Měly by prožívat nejhezčí životní období, dětství. Místo toho se ocitají ve svých soukromých peklech. Úzkosti, deprese, fobie, závislosti a dokonce pokusy o sebevraždu. Co trápí dnešní děti a dospívající? Působí jim traumata okolní svět a moderní technologie, nebo mají velký podíl viny jejich nejbližší?
Rodiče čtrnáctileté Zuzany objednali svou dceru k dětskému psychiatrovi. Začala se totiž uzavírat do sebe, přestala mluvit, zhoršil se jí prospěch a byl problém přinutit ji, aby šla do školy. Termín ale dostali až za několik měsíců. „Nevíme, kam máme dřív skočit, nikdy jsme neměli tolik pacientů,“ dostalo se jim vysvětlení. Během čekání se přidalo odmítání jídla. Když kila letěla dolů, na nic už nečekali, návštěvu psychiatra, která byla stále v nedohlednu, zrušili a odjeli i se Zuzanou do nemocnice. Dceru si tam hned nechali s diagnózou mentální anorexie.
Devatenáctiletá Ema, jejíž příběh popisuje psychiatrička Alena Večeřová Procházková ve své nové knize Pomoc dětské duši s podtitulem Rady pro rodiče, když dítě volá SOS (Mladá fronta, 2023), se zase propracovala ke stavu, kdy stále brečela, nic jí nedělalo radost a pak už byla schopná jen sedět a dívat se před sebe.
Obě dívky přitom žily v rodinách, kde bylo na první pohled všechno v pořádku. Rodiče nebyli rozvedení, měli svá zaměstnání, neholdovali alkoholu, nikdo nikoho nebil. Přesto se jejich dětem nežilo dobře a dětství pro ně neznamenalo radost, nýbrž období, se kterým si neuměly poradit.
Velká přestavba mozku
Problémy dětí a mladých stojících na prahu dospělosti navíc v posledních dvou letech rozdmýchávala pandemie spojená s lockdowny. A také válka na Ukrajině. Najednou bylo vše jiné, společnost pohltila atmosféra strachu. K problémům ve škole, s vrstevníky nebo rodiči se najednou přidaly i globální strašáci, se kterými si neuměli poradit ani někteří dospělí, což děti hledající doma bezpečí ještě víc znejistělo.
V podhoubí dětských potíží s duší leží většinou stres. V pubertě, kdy se jim takzvaně přestavuje mozek, dokáže napáchat hodně škod – a pokud nasedne na ne zrovna veselé nebo složité dětství, kdy se s ním dítě potkávalo taky, je zaděláno na problém. Velmi zjednodušeně řečeno se v pubertálním mozku vytvoří špatná spojení, a dospívající a dospělý pak reaguje jinak než ostatní, v uvozovkách normální populace. Neumí se vypořádat s běžnými situacemi, je ustrašený, úzkostný, někdy naopak agresivní či má sklony k sebepoškozování různého typu a intenzity. Do hry v tomto období vstupují i alkohol, drogy a další závislosti.
Přehazování viny
Rodiče obvykle hledají důvod v momentálních okolnostech – svádějí vinu například na školu, nevhodné kamarády, první nevydařené lásky, přílišnou zátěž apod. Jenže netuší, že podobné potíže mají mnohem hlubší kořeny.
Pozná se to jednoduše. Problém trvá i ve chvíli, kdy se odstraní zdánlivý důvod, o kterém uvažovali jako o příčině a spouštěči potíží. V takové situaci začíná být rodina bezradná a vytáčí číslo ordinace psychologa nebo psychiatra. Jenže těch je dnes vzhledem k počtu těch, kdo je potřebují, jako šafránu.
Že se jen nezveličují problémy, které měli dospívající vždy, aby se zpopularizovala profese dětských psychologů a psychiatrů a přihráli se jim klienti, dokládají tvrdá data. Podle těch během pandemie výrazně narostl počet dětí, které se sebepoškozují nebo mají problém s příjmem potravy – trpí mentální anorexií nebo bulimií, více než dřív se probírala i témata sebevraždy. V roce 2021 přijala dětská Linka bezpečí 118 tisíc telefonátů, což sice nebylo výrazně více než rok před tím, děti ale strávily voláním téměř o polovinu víc času a častěji – také téměř o padesát procent – řešily své psychické potíže. Ve srovnání s rokem 2017 také přibylo povídání o psychických trablech o skoro tři sta procent.
Vše začíná už v raném dětství, ještě přesněji v těhotenství matky a ihned po narození. Že se duševní stav těhotné matky, její radost nebo případné úzkosti, deprese a jiné potíže, promítá prostřednictvím chemických pochodů těla do ještě nenarozeného dítěte, není dnes už nic neznámého.
Taková spokojená rodina… nebo ne?
Po porodu se dítě potřebuje připoutat, vytvořit takzvanou bezpečnou vztahovou vazbu. „Podle tradovaných statistik se taková vyskytuje u zhruba padesáti procent populace, úzkostná u dvaceti, ambivalentní u pětadvaceti a dezorganizovaná u pěti procent populace,“ píše v knize Pomoc dětské duši Alena Večeřová Procházková. Už z podstaty samotných slov jako úzkostná nebo dezorganizovaná vyplývá, že to nebude pro dítě zrovna ideální start do života.
A na psychické potíže se střádá dál, pokud rodiče nezvládají svoji roli – byť se to na první pohled vůbec nemusí zdát. Jako se nakonec ukázalo v případě Zuzany z úvodu článku, která skončila s mentální anorexií v nemocnici. Úzkostná matka, autoritativní otec a vztah, který navenek vypadal spokojeně, ale pod povrchem se rozpadal. Také zmiňovaná devatenáctiletá Ema zažila něco velmi podobného. Žila s nervózní matkou, která se pravidelně hroutila z toho, že je na všechno sama, a přehazovala na Emu péči o mladší sestru. Otec rodiny měl zase sklon rozhodovat za všechny a poroučet. Navíc se bál o své zdraví, takže v době covidu nerad viděl, když se dcera vracela domů z internátu. Ve chvíli, kdy si Ema našla kluka, došlo to tak daleko, že jí zrušili dětský pokoj a začali ho využívat k něčemu jinému. A přitom by většina lidí nejspíš řekla, že šlo o na první pohled bezproblémové rodiny…
Blyštivá slupka na povrchu, uvnitř hnijící jádro. Právě to, co se děje za zavřenými rodinnými dveřmi, často rozhoduje o psychické kondici všech jejich členů. Zatímco dospělý si dokáže s novou situací poradit, ví, co mu pomáhá, nebo kam se má obrátit o pomoc, dítě zůstává bezradné, tápe, uzavírá se do sebe, nebo je naopak jako „z divokých vajec“. Dlouhodobá nepohoda se pak může projevit na jeho zdraví nejen duševním, ale i fyzickém.
Jenže jak pohodu vytvořit a udržet? Většinou přejímáme výchovné styly ze svých původních rodin. Pokud se nám v nich žilo dobře, aplikujeme je i ve svých rodinách, nebo se naopak proti nim vymezujeme. Hlavní roli v dobře fungující rodině přitom hraje bezpečí. A to v sobě obsahuje i hranice, které rodiče svým dětem vymezí, což většinou nejde bez příkazů a zákazů. Bez hranic je totiž dítě ztracené a propadá stresu podobně jako například děti z rodin, kde vládne násilí nebo alkohol.
A kdo mi dá hranice?
Když jsou hranice moc těsné, může vyrůst ustrašený nesebevědomý člověk. Jenže to samé se může stát i v případě, pokud jsou volné nebo dokonce žádné. Dítě potřebuje bezpečí, a pokud hranice chybí, bezpečně se necítí. Snaží se je nahrazovat svépomocí – například právě tím, že si začne kontrolovat, co jí a kolik toho sní. A aby to bylo ještě složitější, na druhém stupni základní školy dítě vstupuje do období vzpoury a jeho úkolem je – navzdory šílení rodičů – hranice osahávat, posouvat je anebo dokonce narazit a najít vlastní styl.
Zakladatelé libereckého Institutu rodinné terapie Vladislav Chvála a Ludmila Chválová Trapková vytvořili dokonce koncept takzvané rodinné dělohy. Podle nich by měla být rodina především bezpečnou základnou, ze které vycházejí mladí dospělí do světa. „Rodičovství žije z láskyplného partnerství. Tím, že se narodí dítě, se ve stejnou chvíli ‚narodí‘ i matka a otec (a také babičky a dědečkové). Tehdy se vztah partnerský – vztah získaný, vztah dvou lidí, kteří se našli, proměňuje v takzvaný vztah vrozený, vztah rodičovský a vzniká trojúhelník matka, otec a dítě. Do něj pak vstupují další sourozenci,“ popisuje Alena Večeřová Procházková.
Rodinné zádrhely se tedy nutně odráží i na psychice dítěte. Stejně jako se vyvíjí dítě – prochází vývojem i vztah jeho rodičů. A do jejich vztahu zároveň zasahuje i dítě. Je to trochu začarovaný kruh. Ne nadarmo přichází první vlna nevěr, když jsou děti v batolecím věku, matky s nimi zavřené doma a otcové, žijící s pocitem vagonu na druhé koleji, hledají útěchu jinde. Mimochodem v druhé vlně nevěr jsou to ženy, které „hřeší“, a to v období, kdy děti začínají být okolo deseti let samostatnější.
„Jak nezapomenutelným způsobem prohlásila moje spolužačka ze základní školy, a nikdy ji nepřestanu citovat, nejhorších je prvních patnáct let manželství; pak už se dokonale známe a víme přesně, jak to ten druhý má, co si myslí, co potřebuje, a co mi asi tak odpoví,“ usmívá se Alena Večeřová Procházková. „Rozvody probíhají ve dvou výrazných vlnách, nejvíce manželství se rozvádí do pěti let od sňatku a druhá vlna přichází kolem osmnáctého až dvaadvacátého roku manželství,“ tvrdí psychiatrička.
Anorektická a bulimická křivka
Křivky, ve kterých mohou proběhnout manželské a rodinné krize, nazývají manželé Chválovi anorektickou a bulimickou křivkou. Mezi desátým a třináctým rokem se dítě více přimyká k matce a volá o její pozornost a péči. Matka by měla v tomto období dítě utvrzovat v tom, že je jeho otec slušný člověk, se kterým stojí za to být. A z otce by měla vyzařovat láska. Když skončí toto období, nastává bulimická klička, kde dítě naopak potřebuje slyšet od táty, že máma je fajn a slušná ženská, mimo jiné protože se právě v tento čas vzdaluje od matky.
K běžným rodinným problémům, které se v různých obměnách a intenzitě objevují v každé době, v posledních dvou letech přibyly nové situace, na které nebyl jednoduchý návod. Děti i rodiče zůstali vinou lockdownu doma, děti odtržené od svých kamarádů, ne každý zvládal on-line výuku, mnohé rodiče zase dostihly finanční problémy anebo jen obyčejná ponorková nemoc.
Často se ukáže, že pomoc potřebují obě strany, děti i jejich rodiče. Jako rodič totiž hrajete hned na dvou frontách: musíte dbát na to, aby ve vás dítě mělo dobrý vzor, zároveň se ale musíte dobře chovat i k němu. Celé je to trochu adrenalinový sport.
