek je zbytečných nebo se dají zvládnout za čtvrthodinu on-line. Že home office šetří čas i pohonné hmoty, které pak můžeme věnovat výletům nebo přátelům. A že ženy jsou krásné, i když zůstanou cíleně nenalíčené. Nebo se zrovna, jako já, kamarádí s Milanem. Pokud si to dobře vybavuju, první vlna covidu proběhla v brzkém předjaří, a možná i proto měly ty změny takový akcent. A i když to byla doba smutná a nepříjemná, jestli jsme si z ní něco odnesli, tak právě ten všeobecný příklon zpět k přirozenosti, pohodě a jemnějšímu sebevyjádření.
V tichosti ho aplikuju i na sobě. Místo, abych od ledna sháněla saponáty a tréninkové plány, počkám na první ptačí zacvrlikání. A pak ponořím ruce do zahrady. Jediné, co potřebuju, jsou kalhoty s pevnými koleny a dostatek balzámu na ruce. Běh jsem vyměnila za dlouhé meditativní pochody. Naposledy jsem ušla přes čtyři sta kilometrů podle pobřeží francouzské Riviéry. Jen já, vítr od moře, v batohu voda, víno a bageta. Jít krajinou, potkávat lidi, nastavovat obličej slunci, to byla přirozenost, kterou jsem při trénincích kdesi v uzavřené místnosti marně hledala. Milan mne v tichosti opustil kdesi v kopcích nad Monakem a od té doby už se neobjevil. Pokud se ale ukáže zase před Vánoci, vyčítat mu to nebudu. Přirozeně k sobě totiž v určité části roku patříme. A na rozchody každé jaro už si se mnou zvykl.
