„Jsem dojatá, když nahlédnu do plného kinosálu a slyším potlesk po skončení filmu,“ říká v rozhovoru ředitelka festivalu Eva Veruňková Košařová. Finále Plzeň představí filmovou, televizní i internetovou tvorbu.
Na festivalu jste pracovala už jako studentka. Pamatujete si svůj první den? Co jste tehdy dělala?
Když zavřu oči a přenesu se o téměř 20 let zpět, vybaví se mi spousta detailů. Pracovala jsem tehdy na festivalové recepci, přes kterou prošli všichni hosté a my měli za úkol poskytnout jim veškeré informace. Pamatuji si, jak jsme chystali všechny materiály do festivalových papírových tašek, vybavuje se mi i vůně festivalových novin, podoba celého kina Elektra, kde se tehdy festival odehrával, že jsem se naučila pít překapávanou kávu, která byla celý den přichystaná v produkci, vzpomínám i na Pavla Anděla, hlavního moderátora Finále i na úsměvy některých hostů. Myslím, že mysl je v tomhle skvělá. Je to, jako když zavřete oči a vrátíte se do dětských let na prázdniny u babičky a jste překvapeni, kolik detailů nebo třeba vůní a chutí se vám vybaví. Už tehdy jsem se do festivalu zamilovala…
A jaké jsou vzpomínky na váš první den v roli ředitelky festivalu, kterou jste se stala v roce 2016?
No vidíte, tady je to vzpomínání trochu horší. Možná je to i tím, že v této době už festival pro mě nebyl jen bezstarostná jízda. Vybavím si pár chvilek a velkou nervozitu, třeba když při zkoušce nešel pustit jeden z filmů ve Velkém sále. Všichni samozřejmě tehdy bedlivě sledovali, „co ten nový organizátor předvede“, a určitě někdo čekal i na naše chyby. Naštěstí člověk neměl moc času přemýšlet, že on je teď v té nejvyšší pozici, což by jistě způsobilo ještě více stresu, ale sednete prostě do rychle jedoucího auta, kde chybí řidič, a převezmete volant. V tu chvíli je jediný váš zájem, aby všichni bezpečně dojeli. Není prostor vzpomínat, kolik kondičních jízd máte za sebou.
Kdy jste se během vašeho působení ve funkci ředitelky cítila nejvíc spokojená s něčím, co se podařilo, nebo třeba dojatá?
Spokojená se cítím v posledních letech v určitých okamžicích průběžně, když vidím, že se festivalu daří. Když nahlédnu do plného kinosálu a slyším potlesk po skončení filmu, když pozoruju spokojené hosty, kteří si povídají ve festivalové kavárně, nebo když nám děkují naši sponzoři za spolupráci a já vím, že to myslí upřímně. Dojatá jsem se cítila první covidový rok, kdy jsme ze dne na den museli zastavit práce na festivalu a přesunovali ho z dubnového termínu na září. Tehdy nikdo neměl tušení, co nás čeká nebo jak vše ustojíme i finančně. Velmi brzy však přišla velká morální podpora od týmu i našich partnerů. Ukázalo se, na koho je v krizi možné se spolehnout. To byl skvělý pocit.
A kdy jste naopak měla největší krizi?
Krize přicházejí v různé míře každý rok a zná to asi každý podnikatel či organizátor – odmítne vám spolupráci třeba někdo z partnerů, zjistíte, že vám některé osoby hází klacky pod nohy nebo o vás šíří nepravdivé pomluvy, něco na festivalu nefunguje, jak jste si představovali… Dokud máte chuť se nadechnout a jít dál, tak je možné krize ustát.
Co z letošního programu vás osobně nejvíc láká?
Kdybych mohla, koupím si celofestivalovou akreditaci a sedím v kině od rána do večera – to je myslím dobrý signál ke stavu české kinematografie. Pokud bych měla vypíchnout pár věcí, určitě bych doporučila zahajovací film Úsvit, který je jednak krásný vizuálně, ale zároveň otevírá velmi zajímavá témata, která (ač se to na první pohled nezdá) byla aktuální za první republiky, ale i nyní. Těším se i na sci-fi kriminálku Bod obnovy, což je žánr, který pro české filmy není zrovna obvyklý, hororovou komedii Přišla v noci, premiéru nového filmu Agnieszky Holland Hranice, jenž před pár dny získal cenu na jednom z nejprestižnějších filmových festivalů v Benátkách, ale i předpremiéru animovaného filmu Tonda, Slávka a kouzelné světlo, který bodoval na festivalu v Annecy.
A mimo filmy bych pozvala určitě na specifickou a neformální festivalovou atmosféru, na propojení s festivalem vína, kdy v sobotu můžete průběžně přecházet se skleničkou mezi kinosály a krásnými plzeňskými sady přímo před festivalovým centrem, a na všechny delegace, které se chystají představit svá díla publiku a následně o nich s diváky diskutovat.
Jaké máte s festivalem plány do budoucna? Co byste si přála do dalších ročníků?
Přála bych si, aby se rozkvět české kinematografie, který vidíme v posledních letech, nezastavil, aby filmaři i nadále měli odvahu a chuť pouštět se do nových témat a hledat dosud neprobádané cesty. Plány s festivalem samozřejmě máme, aby se ale mohly uskutečnit, je třeba mít vstřícné partnery a státní správu, která uznává důležitost kultury pro společnost, a tak budu držet palce nám i dalším kulturním hráčům, aby tomu tak vždycky bylo.
36. ročník festivalu Finále Plzeň
Festivalový program ve dnech 22. až 27. září nabídne zajímavé domácí a koprodukční tituly, představí také filmy z Německa a Ukrajiny. Promítat se budou například hojně diskutované snímky Úsvit, Bod obnovy nebo Němá tajemství, z dokumentů třeba Velké nic nebo Kuciak: Vražda novináře. Mezi seriály se připomene Dobré ráno, Brno!, Volha či Král Šumavy: Fantom temného kraje. Vítězné filmy, dokumenty, televizní projekty a studenstké filmy si odnesou cenu Zlatý ledňáček. Letošní novinkou je zpřístupnění části programu neslyšícím. Pět filmů bude uvedeno s titulky pro neslyšící a úvodní slovo a následné diskuze budou tlumočeny do znakové řeči. Před Měšťanskou besedou souběžně probíhá Festival vína a ve dnech 22. a 23. září si návštěvníci s filmovou akreditací mohou zajít také na Mezinárodní knižní festival a veletrh Svět knihy.
