Kateřina Šantrochová, zakladatelka české niche parfémové značky Scent Roche, vnímá vůně jako abstraktní jazyk a esence jako barvy, z nichž lze skládat osobní i smyslové příběhy. Parfém pro ni není jen výsledná kompozice, ale proces – intuitivní, vrstvený a hluboce propojený s identitou člověka. Ve své tvorbě se pohybuje na pomezí parfumerie, umění a hudby, kde jednotlivé tóny fungují podobně jako akordy: proměnlivé, živé a nikdy zcela stejné.
Jaký byl úplně první impuls, ze kterého vznikla značka Scent Roche?
Bylo to vlastně spojením dvou věcí. Jednak jsem byla docela neúspěšná v roli zaměstnance. I když jsem se opravdu snažila, pořád ve mně byla silná touha rozjet vlastní potenciál. Nikdy jsem se té práci nedokázala odevzdat na sto procent. Druhý impulz přišel zvenčí. Ve chvíli, kdy jsem se začala zajímat o vůně a esence a začala je míchat, lidé je po mě neustále víc a víc chtěli. I když jsem tehdy dělala krásnou práci pro jednu umělkyni, došlo mi, že možná nastal čas zkusit něco vlastního.
Jak jste se k samotnému mixování vůní dostala?
Vůně jsem milovala odjakživa. K niche parfémům jsem se dostala už před deseti lety, kdy tady ještě skoro nic nebylo – žádné ingredience, žádná dostupnost. Existoval jen malý obchůdek v Dlouhé ulici, kde pracovala skvělá expertka, a já si tehdy říkala, že bych jednou chtěla mít něco pododného. Bylo mi ale třiadvacet a neměla jsem ani korunu. Později jsem pracovala v galerii, kde si šéf přál, aby prostor hezky voněl, ale ze všech běžných interiérových vůní nás bolela hlava. Tam jsem se poprvé dostala k esenciálním olejům. Začalo mě to bavit a lidé se pořád víc ptali, co to voní. Když se mě na to zeptal už asi stý člověk, přišel i šéf s tím, že mi do toho zainvestuje, že by bylo dobré to rozjet. To bylo před osmi lety – tehdy jsem se to začala opravdu učit.
Vaše parfémy spadají do kategorie niche. Co pro vás osobně tohle označení znamená?
Z dnešního pohledu, kdy už je niche skoro všechno, je to pro mě hlavně přesah. Umělecký přesah. Práce s esencemi způsobem, který může být až hyperrealistický, fotorealistický, nebo naopak silně příběhový. Je to o tom, že se v parfému něco odehrává.
Ke kterým voňavým esencím osobně inklinujete?
Miluji růže, tuberózu –to je jediná květina, která kvete jen v noci – cedr, santal či kadidlo. Je to pro mě ale hrozně těžké říct, protože miluju všechny esence. Vnímám je jako barvy a vybrat si jen některé je skoro nemožné.
Vaše parfémy nejsou jen o vůni, ale i o designu. Flakony Scent Roche jsou opatřeny přírodními minerály. Jak tento nápad vznikl a jak probíhala jejich výroba?
První flakony, ručně foukané, jsem dělala s Eliškou Monsportovou. Zadání bylo jasné: ručně foukané sklo, kameny a propojení s konceptem Scent Roche, což v překladu znamená vůně skály. Eliška přišla s návrhem víček a já je schválila na první dobrou. Vybrala jsem si ji proto, že mi bylo blízké její tvarosloví a způsob práce. Spolupráce byla rychlá, přirozená a jednoduchá. S jinými designéry jsme se na vizi úplně nepotkali. Eliška je hodně citlivá a dokáže se skvěle naladit na to, co jsem chtěla.
Kromě hotových parfémů si u vás může zákazník nechat vytvořit vůni na míru. Jak takový proces probíhá?
Klient přijde a nejdřív si povídáme o vůni, kterou by chtěl vytvořit. Někdo mluví abstraktně, pocitově, někdo má konkrétní složky, které chce zvýraznit. Pak klientovi ukazuji paletu esencí a společně vybíráme. Vůně se postupně staví a testuje kapáním na ruku, čímž sledujeme, jak se rozvíjí. Na každém člověku kvůli pH pokožky a celkové chemii těla voní parfém jinak. Je to hodně živý proces.
Co se podle vás odehrává ve chvíli, kdy si člověk poprvé přivoní k vůni, která byla vytvořena jen pro něj?
V ideálním případě si řekne: „To jsem já.“ Pro mě je to největší pochvala, když člověk cítí, že se podařilo zachytit jeho identitu, jeho vnitřní pocit. Že je hrdý na to, že nikdo jiný takhle nevoní. Každá formule je jiná a každá kapka mění recepturu. Člověk odchází s pocitem, že má osobní parfém, že to je on, nebo alespoň nějaká jeho poloha, kterou chce zvýraznit.
Dá se v parfémové tvorbě vůbec dojít k vyčerpání možností?
Existují základní akordy, podobně jako v hudbě, ale záleží na tom, jak jemné nuance člověk hledá. Kombinací je nekonečně mnoho. U parfémů je to pole možností možná ještě širší než u hudby, protože se do toho zapojují chemické výzkumy a neustále vznikají nové molekuly. Většina parfumérů ale stejně čerpá hlavně z přírody a z toho, co nás obklopuje. Myslím, že stejně jako se mění sociálně-kulturní prostředí, bude se měnit i umění v podobě parfému či hudby. Mám pocit, že tohle můžu dělat celý život, protože těch kombinací je nekonečně mnoho.
Jaké trendy dnes ve vůních vnímáte nejsilněji?
Teď jsou hodně trendy gurmánské, sladké, vanilkové vůně – matcha, mléčné tóny. Santal je v obrovském trendu už delší dobu, stejně jako orientální vůně. Dřív jsme chtěli vonět čistě, aby to nikoho neobtěžovalo, ale teď se ten východní směr dostává víc do popředí, což mi vlastně přijde fajn.
Původně jste hudebnice. Čemu jste se v hudbě věnovala?
Studovala jsem hudební skladbu, ale pak jsem od hudby úplně upustila – na dlouhých sedm let. Teď se k ní pomalu vracím, protože mi chyběla. Vrací se spíš skrze zpěv a text, ale zase bych ráda experimentovala i dál.
Přenášíte principy z hudby do parfémové tvorby?
Řekla bych, že ano – vědomě i nevědomě. Obě disciplíny jsou čistě senzorické a pracují s abstrakcí. Zvuk i vůně jsou nehmotné, ale působí silně. Podobné je i to, že se držím určitého tématu, motivu nebo jednoduchého příběhu. Rozdíl je v tom, že hudba pro mě fungovala hodně terapeuticky, jako katarze. U parfémů to tak nejde. Když jsem přišla deprimovaná, parfém pak „smrděl“. Je to podobné jako se stresem – pot voní jinak ve stresu a jinak po běhu v lese. Musím se dobře naladit, přicházet s lehkostí a opravdovým zájmem o člověka. Hudba je víc o vyjádření sebe, parfém je spíš o popisu něčeho nebo někoho jiného.
Jaké máte plány pro rok 2026?
Ráda bych se s vůněmi víc posunula do uměleckého světa a pracovala s nimi jako s médiem. Láká mě zahraniční stáž nebo umělecká rezidence. Chci se vůním věnovat na hlubší úrovni. V hudbě mám také projekt, ale hlavně mám v plánu trochu cestovat, zmizet a načerpat inspiraci jinde. Jsem tady sedm let a mám pocit, že by to chtělo vystřelit někam dál.
