Umělá inteligence, sociální sítě i alternativní média bez standardních kontrol dnes ztěžují běžným uživatelům schopnost rozpoznat, co je pravda. O to důležitější jsou fact-checking a mediální gramotnost, které Seznam.cz dlouhodobě podporuje. V boji proti dezinformacím už prostřednictvím své databáze ověřil více než 45 tisíc tvrzení z diskuzí pod články. Databáze funguje jako veřejně dostupný archiv pro laickou i odbornou veřejnost.
V tomto kontextu se nabízí zásadní otázky: Čemu se vlastně má smysl ve veřejném prostoru věnovat? Kdo určuje, jaké téma se dostane na stránky novin nebo do hlavních večerních zpráv? Kde se vlastně ty zprávy berou? O tom všem jsme si povídali s novinářkou Danielou Krásenskou, redaktorkou serveru Seznam Zprávy.
Danielo, mohla byste shrnout, co v redakci Seznam Zpráv děláte?
Jsem redaktorka domácí redakce Seznam Zpráv, věnuji se tedy tomu, co se děje v Česku. V rámci domácí redakce se ještě každý z nás soustředí na nějakou oblast, jako je politika nebo obrana, kde má svoje kontakty a může se dál rozvíjet. Já se zaměřuji hlavně na zdravotnictví a sociální témata.
Kde se podle vás berou zprávy? Je to tak, že informace zkrátka existují, události se dějí a novinář je jen pokrývá? Nebo naopak přichází s tématy, která sám určuje?
Nejdřív k té první kategorii, to jsou události, které je potřeba pokrýt. Když se v redakci dozvíme například o střelbě v Chřibské, hned si rozdělíme úkoly: kdo pojede na místo, kdo bude obvolávat policii a hasiče, kdo bude zjišťovat další informace a vyjádření politiků. U těchto „krizovek“ je potřeba reagovat hodně rychle a zjišťovat informace od zdrojů, které jsou co nejblíž události. V takových situacích je informací mnoho, ale nemusí být vždy přesné. Je tedy důležité být opatrný a pečlivě kontrolovat, co do veřejného prostoru pustíme.
Druhým typem zpráv jsou témata, se kterými přicházíme my sami. Jedním z hlavních úkolů novináře je totiž nejen pokrývat aktuální události, ale i vyhledávat informace, zjišťovat je a snažit se dívat na to, co se děje pod povrchem nebo v širším kontextu. Které otázky ještě nejsou zodpovězené? Je tu trend, který ještě není popsaný? Ta práce pak může vypadat různě. Občas začínáme jen s dílčím nápadem, který ověřujeme s pomocí různých statistik nebo odborníků. To stojí hodně času a úsilí a samozřejmě z toho často nemusí nic být.
Co jsou nejčastější zdroje zpráv?
Naprostým základem je dostat se co nejblíž. Nejcennější je být na místě osobně nebo dostávat informace přímo od lidí, kteří mají k tématu největší vztah. Abych byla konkrétní, nedávno byla demonstrace na Staroměstském náměstí a v takovém případě je ideální vyrazit přímo na místo a získat co nejvíc výpovědí účastníků, ideálně i s doprovodem fotek nebo nahrávek.
Další variantou je dostat se co nejblíž k odborníkům, kteří tématu rozumí. Když například píšu o chřipkové epidemii, zavolám epidemiologům či lékařům, kteří mají nejaktuálnější informace.
Velmi cenným zdrojem jsou oficiální data nebo statistiky. Běžně využíváme také tiskové zprávy státních i soukromých úřadů či organizací. Tam je ovšem třeba myslet na to, že jejich zástupci samozřejmě hájí zájmy svých institucí. Informaci tedy můžeme použít, ale je vždy třeba ji ověřit a dát do kontextu dalších zdrojů.
Zdrojem mohou být i různé databáze. Ty jsou sice často veřejné, ale může být velmi obtížné se v nich vyznat. Jsou to například obchodní a živnostenský rejstřík, katastr nemovitostí nebo portály veřejné správy. Tam je možné najít opravdu mnoho zajímavých údajů, naším úkolem je ale vytáhnout z nich to podstatné a přeložit to do srozumitelného jazyka, ve kterém se čtenář neztratí.
Často využíváme i zprávy z tiskových agentur, například české ČTK nebo zahraničních agentur. Ty jsou spolehlivé, u nás ovšem platí pravidlo, že by neměly být jediným zdrojem. Vždy je snaha přinést i něco vlastního, abychom jen nekopírovali cizí zprávy.
A na závěr: dnes využíváme samozřejmě i sociální sítě, ovšem s velkou opatrností. Sledujeme tedy, zda se opravdu jedná o oficiální účet, jestli je v příspěvku odkaz na původní zdroj, voláme politikům, zda opravdu napsali to, co právě čteme, nebo se ptáme na další podrobnosti.
Co nejvíc baví vás?
Nejraději mám kombinaci. Kdybychom jen pokrývali krizové situace, to bychom se zbláznili (smích). Ráda se do něčeho ponořím na delší dobu, pokrývám a vysvětluji fenomény, které nejsou tak očividné. Tím, že nastolíme nějaké systémové téma, popíšeme ho a naznačíme řešení, v ideálním případě o něm rozpoutáme debatu a můžeme tak i někomu pomoci.
V prosinci a v lednu jsem se věnovala například tématu nedobrovolných detencí, především psychiatrických pacientů. Samotnou mě překvapilo, jak je to rozšířená věc. Podařilo se nám dokonce popsat příběh paní, která se soudila kvůli nedobrovolné hospitalizaci v situaci, kdy na její údajnou psychickou nemoc upozornil bývalý přítel a zároveň doma měla čtyřměsíční miminko. Chci se tomu dál věnovat. Už jen tím, že téma otevíráme a kultivujeme debatu, přispíváme k většímu pochopení a zlepšení péče, ačkoli to zní možná trochu naivně a utopisticky.
Když už informaci máte k dispozici, co s ní potom děláte dál?
Nejdříve musí informace projít ověřením. V novinařině platí základní poučka, že musíme mít zprávu ověřenou ze dvou nebo ideálně ze tří na sobě nezávislých zdrojů. Následně musím zvážit, jestli je úplná. Obrázek musí být kompletní a nesmí chybět pohled všech stran či názory více různých odborníků. Poskládám tedy příběh tak, aby v něm byla všechna vyjádření, a pak už přichází na řadu samotné psaní, kdy se snažím co nejsrozumitelněji vysvětlit dané téma.
A když je článek napsaný, můžete ho vydat?
To nejde tak rychle (smích). Text jde za editorem, který zkontroluje, jestli něco nechybí, jestli není zabarvený osobním názorem autora a jestli není třeba něco upravit. Od editora text putuje ke korektorovi, který jej zkontroluje po jazykové stránce, a potom často i k šéfeditorovi. Až poté můžeme vydávat.
To je zároveň hodně velký rozdíl oproti influencerům nebo youtuberům, kteří nabízejí shrnutí aktualit na sítích, a to třeba i zábavnou formou. Tam však není možnost zajistit tak velkou kontrolu informací, jako máme my ve velké redakci. Samozřejmě i nám někdy něco uteče, ale toto nebezpečí se díky kontrolnímu kolečku minimalizuje.
