Poslední výzkumy přinášejí překvapivá zjištění ze života kytek. Rostliny mají paměť, využívají všechny smysly jako my a v některých ohledech dokonce lidské schopnosti předčí. A pozor, pořád nás pozorují…
Že by se dala rostlina vycvičit tak jako masožravka z komedie Adéla ještě nevečeřela, je zatím možné jen v říši sci-fi. Oldřich Lipský se s Jiřím Brdečkou při přípravě zmíněného bláznivého filmu o rostlině, v níž se při poslechu ukolébavky aktivují útočné choutky, možná inspirovali výsledky výzkumů, které v té době fascinovaly veřejnost. Zpěvačka a amatérská bioložka Dorothy Retallack v 60. letech 20. století publikovala teorii, že klasická hudba prospívá růstu květin, zatímco u poslechu Led Zeppelin chřadnou. Její experimenty však byly metodologicky sporné a spíš odrážely její subjektivní dojmy a vkus.
Podobně senzační a také stejně chatrně podložené závěry vyšly v roce 1973 v kontroverzní knize Tajný život rostlin. Mimo jiné tvrdila, že květiny mají emoce a umějí rozeznávat lidi. Spíše filozofický text o duchovním vztahu mezi organismy se stal kultovním, botanici nad ním však protáčeli oči v sloup. Některé teorie byly časem vyvráceny, svět flóry nicméně dlouho obestíralo tajemno a čekal na podrobnější průzkum. Bylo těžké rostlinám porozumět, protože jsou úplně jiné než my. Nebo nejsou?
Máš hezké šaty, ale stíníš mi
Nejnovější seriózní vědecké poznatky přinesl v knize Co rostlina ví izraelský profesor Daniel Chamovitz, přední odborník na molekulární mechanismy života rostlin. Světový bestseller potvrzuje, že rostliny skutečně vnímají zvuky a reagují, jen trochu jinak, než si představujeme. Nemají uši, oči nebo mozek, přesto disponují složitou smyslovou výbavou, díky níž neustále vyhodnocují informace z okolí, aby tomu mohly přizpůsobit růst. Jinak vypadá strom usazený na větrném vrcholku hory, jinak tentýž druh v údolí, jinak bude prospívat květina na balkoně a jinak ve sklepě.
Pro organismus závislý na světle, který na rozdíl od lidí a zvířat zůstává pořád na jednom místě, je extrémně důležitý zrak. Pokud zeleň v lese zjistí, že jí stíní strom, roste rychleji, aby byla ze stínu hned pryč. Když postavíte pokojovku dál od okna, začnou se šlahouny bezchybně stáčet k němu. Zaznamená, že u ní někdo stojí a má na sobě červené šaty, ale už nerozliší, jestli jste to zrovna vy, nebo vaše sestra.
Odkud přichází světlo, kolik ho je, jak dlouho trvá a jakou má barvu? To všechno si umí přečíst, taky k tomu má třikrát víc receptorů citlivých na světlo než lidské oko – nám musí stačit čtyři. Podle množství světla pozná, kdy se stmívá a kdy přichází jaro. Neřídí se ale délkou dne, naopak. Podstatné pro rozhodnutí, kdy má smysl začít klíčit, kdy kvést a kdy uvadnout, je délka noci. Zatímco směr růstu udává modré světlo, které rostlina „vidí“ špičkou stvolu nebo větvičky, délku noci měří podle červeného světla dopadajícího na listy. Pěstitelé květin tedy mohou regulací doby tmy naprogramovat, kdy se mají objevit květy.
I ve tmě ovšem rostlina míří vzhůru a kořeny dolů, a když ji položíte na bok, růstem změní orientaci tak, aby to zase bylo správně. Ve špičce kořenu má totiž čidlo, jímž detekuje gravitaci.
Prosíme, nemazlit!
A jak hmyzožravá rostlina ví, kdy sklapnout past a vypudit trávicí enzymy? Biofyzici na Univerzitě Palackého v Olomouci ověřili, že jsou to elektrické impulzy z výčnělků na listech, které při zaznamenání pohybu spustí reakci. Masožravky nejsou jediné, u kterých se dá funkce senzorů dotyku dobře pozorovat. Když sáhnete na listy mimózy, česky výstižně pojmenované citlivka stydlivá, pomalu se stáhne a listy sklopí.
Rostliny se zjevně nerady mazlí. Přišel na to náhodou v 60. letech Frank Salisbury, když sledoval růst plevele řepeně a pravidelně měřil jeho listy. Všiml si, že listy, na které sahal, zežloutly a uschly. Ty, které nechal být, se dál vesele zelenaly. (Už chápu, proč nám chřadne lopatkovec zděděný po sousedech, kteří se odstěhovali. Neuvadá steskem, spíš mu vadí kocour, který se o něj otírá a občas ho něžně okusuje.)
Bacha, housenky jdou!
V 80. letech vycházely neuvěřitelné články o tom, jak spolu rostliny komunikují. Vědci zjistili, že stromy rostoucí blízko vrb napadených housenkami začnou vylučovat látky, které housenkám nevoní. Vyvodili z toho, že trpící vrby varují ostatní. V nedávných letech nicméně doktor Martin Heil při studiu fazolí prokázal, že napadená rostlina není tak altruistická, jen z poškozeného listu vysílá signál svým dalším listům. Okolní vegetace má zkrátka štěstí, že zprávu taky ucítí, a využije ji k vlastní obraně.
Solidární jsou ale třeba ambrózie. Pokud její kořen narazí na kořen své stejnodruhové kolegyně, přestane se v místě střetu prodlužovat a pokračuje v růstu kořenů jinudy. Nechtějí si navzájem kazit šance na život a hledají vodu jinde.
Dřív převládal názor, že si kořeny razí cestu vždy směrem ke zdroji vody, protože ji „vyčenichají“. Poslední výzkumy ale naznačují, že nejspíš slyší její zurčení. Jak přesně to funguje, se ovšem zatím neví. Z evolučního hlediska sluch pro vegetaci není zase tak důležitý. Nemusí jako živočichové hledat mláďata nebo prchat před predátorem, proto zvukové vjemy tolik neřeší.
A jak je to tedy s tou hudbou? Mají kytky radši Mozarta, nebo metal? Dosavadní experimenty ukázaly, že reagují na teplo vyzařované reprobednami nebo na silné vibrace z bubnování, ale co se hudebního stylu týče, nejspíš je jim to úplně jedno.
Zdroj info: Daniel Chamovitz – Co rostlina ví. Druhé rozšířené vydání vyšlo česky v roce 2020.
