Zavřít oči. Vrátit se k obrazu ze snu a nechat jej pokračovat. Vybavit si postavu, která se v něm opakovaně objevuje, a místo jejího pouhého pozorování se jí na něco zeptat. Nebo dát konkrétní podobu pocitu, který nás dlouhodobě provází. Právě na podobných principech stojí jedna z nejzajímavějších metod švýcarského psychologa Carla Gustava Junga, které vtiskl název aktivní imaginace.
Jung nevnímal sny a fantazie jako nahodilé obrazy bez významu. Věřil, že jejich prostřednictvím se do vědomí dostává to, co běžně přehlížíme, potlačujeme nebo ještě nedokážeme pojmenovat. Na tomto principu založil metodu aktivní imaginace – vědomou práci s obrazy, emocemi a postavami, které necháváme spontánně rozvíjet. Nejde přitom o lucidní snění ani o obyčejné fantazírování. Cílem není dění ovládnout, ale zjistit, co se stane, když mu přestaneme určovat směr.
Kořeny aktivní imaginace sahají do období po Jungově rozchodu se Sigmundem Freudem. Jung tehdy procházel obdobím hluboké nejistoty a obrátil pozornost k vlastnímu nitru. Místo toho, aby podivné obrazy a fantazie, které se mu vynořovaly, potlačoval nebo okamžitě racionálně vysvětloval, začal je vědomě následovat.
Vstupoval do imaginárních krajin, setkával se s jejich postavami a vedl s nimi rozhovory. Své zkušenosti zapisoval a výtvarně zpracovával. Velká část tohoto materiálu se později objevila v jeho Červené knize neboli Liber Novus. Z osobního experimentu se postupně vyvinula psychologická metoda, kterou Jung využíval také při práci s pacienty.
Zásadní bylo jeho přesvědčení, že nevědomí není pouze skladištěm vytěsněných vzpomínek. Má vlastní dynamiku a může vědomý postoj člověka doplňovat, korigovat nebo s ním vstupovat do konfliktu. Aktivní imaginace by měla vytvořit prostor, v němž se oba světy mohou skutečně setkat.
Rozdíl mezi běžnou fantazií a aktivní imaginací je nenápadný, ale zásadní. Při denním snění obvykle rozhodujeme, kam se příběh vydá. Můžeme si představovat ideální rozhovor, romantickou scénu nebo situaci, ve které konečně řekneme přesně to, co jsme ve skutečnosti říct nedokázali. Vědomé „já“ vytvoří prostor, ale již neurčuje samotný scénář. Obraz totiž dostává možnost změnit se způsobem, který jsme neplánovali. Postava může říct něco nepříjemného. Dveře, které chceme otevřít, mohou zůstat zavřené. Člověk, kterého chceme potkat, nemusí přijít. Smyslem je setkat se i s částmi psychiky, které se vědomému obrazu o sobě vzpírají.
Výchozím bodem nemusí být pouze sen. Jung pracoval také s emocí, tělesným pocitem, náladou nebo spontánním obrazem. Představme si například opakující se sen, v němž člověka pronásleduje neznámá postava. Běžnou reakcí může být útěk a následná otázka, čeho se vlastně bojíme. Aktivní imaginace nabízí jinou možnost: obraz si v bdělém stavu znovu vybavit, tentokrát neutéct a ptát se: Kdo jsi? Proč mě pronásleduješ? Co ode mě chceš?
Odpověď nemá být výsledkem logické úvahy. Člověk sleduje, co se v představě spontánně objeví, a reaguje na to. Neznamená to, že imaginární postava představuje skutečnou bytost nebo že její slova máme bezvýhradně poslouchat. V jungovském pojetí může zosobňovat psychický obsah, který dosud neměl možnost vstoupit do vědomí.
Síla této metody se podle Junga ukazuje zejména ve chvílích vnitřního konfliktu. Jedna část člověka například touží odejít ze vztahu, zatímco druhá se ho zoufale drží. Vědomí může celé týdny vytvářet seznam argumentů pro a proti, aniž by se dostalo dál. Aktivní imaginace umožňuje dát jednotlivým hlasům podobu a nechat je promluvit. Strach může získat tvář. Vztek může něco požadovat. Postava ze snu může představovat vlastnost, kterou člověk u sebe odmítá. Pokud vědomí zastává jednu pozici a nevědomí přináší druhou, člověk nemusí jednu z nich okamžitě porazit. Z jejich konfrontace může postupně vzniknout nový postoj, který předtím nebyl dostupný.
Jung tento proces spojoval s takzvanou transcendentní funkcí – psychickým procesem, který umožňuje překlenout protiklad vědomého a nevědomého postoje.
Zdroj: SEIFERT, Angela; SEIFERT, Theodor; SCHMIDT, Paul. Aktivní imaginace: Práce s fantazijními obrazy a jejich vnitřní energií.
