Říká se, že nejlepší projekty vznikají z osobních potřeb. Že bílé místo na mapě služeb zaplní smysluplně jen ten, kdo je sám potřeboval a nenašel. Tak začal i příběh Nadačního fondu Vrba, který pomáhá vdovám a vdovcům. Jeho zakladatelka Petra Glosr Cvrkalová přišla v jednatřiceti letech o muže a zůstala sama na péči o jejich dvě dcery. Zkušenosti, síla přesvědčení a soucit jí pomohly pustit se do práce a nabídnout jiným to, co sama tolik potřebovala.
„Za vznikem komplexní péče o ovdovělé rodiče a jejich děti stála osobní zkušenost. V tu dobu jsem byla na rodičovské dovolené s druhou dcerou a na částečném úvazku jako učitelka gymnázia. Po roce a půl, kdy jsem vyřídila poslední administrativní záležitost, jsem došla k přesvědčení, že přece není možné, aby mladí ovdovělí rodiče neměli zastání, svoji pomoc v praktické rovině,“ vzpomíná Petra Glosr Cvrkalová, která v roce 2016 založila spolek Zpátky do života a posléze Nadační fond Vrba. Ten do této chvíle pomohl už 530 rodinám. S ohledem na počet pozůstalých v rodině můžeme mluvit o tisících přímých pozůstalých, kterým Vrba a její Vrběnky ulehčily start do nového života a přinesly pochopení a vnitřní klid.
Pomůžou s legislativou i s bolavou duší. Partner zesnulého se ale musí ozvat sám
Cesty do Vrby jsou různé, ale vždy musejí začínat u toho, koho se bytostně týkají. Tedy vdovy nebo vdovce. Stává se často, že se s prosbou o pomoc obracejí na pracovníky nadačního fondu i jejich příbuzní. Lidé z Vrby ale z vlastních zkušenosti vědí, že v této životní události není možné nikoho nikam tlačit, a tak čekají, až se klient/ka ozve sám/a. Nejlepší cestou je formulář na stránkách Nadacnifondvrba.cz, po jehož přijetí se do 24 hodin ozve paní ředitelka. Společně s ní celou situaci projdou, nastíní, co je čeká, a provede celým procesem po úmrtí partnera nebo partnerky.
Každý příběh je jiný. Shodně ale truchlící nejvíce oceňují komplexní informace o tom, kam zajít, co po nich úředníci budou chtít, kde jsou jaké lhůty a další praktické věci, které jsou ale v danou chvíli obtížnější než kdykoli jindy. A právě i tady jsou obrovskou výhodou osobní zkušenosti zakladatelky. „Mám jasnou představu o tom, čím si procházejí, a hlavně jsem nositelkou naděje, že se i toto období dá zvládnout. V době, kdy se neustále něco mění, není v lidských silách se dopátrat zaručených aktuálních informací v této oblasti na jednom místě. Vlastně tedy je, u nás ve Vrbě,“ usmívá se Petra.
Tety Vrběnky nádchly i zástupce státu
Sladit nový životní koloběh s povinnostmi a zálibami dětí je často nad fyzické i psychické síly truchlícího partnera nebo partnerky zesnulého. A právě proto jsou tu Vrběnky. Tento projekt NF Vrba, koncept jakýchsi chův nebo pečovatelek, nadchl MPSV natolik, že se ho bude snažit rozšířit i mezi jiné cílové skupiny, než jakými jsou ovdovělí rodiče.
Vrběnka například vyzvedne dítě ze školy, převede ho na kroužek, počká na něj, dovede ho domů a třeba s ním i napíše úkoly. Cílem je to, aby rodina měla čas na truchlení a na cestu zpátky do života. To je ta praktická část práce Vrběnky. Poslání je ale daleko více.
„Dospělý člověk většinou ovládá mechanismy a strategie vyrovnávání se s úmrtím blízkého člověka. Má za sebou dětství, dospívání a ví, že život není jen štěstí a radost, ale nese s sebou i trápení a smutek. Děti tuto naši dospěláckou zkušenost nemají. Proto jsme jim i v této chvíli my rodiče jakýmsi zrcadlem toho, jak truchlit. Ukázkou toho, že je normální plakat, že je zcela normální cítit i radost ve chvíli, kdy to okolí nechápe. Prostě ukázat dítěti, že vše, co v této chvíli cítí, je jeho a zcela normální. Když tedy například rodič nechce plakat před dítětem, aby ho třeba ještě více netraumatizoval, malé dítě si tu situaci může načíst úplně jinak. ,Aha, máma nepláče. Mně se chce, ale když máma nepláče, já taky nebudu. Asi se to nedělá.‘ To samozřejmě nikomu nepomůže,“ vysvětluje potřebu přirozeného průběhu truchlení Petra Glosr Cvrkalová.
Jedním dechem pak apeluje na vynechání hloupých a škodlivých výrazů typu „kluci nebrečí“, se kterými se bohužel občas stále setkává. To podle ní přináší následnou nesnadnou práci s tím, aby truchlení u dítěte dostalo průchod. Ačkoli ne každý rodič hned ví, jak nejlépe dítěti smrt druhého rodiče podat, většina z nich se shoduje na tom, že právě děti jim pomohly se z nastalé situace nezbláznit. Že právě děti jsou neskutečným hnacím motorem do dalšího života.
V Česku žije více než 36 tisíc ovdovělých lidí do padesáti let. Jejich počet je ale reálně vyšší
V České republice žije aktuálně téměř třicet tisíc vdov do věku 55 let a více než 6,5 tisíce vdovců. ČSÚ ovšem mluví jen o vztazích z manželství. Počet těch, kteří nebyli oddáni, není známý. Nicméně ve stejném genderovém poměru se s prosbou o pomoc na NF Vrba tyto dvě skupiny obracejí. Nárůst v předchozích dvou letech mluví o 184 mužích a 2396 ženách – těch, kterým odešla životní láska a nejbližší osoba kvůli dlouhodobé nemoci, tragické nehodě, ale i rukou vlastní. Se všemi těmito příběhy se ve Vrbě setkávají a všem umějí nabídnout pomoc. Nejraději jsou, když se na ně obrátí co nejdříve po úmrtí partnera. Protože klid dodaný v takovou chvíli je velmi důležitý, jak se od vdov a vdovců dozvídají. Přesto je průměrná doba, kdy se na Vrbu obracejí, zhruba kolem jednoho měsíce od úmrtí.
Někdy se stane, že se ovdovělí ozvou až téměř po roce, protože potřebují poradit ohledně rozhodnutí o dědictví. Jindy zase o pomoc žádají s předstihem, ještě před smrtí například vážně nemocného partnera či partnerky, protože prostě chtějí být připravení: „Každý jsme nastavený na zvládání těchto situací jinak. Někdo se po roce teprve probírá z šoku, jiný už za dva měsíce vyhlíží nové obzory života. Proto ve Vrbě ke každému přistupujeme s tolerancí a respektem k jejich nastavení a aktuálním potřebám,“ vysvětluje zakladatelka
Mužům déle trvá, než uznají, že potřebují pomoc. Často jsou pak otevřenější než ženy
Četnější dámská klientela je dána čísly z výše uvedených statistik. Ženy bývají více vnímavé k tomu, že jim chce někdo poradit nebo pomoci. Muži si mnohdy musí přejít vlastní stín, než uznají, že by se pomoc hodila. Jeden z klientů se Vrbě ozval až po roce. První, co do telefonu řekl, bylo, že už jednoduše nemůže. Že neměl ani jeden den volna a že potřebuje Vrběnku. „Každý by si měl být vědom toho, že právě to, že jsme lidmi, kteří cítí a vnímají, vede i ostatní k tomu být tu pro ty, kteří se ocitli v momentální krizi, a chtějí jim být nápomocní. Ale co se týče otevřenosti a sdílnosti, tak to s pohlavím nemá u našich klientů nic společného. Mnohdy jsou tatínci otevřenější než maminky,“ otevírají svou náruč laskavými slovy pracovníci Vrby.
Společná setkávání přinášejí úlevu, že na vše není člověk sám
„Měly jsme s dcerou možnost zúčastnit se již druhého Setkání pod Vrbou. Oba pobyty pro nás byly neskutečným zdrojem energie, naděje a spolupochopení prožitků celé naší rodinné situace. Člověk si zde uvědomí, že v tom není sám. Dcera i já máme na pobytu tak báječný pocit bezpečí, že otázka typu, kde máme tatínka, nepadne. Úžasně odvedená organizace, zábavný program pro děti s hlídáním kdykoliv během dne a přínosné chvíle sdílení, jsou pro nás rodiče neocenitelné. Pobyt nám dal i prostor pro nová přátelství, která si neseme na naší nové cestě. Děkujeme ti, Vrbičko naše!“
I takové vzkazy do NF Vrba chodí a dávají tak nejen zpětnou vazbu k odvedené práci, ale také radost do té další. Je to jeden z důvodů, proč fond na dárcovské platformě znesnáze21 založil sbírku právě na takovéto další setkání. Pro maminky s dětmi připravuje relaxačně-terapeutický pobyt v krásném prostředí Vysočiny se skupinovou i individuální terapií, arteterapeutickými technikami, vlastním divadlem a animátorkami, které zajístí program pro děti.
Děti tam nacházejí klid a nová přátelství. „Mnohdy si teenageři na těchto setkáních uvědomí, že oni třeba měli možnost prožít s tátou třináct let, ale to mrně, kterému je rok a půl, ne. Ono nebude mít vzpomínky na stanování, výlety nebo narozeniny, jako má on. Na těchto setkáních dochází k silným přátelským vazbám, které trvají roky. Máme rodiny, které společně jezdí na dovolené, máme i rodiny, které v sobě našly víc než zalíbení,“ vysvětluje přínos pobytu jeho organizátorka Petra. Volání po těchto komorních setkáních lidí se společným příběhem je obrovské. Bohužel v účasti jim často brání finanční situace. Každý, kdo do sbírky přispěje, je tak o krůček přiblíží k času, kdy budou moci znovu začít doopravdy žít. Tak, jak by si to jejich manželé, manželky, mámy a tátové určitě přáli.
PŘÍBĚHY Z VRBY
Kateřina
Jirka byl milující táta, úžasný manžel, sportovec, aktivní mladý člověk. Všichni o nás říkali, že jsme rodina snů. Naše holčička oslavila na začátku roku třetí narozeniny a všichni jsme se těšili, až k nám v září přibude druhá princezna. Žili jsme náš pohádkový život. Třetí červnovou neděli se ale zbortilo všechno, co tvořilo náš svět. Jirka si šel ráno zaběhat a už se nevrátil. Zkolaboval a na místě i přes veškerou pomoc zemřel. Ráno jsme si dali pusu a zamávali jsme si. Nikdy by mě nenapadlo, že je to naposledy… Mladý, zdravý chlap – a najednou tu nebyl. Zůstala jsem na vše sama bez té obrovské milující náruče. Chybí mi pevná opora, kterou pro mě můj Jirka vždy byl. Je toho tolik: úřady, hypotéka, dědické řízení. Pořád se objevují nové a nové věci, které mi berou energii a sílu. Snažím se tu být hlavně pro své holčičky. Budu jim vždy vyprávět, jak byl jejich táta úžasný. Mladší dcerka se narodila až po Jirkově smrti. Má jeho oči a je celý on. Vidím ho i v každém úsměvu starší dcery. Věřím, že nad námi Jirka drží ochrannou ruku. Vím, že musíme jít dál, ale občas mi už síly dochází…
Marek
S Lenkou jsme se poznali na vysoké škole. Ve zkouškovém období ve druhém ročníku jsme spolu zašli víno a od té doby jsme už bez sebe neudělali ani krok. Po státnicích jsme se nastěhovali do vysněného bytu, vzali jsme se a za dva roky se nám narodil syn Davídek. Bylo nám tak krásně! Jezdili jsme na výlety, užívali si společné chvíle a měli jsme tolik plánů. Letos na jaře ale začala být Lenka unavená, bez energie a pořád ji bolela záda. Jedno ráno už nedokázala ani vstát z postele a musel jsem ji odvézt do nemocnice. Verdikt lékařů byl krutý a vyhlídky na uzdravení mizivé. Rakovina zaútočila nenápadně, ale s velikou silou. Moje krásná a do této doby zdravá žena mi odcházela před očima. Byla moc statečná, statečnější než já… Nemoc byla ale silnější a Lenka svůj boj vyhrát nedokázala. Zemřela po třech měsících od chvíle, kdy jsme si krutou diagnózu vyslechli. Na srpnovou dovolenou, kterou jsme ještě vybírali společně, jsme s Davídkem odjeli sami. Lenka si to tak přála. Chtěla, abychom žili dál. Davídkovi budou čtyři roky a je to obrovský parťák, bez kterého si to vůbec neumím představit. Učím se starat se o domácnost, zvládat potřeby pro Davídka do školky a podobně. Je toho tolik… Doufám, že všechno zvládneme tak, aby na nás mohla být naše maminka hrdá!
Lada
S Pavlem jsme vyrůstali v jedné vesnici, chodili do stejné školy a potkávali jsme se na různých akcích. Na jedné vesnické zábavě jsme spolu protancovali celou noc, byla z toho obrovská láska a my jsme si za rok slíbili, že to bude navždy. Narodil se nám syn Vojta a tři roky po něm k nám přišla Lucinka. Žili jsme jako spokojená rodina a budovali jsme si náš společný domov. V každé rodině se najdou nějaké problémy, i my jsme je měli, ale vždy jsme vše zvládli ustát. Nikdy by mě nenapadlo, jak velkou bolest přede mnou Pavel skrývá. Asi jsem to měla tušit, znala jsem ho přeci tak dlouho. Přesto jsem nic nepoznala, i když zpětně vím, že signálů bylo mnoho.
Pavel se jednoho dne prostě nevrátil domů. Měla jsem špatné tušení, že se muselo stát něco zlého. Ve tři hodiny ráno mi policisté přijeli říct, že Pavla našli. Bohužel mrtvého. Vzal si život. Až z dopisu na rozloučenou jsem pochopila, jak moc se trápil. Psychiatr na základě popsaných pocitů v dopise potvrdil, že můj muž trpěl depresemi. Když bolí duše, není to vždy vidět. To už dnes vím. Mísí se ve mně ještě i teď po třech letech spousta emocí. Je mi nesmírně líto, že Vojtík s Lucinkou musí prožívat tu obrovskou bolest ze ztráty tatínka. Jsem občas i hrozně naštvaná, že nás tady Pavel jen tak nechal, že se nerozloučil, že se neléčil. Dávám vinu i sama sobě, že jsem nic nepoznala a nebyla mu dostatečnou oporou. Vím, že jsou to jen samá kdyby, ale zbavit se těchto myšlenek nedokážu. Snad bude čas opravdu milosrdný a budeme postupně vše zvládat lépe.
