O neviditelných vzorcích našeho myšlení, iluzi vlastní objektivity a schopnosti vědomě utvářet realitu, ve které žijeme. Kolik toho ze svého života skutečně ovládáme?
Ráda bych začala otázkou, nad kterou se možná na první pohled nepozastavíme. Nakolik je způsob, jakým dnes přemýšlíme, rozhodujeme se a vnímáme svět kolem sebe, výsledkem naší vědomé volby? A nakolik pouze opakujeme to, co jsme se v průběhu života naučili považovat za samozřejmé?
Ve své praxi se setkávám s lidmi, kteří mají velmi jasnou představu o tom, čeho chtějí dosáhnout. Vědí, jaké výsledky očekávají, jaké vztahy si přejí budovat i co by rádi ve svém životě změnili. Přesto se v určitých klíčových situacích opakovaně (nevědomě) vracejí ke stejným reakcím, rozhodnutím a způsobům uvažování, které je od jejich představ o budoucnosti značně vzdalují.
Na první pohled se může zdát, že jim chybí disciplína, odhodlání nebo schopnost důsledně pracovat na svých cílech. Pokud se však na danou problematiku podíváme o něco detailněji, velmi často zjistíme, že problém nespočívá v nedostatku snahy, ale v něčem mnohem subtilnějším. Ve způsobu, jakým jejich mysl automaticky interpretuje svět, a v přesvědčeních/stereotypech/naučených omezeních, která se postupem času stala natolik samozřejmými, že je přestali zpochybňovat. Stala se jejich identitou.
Naše mysl přirozeně využívá zkušenosti z minulosti k tomu, aby nám usnadnila orientaci v přítomnosti. To, co jsme opakovaně prožívali, jak jsme se naučili reagovat a jaké závěry jsme si o sobě či okolním světě vytvořili, se postupně promítá do způsobu, jakým vyhodnocujeme nové situace. Mnohdy si přitom ani neuvědomujeme, že nereagujeme pouze na to, co se právě odehrává, ale také na to, co nám daná situace připomíná.
Právě zde podle mého názoru vzniká jeden z největších paradoxů lidského fungování. Jak můžeme dosáhnout něčeho nového, když nás stále definuje stejný způsob uvažování? A dokud si těchto vzorců nevšimneme, může to mít na dosažení naší vize daleko větší vliv, než jsme ochotni připustit.
Mozek nám neukazuje svět takový, jaký je
Jedním z nejzajímavějších poznatků současné neurovědy je skutečnost, že lidský mozek není pasivním příjemcem informací. Nezaznamenává okolní realitu jako kamera, která objektivně ukládá všechno, co se před ní odehrává. Naopak, naše mysl spíše funguje jako projektor. Mozek informace neustále vybírá, organizuje a interpretuje na základě předchozích zkušeností, očekávání a naučených souvislostí.
Tento princip souvisí mimo jiné s teoriemi prediktivního zpracování informací, podle kterých mozek průběžně vytváří předpoklady o tom, co se pravděpodobně stane, a porovnává je s informacemi přicházejícími z okolního prostředí. Díky tomu dokážeme jednat rychle, orientovat se v komplexních situacích a nemusíme každou zkušenost vyhodnocovat od úplného začátku.
Tato mimořádná schopnost má však i svou stinnou stránku. Naše očekávání mohou ovlivňovat nejen to, jak určitou situaci pochopíme, ale také to, čeho si vůbec všimneme. Informace, které odpovídají našim dosavadním přesvědčením, pro nás mohou být snáze rozpoznatelné, zatímco těm, které s nimi nejsou v souladu, nemusíme věnovat stejnou pozornost.
Představte si například člověka, který je dlouhodobě přesvědčený, že mu ostatní nedůvěřují. V pracovním prostředí může velmi citlivě reagovat na kontrolní otázky, připomínky nebo žádosti o upřesnění, protože je automaticky interpretuje jako další důkaz vlastní nedostatečnosti. Stejnou situaci přitom může někdo jiný vnímat jako přirozenou součást spolupráce, která s jeho osobní hodnotou nijak nesouvisí.
Vnější okolnosti mohou být totožné, přesto se vnitřní dialog obou lidí zásadně liší. A co považuji za obzvlášť důležité, tato odlišnost se nemusí projevit pouze v tom, jak se oba cítí, ale také v tom, jak následně jednají. Zatímco jeden člověk může reagovat otevřeně a se zájmem, druhý se může začít obhajovat nebo uzavírat, protože situaci od počátku vyhodnocuje jako ohrožující.
Naše interpretace se tak postupně promítají do chování, které následně ovlivňuje výsledky i zkušenosti, z nichž si vytváříme další přesvědčení. V tom spočívá důležitý princip, který považuji za jeden ze základů vědomého života. Neprožíváme pouze to, co se nám děje. Prožíváme především význam, který tomu přisuzujeme.
Jak z toho vystoupit?
Pokud bych měla doporučit jednu věc, na kterou se v každodenním životě zaměřit, byla by to schopnost rozpoznávat vlastní interpretace dříve, než je skrze své následující činy proměníme v danost. V situacích, které v nás opakovaně vyvolávají podobné emoce nebo chování, si zkusme položit otázku: Co o této situaci skutečně vím a co si pouze myslím, že vím? Následně se zamysleme nad tím, odkud naše přesvědčení pochází, zda vychází z aktuální zkušenosti, nebo z něčeho, co jsme se naučili očekávat v minulosti, a především zda existuje také jiné vysvětlení, jemuž jsme dosud nevěnovali pozornost.
Nejde o to začít zpochybňovat každou vlastní myšlenku nebo se snažit za každou cenu přemýšlet pozitivně. Jde o schopnost vytvořit si dostatečný odstup od toho, co nám naše mysl automaticky nabízí, abychom mohli vědomě posoudit, zda nám daný způsob uvažování stále slouží. Právě v tomto prostoru totiž vzniká možnost reagovat jinak, než jsme byli doposud zvyklí, a postupně si vytvářet nové zkušenosti, které mohou naše dosavadní přesvědčení rozšířit.
Čím déle pracuji s lidmi, tím více si uvědomuji, že skutečná změna často nezačíná tím, že se naučíme něco nového, ale tím, že si dovolíme přehodnotit něco, o čem jsme byli dlouhou dobu přesvědčeni.
Klíčový význam bychom tedy neměli přisuzovat úvahám o tom, jak rychle dokážeme dosáhnout výsledků, po nichž toužíme, ale tomu, nakolik jsme ochotni porozumět způsobu myšlení, který nás k nim má dovést. Protože pokud chceme ve svém životě vytvářet něco nového, potřebujeme být ochotni podívat se novým způsobem také na to, co jsme dosud považovali za samozřejmé.
Zdroje:
Clark, A. (2013). Whatever next? Predictive brains, situated agents, and the future of cognitive science. Behavioral and Brain Sciences. DOI
Summerfield, C., & Egner, T. (2009). Expectation (and attention) in visual cognition. Trends in Cognitive Sciences. DOI
Nickerson, R. S. (1998). Confirmation bias: A ubiquitous phenomenon in many guises. Review of General Psychology. DOI
Beck, A. T., & Haigh, E. A. P. (2014). Advances in cognitive theory and therapy: The generic cognitive model. Annual Review of Clinical Psychology. DOI
Autorka je profesionální koučka a konzultantka zaměřená na mentální rozvoj ve firemním prostředí a spolupráci s těmi, kteří jsou na rozcestí, čelí výzvám a usilují o růst. Specializuje se na dosahování klientských cílů skrze porozumění myšlení a praktické využití neurovědy v každodenním životě. Ve svém podcastu Claudie Cross, Za slovy hovořila o úspěších a cestě k naplnění například s 1. místopředsedou Senátu PČR Jiřím Drahošem, kadeřníkem Michalem Zapomělem, tenistkou Andreou Sestini Hlaváčkovou či CEO řady firem. Více na claudiecross.com
