Je to třináct let, co jsem na Santorini zavítala poprvé v rámci návštěvy kamarádky, která tam v té době pracovala. Už tehdy jsem věděla, že na vulkanickém ostrově nejsem naposledy. Neměla jsem však ani tušení, že moje příští návštěva o čtyři roky později bude trvat celou sezonu! Nebyla jednoduchá, vedle tvrdé dřiny na pláži jsem si léčila zlomené srdce. Když ale skončila a mně se stále nechtělo zpátky do Česka, bylo jasno. Našla jsem svůj druhý domov.
Santorini se vlivem vulkanické činnosti, zemětřesení a vlny tsunami před miliony let rozdělilo na pět částí. Sopka Nea Kameni je stále činná, naposledy se k životu probudila v roce 1955 a srovnala se zemí téměř celý kykladský ostrov. Síla vulkánu je ve vzduchu patrná, i když sopka momentálně spí. Místní tomu říkají, že „vulkán pracuje“. Většinou jde o několik dnů v měsíci, kdy cítíte nepopsatelné vnitřní pnutí, tlak a nervozitu. Všichni jsou podráždění, pod pokličkou to vře, až najednou hrnec přeteče a je po všem. Nastává uvolnění, extáze a touha chovat se bláznivě. Naštěstí platí, že co se stane na Santorini, zůstává na Santorini…
Skřítci kouzelníci
Čas tam běží rychleji než na zbytku planety. Alespoň nám, kteří na ostrově nezůstáváme celoročně, to tak připadá. V zimě se ale situace obrací. „Můžou za to skřítci, kteří žijí ve skalách. V sezoně čekají na letišti, kde turistům kradou čas a schovávají si ho v jeskyních na zimu. Proto léto utíká tak rychle, zatímco zimní měsíce se vlečou,“ vyprávěla mi kdysi legendu Kamilla, kamarádka z Dánska trávící na Santorini každou sezonu posledních dvacet let. Je jako já, také nedokáže odolat. A takových je nás víc, za ty roky znám řadu turistů, již se na ostrov vracejí zas a znova.
Jakmile se po příletu v domovské vesničce Kamari vzpamatuji z uvítací party v milovaném baru Albatross, kde mě moje ostrovní láska Christos vítá slovy: „Marta, my love! Acapulco?“ (Acapulco je řecká obdoba tequily, pozn. autorky), mířím do hlavního města Fira. V bistru Lucky’s Souvlaki si koupím ten nejlepší gyros nebo souvlaki, propletu se úzkými uličkami mezi turisty a zamířím na cestu spojující Firu s její sousedkou Firostefani.
Pohodlně se usadím na zeď a při pikniku pozoruji úchvatný západ slunce. Najednou je kolem mě ticho, jen vlny Egejského moře ke mně chvílemi donesou útržky hudby ze zaoceánských lodí a mořská bríza zprostředkuje zvuky tepajícího městečka. Na obloze se pomalu objevují hvězdy a výletní koráby se stahují k nejlepšímu výhledu. Tohle je jedno z míst, kde nacházím kousek relativního klidu na jinak rušném ostrově.
Přivstat si a pokochat se
Cílem všech je však především Oia. Ano, je to ta nejvíc pitoreskní vesnice s barevnými západy slunce, ale také s davy lidí, předraženým jídlem a šizenými drinky. Já kouzlu Oi nepropadla a dlouho jsem tam odmítala jezdit. Ovšem jen do chvíle, než mi kamarádka průvodkyně prozradila, že před desátou ranní není ve vesnici ani noha. Od té doby každoročně na jeden večer oželím zavíračku v Albatrossu, abych mohla ráno s východem slunce vyrazit směr Oia, kde mi dvě hodinky stačí na pokochání se až kýčovitými výhledy za zvuku líbezného pozdravu „Kalimera!“, jímž se zdraví místní spěchající do práce.
Zapomenout nesmím ani na nedaleké Imerovigli, kam do luxusních vil a hotelů často míří celebrity. Bělostná zástavba až bolestivě píchá do očí, jinou barvu zde ale nenajdete. Raritou vesnice je skalnatý výběžek Skaros s kostelem zastavěným do vulkanického útesu. Výhled na moře a sopku ještě umocňuje mystičnost místa.
Modrobílé skvosty
Dlouhá ignorace Oi mi dala možnost najít skryté poklady milovaného ostrova. K vesnici Pyrgos mám sentimentální vztah, bylo to moje první pracovní působiště. Jak ráda jsem si po psychicky i fyzicky vypjatém dni v hotelu utíkala vyčistit hlavu do liduprázdných křivolakých uliček! Tento turisty téměř neobjevený ráj uprostřed Santorini je oázou klidu a pravou modrobílou perlou. Nad městečkem se rozpíná nejvyšší výběžek pohoří Mesa Vuono s klášterem Profitis Ilias, ideální místo pro chvilku podvečerního rozjímání při doslova božském západu slunce.
Pod Pyrgosem se nachází další malebná zastávka Megalochori, jež vítá návštěvníky krásnou vstupní branou a pravou vesnickou atmosférou. O kousek dál jsem si oblíbila městečko Emporio, dlouho zapovězené, dnes ale vzkvétající, s liduprázdnými uličkami, kouzelnými zákoutími a jedinečným geniem loci. Když už jsem v jižní části ostrova, zajedu se pokochat krásou vyhlášené Red Beach, na koupání to tam vzhledem k hromadě turistů není. Do mořských vln nejraději vběhnu na pláži Vlychada, nad níž se táhne bílá vápencová skála zdeformovaná působením přírodních vlivů do roztodivně zvlněného reliéfu. Černé oblázky někdy ráda vyměním za černý písek na pláži Monolithos, azurovou čistotu si nejvíc užívám na Perivolos Beach.
Řecko prochází žaludkem
Řecká kuchyně patří mezi moje oblíbené, těch chutí, vůní a barev! Některá jídla jsem se během let naučila vařit díky kamarádce Petře, jejíž řecký manžel pronajímá v Kamari apartmány Orfeas. Mezi mé oblíbené pokrmy patří těstoviny pastitsio, čočková polévka fakes soupa či plněná rajčata gemista. Santorini má ale i své speciality, jako jsou hrachová kaše fava a rajčatové placičky tomato keftedes. Obojí je skvělé. Řeckou kuchyni nejraději ochutnávám ve vyhlášené taverně Metaxi Mas v Exo Gonia, s místními vždy zajdu do To Pinakio v Kamari a vše z moře vytažené mají nejlepší v taverně Dimitris v přístavu Ammoudi. Ostrov se též pyšní speciální plazivou odrůdou vinné révy, z níž je živo téměř třicet vinařství. A to víno, to tedy píše! Svojí silou také slušně maže vzpomínky, je tedy potřeba je rok co rok obnovovat.
Před časem jsem si ale řekla, že bych možná nemusela na Santorini jezdit každý rok a připravovat se tím o část drahocenné dovolené, kterou můžu strávit na jiných, doposud nepoznaných místech. Jenže jakmile se přiblíží letní sezona, mé modrobílé srdce začne neklidně bít na poplach a touží se vrátit „domů“. Volání magického ostrova je silnější než já, a upřímně, já tomu vábení nedokážu a nechci odolat…
