Pondělí, 6 února, 2023
spot_img

Cítíte zášť nebo nenávist ke svým rodičům? Tyto cesty vedou k odpuštění

Chtít se na druhého zlobit, nebo ho dokonce nenávidět, je lidské. Z hlediska moderní neurobiologie to znamená vlastně jen to, že je to pro vás energeticky nejvýhodnější varianta postoje k tomuto člověku. Zkrátka nemáte mentální mapy ani psychickou kapacitu cítit se v určité situaci nebo s určitým člověkem klidně a brát věci, které se mezi vámi staly, jako fakt. Jako výsledek složité rovnice, kde jste oba z 95 procent ovládáni podvědomím.

Odpustit druhému jeho povahové rysy nebo činy je proto možné až poté, co jsme si rozšířili mentální mapy (proč se určité situace dějí a jaký na tom mám podíl) i pásmo své osobní síly a dostupné energie a vnímáme, že stavy hněvu nebo sebelítosti nejsou jediným řešením. Že jsme zkrátka vystoupali k větší zralosti a umíme zaujmout vnitřní postoje, které nám dávají lepší pocit než pocity křivdy nebo hněvu. Odpuštění tedy není čin. Je to cesta dozrávání osobnosti a zaujímání výhodnějších postojů k životu. Opouštění nízkých pater emočních vzorců a stoupání k vyšším patrům, která jsou energeticky silnější a pocitově příjemnější. Tady je moje neumělá kresbička krásné emoční škály Davida Hawkinse.

Odpuštění rodičům Je tou nejtěžší disciplínou ze všech. V naší psychice existují ostrůvky, taková zamrzlá jezírka starých emocí, které jsme v různých situacích v dětství vůči rodičům cítili. Je tam jezero studu a jezero viny, jezírka smutku, zklamané touhy i hněvu. Ale taky jezírka lásky a radosti (radost je na Hawkinsově škále ještě nad láskou). A taky je tam jezero života uvnitř mámy, nitkami tělesného spojení protkaná jednota s ní. A zároveň je v oněch jezerech potopena spousta zklamání a bolesti, způsobených zkrátka jen tím faktem, že jsme byli v dětství na rodičích závislí a bezmocní vůči jejich nezralostem a výkyvům nálad. Rodiče, a hlavně máma, jsou tudíž v naší psychice vždy postavami životodárnými i ohrožujícími.

A nad všemi těmito jezery se klene obloha vesmírné pravdy, že totiž řádem přírody je být s rodiči v souladu. Je to prastarý archetyp, alespoň u nás savců. Proto není možné jen tak zapomenout, odložit rodiče navždy do šuplíčku zapomnění a prostě jít dál. Proto nás to stále nutí vymýšlet, jak být s rodiči zadobře, nebo jak se na ně zlobit. Prostě stále oscilujeme kolem tématu, které se nedá z psychiky vymazat. To, co nemůžeme odpustit, jsou ona zamrzlá jezírka vzpomínek. Vzpomínek na nepříjemné pocity, které nám život po boku rodičů způsoboval. Některé jsou vědomé, jiné podvědomé, uložené v takzvaných implicitních knihovnách mozku (ve třinácté komnatě zamknuté na sedm západů). V neurobiologii to ovšem nejsou jezírka, ale přetížené nebo oslabené okruhy nervových spojení a spousta zadrženého energetického náboje, který je potřeba z organismu odstranit. Odstranit ho můžeme v terapii na transformačním kurzu anebo odvážným činem, který nás vyvede z onoho okruhu dětské bezmoci. Odvaha je na Hawkinsově škále na energetickém stupni 200 a po cestě k ní je nutné projít fází hněvu.

Pozor na sladké strategie přežití

 A pozor na jednu z největších pastí psychiky. Většinou je pro nás mnohem těžší odpustit tomu z rodičů, kdo s námi trávil víc času. Kdo se o nás staral, pečoval o nás. S tímto člověkem totiž máme v psychice „zadrátkováno“ mnoho jezírek. Naopak třeba s tátou, který trávil hodně času pracovně mimo domov, anebo dokonce v rodině vůbec nebyl, můžeme mít spojenou spoustu „sladkých“ představ – že totiž, kdyby s námi mohl být, bylo by to určitě krásné. Neuvědomujeme si, že onen člověk se často vzdaloval právě proto, že neměl ani základní kapacitu pro to, být s námi v delším, nepřerušeném kontaktu. Oceňme naše mámy. Oceňme každého, kdo se nám snažil, přes všechny své nezralosti a nedostatečnosti, dát svou přítomnost, dát, co měl. Hledejme cesty ke svým rodičům. A snažme se vyrůst, chápat a proměnit další vztahy, které zatím nefungují, anebo tyto další lidi s pochopením propusťme ze svého života. A když nám to třeba zatím nepůjde, je to taky v pořádku.

Cesty k odpuštění
Odstraňovat ze svého života bezmoc

Pracovat na těch oblastech, kde se stále cítíme bezmocní. Tím oslabujeme celkově nervové okruhy bezmoci, včetně těch, které souvisejí s rodiči či jinými zdrojovými osobami z dětství.

Pracovat na zlepšení sebeobrazu

Jeden chytrý a učený pán kdysi řekl přibližně toto: Lepší je být hříšníkem ve vesmíru, kde je přítomen Bůh, než být světcem ve vesmíru, kde Bůh chybí… Přežití dítěte je zcela závislé na rodičích. A proto až do určitého věku bere dítě vinu za veškeré konflikty s rodiči na sebe. Táta odešel, protože jsem špatný… Maminka je unavená, protože jsem zlobivý… Tyto study a viny byly možná později překryty kamuflážní vrstvou hněvu na rodiče, ale nenechme se mýlit. Tento hněv jede na podvozku zamrzlého studu nebo zamrzlé viny, které jsme vytěsnili. A každý kousek vnitřní práce na zlepšení svého sebeobrazu opět odejme část síly našemu hněvu a přiblíží nás k odpuštění.

Hledat zdroje citového sycení i zralé seberealizace

V jádru našich méně příjemných zážitků z dětství jsou různé citové deprivace a také nemožnost dělat to, po čem toužíme. A znovu, čím více oslabíme prožívání těchto paměťových stop v našem dnešním životě, tím uvolněnější, spokojenější a připravenější k odpuštění budeme.

Rozšiřovat si kognitivní mapy

Číst si knihy o mezigeneračním přenosu traumatu, o zralé výchově dětí, o podstatě emocí… A postupně pochopit, že jak my, tak naši rodiče jsou z 95 procent ovlivněni svými prenatálními zážitky, okolnostmi svého porodu, ranou výchovou a že rozsah jejich možností a svobodné vůle je velmi omezený. S dalšími a dalšími načtenými knihami budete chápat, že v oblasti komunikace byli rodiče třeba na úrovni tříletých dětí. V oblasti vlastní autonomie na úrovni čtyřletých dětí. V oblasti procítění identity a seberealizace zůstali třeba v odporu náctiletých. A pochopíte, že cokoliv, pro co neměli mapy a neuměli dát sobě, nemohli dát ani vám.

 

Foto: Se svolením Ivety Havlové

Mgr. Iveta Havlová 

Vede transformační kurzy v oblasti vztahů a zralé komunikace. Bádá si a vynalézá metody pro zrychlené přepisy vzorců chování, „autopilotů“ v naší psychice.  

Vychází 31. ledna

Pozitivní covídky: Bahenní žena

Life koučka Erika Bach začala psát v době covidu humorně laděné povídky, aby sobě i ostatním zlepšila náladu. Každý měsíc si na našich stránkách budete moct přečíst jednu z jejích pozitivních covídek, jak je nazvala. Tady je první z nich.

Šílenství, nebo skutečný zázrak pro tělo? Co vše vám může přinést...

Je to vlastně snadné – stačí v koupelně otočit kohoutek doprava aspoň na pár sekund. Sprchování studenou vodou může být dobrým základem pro pravidelné...

Šílenství, nebo skutečný zázrak pro tělo? Co vše vám může přinést trend otužování

Je to vlastně snadné – stačí v koupelně otočit kohoutek doprava aspoň na pár sekund. Sprchování studenou vodou může...

Portugalský umělec bojuje za záchranu planety tím, že tvoří z odpadků

Říká si Bordalo II a jeho materiálem jsou odpadky. Kovový šrot a jiné nepotřebné předměty přetváří do zvířecích obrazů...

Odpočinek v zahraničí: Ubytování ve skalách i filmová romantika

Odjeďte si vyčistit hlavu za hranice naší republiky. Dny strávené v cizině totiž rozhodně patří mezi ten největší luxus, který  si můžeme dopřát. Pojďme si ho tedy užít...
Zavří­t reklamu