V dubnu 2025 se otevřelo České polovodičové centrum, jehož koordinátorkou se stala doc. Ing. Jana Drbohlavová, Ph.D. Její profesní cesta dokazuje, že místo pro ženy v (elektro)technice rozhodně je. Koneckonců, čipy se nacházejí v telefonech, hodinkách nebo mikrovlnných troubách. A když je ženy běžně používají, proč by je neměly běžně vyvíjet?
Jak vlastně vypadá obvyklý den vědkyně?
Po návratu z Bruselu, kam jsem byla na pár let vyslána univerzitou jako národní expert (SNE), jsem začala pracovat na pozici projektanta a později jako zástupce ředitele centra pro polovodičové technologie. Pomáháme malým a středním podnikům a start-upům v ČR rozvíjet jejich business a předávat výsledky výzkumů v rámci ČR i do zahraničí. Takže vás možná zklamu – pracuju teď v kanceláři a můj den je o tom, jak nastavit služby našeho centra tak, aby pomohly posílit výrobu čipů v EU na 20 procent z jejich celosvětové produkce.
I tak to zní zajímavě. A jaký byl váš ideální den v laboratoři?
To byl takový, když jsem přišla do práce, všechny přístroje fungovaly a nepoleptala jsem se žádnou chemickou látkou. Málokdy jsem si totiž zapínala laboratorní plášť, takže jsem měla všude na tričkách a halenkách dírky a musela se naučit je velice kreativně zašívat. No a na konci ideálního dne, po všem tom „vaření“ různých kvantových teček nebo zlatých a stříbrných kuliček, když byly všechny vyráběné nanočástice správně velké, stabilní, svítily a chovaly se, jak mají, jsem mohla mít dobrý pocit z toho, že jsem „uvařila“ něco, co můžu předat dál.
A co jste v té laboratoři vyvinula?
Svůj výzkum jsem směřovala do nanomateriálů pro medicínu nebo do senzorů pro monitoring znečištění složek životního prostředí. Třeba ve spolupráci s Mendelovou univerzitou v Brně jsme vyvinuli senzory pro detekci obsahu fosforu a dusíku za účelem sledování chemické rovnováhy v rybničních vodách. Klimatické změny, splach hnojiv do rybníka, zvýšení teploty, to všechno způsobuje kyslíkový deficit. My jsme vymysleli přístroj, který rychle analyzuje složení vody a rybničního sedimentu a pomůže předcházet úhynům ryb, které mají za následek velké ekonomické ztráty.
Pak že věda nemůže zachránit svět…
Biomedicína je ženám blízká, protože je to takové lidské, i když se pořád jedná o technický obor. My ženy v sobě pořád máme něžnost a chuť pomáhat, chceme něco léčit a zachraňovat. Proto pro mne byla biomedicínská aplikace mých senzorů lákavější než vyrábět čipy do mobilů.
À propos, Brno. Odhlédnu-li od vtipů o Brně, které šíří zlovolní cajzli, člověk by tu nečekal tak velké technologické centrum, jaké tady budujete…
Vidíte, a u nás v Brně se vyrábí každý třetí elektronový mikroskop na světě. Jsou tady hned čtyři firmy, které se zabývají elektronovými mikroskopy, mj. důležitými pro charakterizaci a analýzu čipů, což vytváří vynikající platformu pro rozvoj oboru. Jediný velký výrobce polovodičů, onsemi, byl postaven v bývalé Tesle Rožnov a teď čeká na investiční pobídku, aby bylo možné postavit obrovskou linku pro výrobů čipů na bázi karbidu křemíku. To je polovodič s velkou šířkou zakázaného pásu, tento materiál má pak nízkou spotřebu energie, a protože chceme přístroje s nízkou spotřebou, potřebujeme takové čipy.
Jak jste se vlastně ocitla v laboratoři plné nanočástic?
Jako úplně malá jsem zvažovala veterinu. Dodnes si pamatuju, jak jsem se ptala maminky, jestli se budu muset starat taky o krávy a prasátka. Odpověď zněla ano a já se přeorientovala na biologii a chemii. Snem bylo studovat farmacii a stát se lékárnicí, ale neuspěla jsem v přijímacích zkouškách, paradoxně z fyziky. Tak jsem svoje záměry stočila na chemii a tam už zůstala. Navíc mě odradilo, když jsem během studentské brigády v lékárně vypozorovala, že bych tam neměla žádnou pořádnou laboratoř a fungovala spíš jako prodavačka než jako výzkumnice. Takže jsem nakonec vystudovala fyzikální chemii a nastoupila do výzkumu na univerzitu.
Co je na vědě tak dobrodružné?
Bádání mi ukázalo, co všechno se dá spolu propojit a jak všechno funguje. Když si vezmu laborku plnou přístrojů, dobrodružství je naučit se všechny ovládat tak, abych z toho dostala výsledek. I když je to malinkatý krok, který někomu pomůže, pořád to tam je a vy můžete mít radost.
Nějakou dobu jste strávila v Bruselu jako národní expert. O těchto příležitostech se taky moc nepíše, ale za mě je to skvělý profesní i osobností výtah o pár pater výš.
Každý členský stát má kvótu na počet vyslaných národních expertů. Já měla štěstí, protože většinou bývají vyslaní lidi z ministerstev, ne z akademického prostředí. Pozici jsem objevila náhodou díky spolupráci s Jihomoravským inovačním centrem, do Evropské komise hledali někoho na nanomateriály, hodnocení jejich bezpečnosti a vytváření směrnic pro jejich používání. Pro laboratorní krysu to tedy byl velký skok, protože než jsem přepnula do úřednické bubliny, chvíli to trvalo, zvlášť legislativu jsme se musela doučit, ale to prozření stálo za to.
Jaká prozření jste si přivezla?
Člověk žije pár let v zahraničí a zjistí, že si umí všechno zařídit. Dokonce jsem tam porodila, vychovávala děti, a tak zjistila, že zvládnout se dá všechno. Taky angličtina šla hodně nahoru, protože komise podporuje zaměstnance v jazykových v kurzech. Z pracovního hlediska jsem pochopila, jak Evropská komise funguje i ve spolupráci s Parlamentem a Radou a jak toho využít pro svůj obor a zemi. Jak napsat kvalitní obhajitelný projekt, co doporučit ostatním.
A doporučíte ostatním zkusit podobné bruselské dobrodružství?
Určitě. Máte šanci od tzv. Blue book training v evropských institucích pro studenty politologie, jazyků, ale i technických oborů, až po několikaměsíční či roční stáže. Většinou to bývá na rok až dva, ale pobyt lze prodloužit až na čtyři nebo dokonce šest let. Já měla štěstí, že mi to takto šlo prodloužit, i s krátkou pauzou na mateřskou a rodičovskou.
Naopak ‒ jakou zapamatováníhodnou pracovní radu jste dostala vy?
Ať se děje, co se děje, ještě to nevzdávej. Pak pomyslné nakopnutí od někoho, kdo věděl, že když to nemá řešení, tak to nebudeme dál hrotit, ale když ano, tak do toho pojďme znovu. Hodně mě ovlivnil profesor Vojta Adam, který nás všechny nabíjel laskavostí a entuziasmem. Vždycky říkal: Teď pojďme zkoumat tohle.
Jakou radu byste teď poslala dál do světa vy?
Práce je jen práce. Ať ji máte ráda jakkoliv, nenechte se semlít, protože pak budete smutná, že nezbyl prostor třeba pro děti. Udělejte práci a pak si cíleně udělejte čas na rodinu nebo na sebe.
Co na závěr nějaký vzkaz lidem, kteří ještě dnes nahlas tvrdí, že ženy nemají na techniku a matematiku buňky?
Že mi fyzika taky nejprve nešla. Jsem fyzikální chemik, ale měla jsem štěstí na hodné kolegy z fakulty strojní, od kterých jsem se mohla učit. Třeba fyziku vrstev a kondenzovaných materiálů. Takže bych chtěla podpořit holčičky, ať přestanou mít z techniky strach. Neodrazujte dívky od studia matematiky a fyziky, ale věnujte se jim. Už by se to konečně mělo prolomit, měla by to být společná ambice rodičů i učitelů. Říkat dívkám, že mohou být, kým chtějí, i fyzičkou, astronautkou nebo supervědkyní. Dnešní možnosti jsou obrovské, můžete se dovzdělávat, chodit do kroužků, studovat si věci na internetu. Třeba v Brně máme FABLAB dílnu, kde si děti mohou zkusit 3D tisk, truhlárnu… Po republice jezdí i tvůrčí FABLAB kamion. Je na nás, aby se technické obory dostaly k dětem.
