Když jí bylo zdravotně nejhůř, rozhodla se přejít Pacifickou hřebenovku. Věřila, že jí to pomůže.

Pomáhala v ulicích Bejrútu po explozi, v ivančické nemocnici na covidovém oddělení, na Moravě po tornádu. Přešla Pacifickou hřebenovku. Vystoupala na Kilimandžáro. To je dost pro zdravého člověka. Monika Benešová má však vážné chronické onemocnění střev. Nezastavilo ji to. Její optimismus a odvaha jsou inspirující. „Když můžu někomu pomoct, je mi skvěle a můj život dává smysl,“ říká usměvavá Monika, která navíc píše pozitivní zprávy na svůj web Nadhled.info. V červnu od nadace Lilie & Karla Janečkových získala ocenění Laskavec.

V bejrútském přístavu došlo 4. srpna 2020 k obrovské explozi uskladněného plynu. Jak jste se tam zrovna v té době ocitla?

Přijela jsem předtím jako dobrovolnice pomáhat se školními dětmi. Když nastal ten obrovský výbuch, byla jsem hodně blízko, v centru města. Okamžitě jsem dávala vědět ambasádě, že jsem to přežila. Pak přišla noc, v ulicích bylo velké množství zraněných a všichni se snažili pomoci, navíc byly zničené čtyři nemocnice ze šesti. Všichni mi radili, že mám odjet, protože mi výbuch zničil pokoj a téměř všechny věci. Já jsem ale na odjezd vůbec neměla myšlenky. Tu noc jsem nespala, ani jsem neměla kde. Hned ráno jsem běžela koupit lopatu a nastoupila do první linie k záchranářům a hasičům z celého světa. Snažila jsem se pomoct, jak se dalo, hrabala jsem holýma rukama. Byla jsem pořezaná, bylo 40 stupňů a do toho tam řádil covid, takže navíc jsme dělali v respirátorech. Ještě další měsíc jsem tam zůstala pomáhat na vlastní nebezpečí.

Měla jste zdravotnickou průpravu?

Teď si dodělávám psychoterapeutický výcvik a krizovou intervenci, jsem v pětiletém kurzu a v Bejrútu jsem byla v nemocnici i jako terapeut. Pracovala jsem potom i s rodinami těch, kteří tam bohužel zemřeli. Byla to velká škola. Když jsem se vrátila, měla jsem noční můry. Doteď, když se ozve hlasitější rána, kterou nečekám, tak se leknu. Dost jsem na sobě musela pracovat. Měla jsem odborníka, který mi pomáhal, abych byla schopná se s tím vyrovnat. Nikdy jsem nic takového nezažila. Když to bouchlo, probrala jsem se do prachového pekla a moje první myšlenka byla, že někde bouchlo auto nebo se tam někdo odpálil. Byla tam spousta mrtvých a zraněných, to má člověk pořád před očima. A myslím si, že to budu mít asi před očima celý život.

Rodina jistě chtěla, ať se vrátíte domů.

Určitě, ale oni ví, jak to mám. Když někde můžu pomoct, tak tam prostě zůstanu a nikdo mě neodtáhne ani heverem. Naši se samozřejmě báli, ale už se mě naučili respektovat poté, co jsem přešla Pacifickou hřebenovku.

Pacifická hřebenovka byla vaše první odvážná výprava?

Předtím jsem byla ve Španělsku na caminu, na svatojakubské cestě, ale to jste pořád v Evropě. Amerika byla první obrovská věc.

Nebylo to moc velké sousto? Neříkala jste si, ježíšmarjá, do čeho jsem se to pustila?

Tyhle krize nastaly zhruba jednou za pět minut. Je to opravdu strašně náročné. Za stejné peníze se můžete válet na Havaji, můžete si užívat, a vy se tam dřete v těch 30 stupních v poušti, máte těžkej baťoh, takže občas jsem se ptala sama sebe, co tam dělám. Ale pak vylezete na horu, na kterou jdete půl dne, a vidíte ty výhledy, nebo se mi stalo, že jsem zdálky viděla medvíďata. Vždycky ty špatné chvíle vyvážilo něco tak nádhernýho! A hlavně když se rozhodnete skončit, nemůžete skončit hned. Musíte dojít z hor na cestu, takže třeba i několik dní po rozhodnutí skončit musíte jít. A to si hodně lidí rozmyslí, protože se zase stane něco krásnýho nebo někoho potkáte. Tam se spousta lidí i zamilovala.

Proč jste se tam vlastně vydala? Chtěla jste si dokázat, že to zvládnete?

Poprvé jsem o hřebenovce četla asi deset let zpátky, když to prošel první Čech. Říkala jsem si, to je vůl, propánajána, takhle se dřít! Ale moc jsem si přála podívat se do Ameriky. Vyrostla jsem na Vysočině obklopená přírodou a hory miluju. Několik let jsem se ale vymlouvala, že nemůžu odjet, přece mám přítele, nebo je léto. A pak přišla nemoc a už jsem to nedokázala zvrátit. Bylo mi zle, nemohla jsem nic jíst, všechno šlo ven. Ztratila jsem práci, ztratila jsem vztah, tak jsem si říkala, že se vrátím sama k sobě, do přírody, že to prostě zkusím. Ne že to dojdu, ale výhra bude, když se postavím na začátek a přestanu se litovat.

Když máte tenhle typ problémů, obzvlášť jako mladý člověk, lehce sklouznete k sebelítosti. Zkoušela jsem samozřejmě odbornou pomoc, ale už mi nic nezabíralo. Když jsem neměla v dohledu toaletu, na kterou jsem běhala dvacetkrát denně, a měla jsem pět vteřin na to doběhnout, tak se – říkám to na rovinu – prostě staly trapný situace a lidi neví, co mi je, a smějou se. To už pak člověk nechce jít ven.

Ale vy jste se pustila takhle daleko, kde je to ještě víc nekomfortní.

Věřila jsem, že mi to pomůže. Cítila jsem, že tam mám jít a že se něco stane. Že mám konečně poslechnout sama sebe a zkusit to.

Opravdu vám to zdravotně pomohlo?

Ano. Po prvních týdnech jsem si totiž uvědomila, že jsem to měla v hlavě. Žila jsem ve stresu, neměla jsem za celý den čas se najíst a večer jsem vyjedla ledničku. Nenašla jsem si chvíli, kdy bych byla sama, abych si odpočala. Já jsem vlastně ani nikdy nechtěla být sama. Tam jsem opravdu musela začít poslouchat svoje tělo.

První dny byly katastrofální. Můj zdravotní stav se zhoršil, protože jsem musela jíst jídlo s alergeny, nemohla jsem si nést na zádech například brambory. Na začátku jsem hodně brečela a trápila se, ale nevzdala jsem to a přes tu bolest jsem šla dál. Když jsem měla hlad, jedla jsem, když jsem měla spát, spala jsem, a hlavně mi odpadl stres z civilizace a z toho, že to nestihnu někde na toaletu a že se mi zase budou smát. Šla jsem krok po krůčku a začalo se to zlepšovat. Teď držím dietu, snažím se pravidelně jíst a můj stav se zlepšil o 80 procent. Neuzdravila jsem se, to ani nejde, ale můžu jít na ulici, můžu jet autobusem bez strachu. Můžu zase žít. Pomohlo mi to hlavně psychicky.

Dokonce jste šla při pandemii pomáhat na covidové oddělení. Nebyl to velký risk?

Byla to další obrovská zkušenost. Netušila jsem, co sestřičky prožívají. A teda obrovský klobouk dolů! To je neskutečně tvrdá práce a covid tomu dodal. Trávily jsme v overalech dvanáctihodinové směny, byla to náročná doba. Díky tomu jsem viděla, že člověk z tohoto světa odchází opravdu „s holým zadkem“. Odevzdali jsme rodině tašku s věcmi a byl konec. To bylo hodně silné. Člověk pacienty držel za ruku, poslouchal jejich příběhy, snažil se jim to tam zpříjemnit, aby se nebáli, zdravotníkům se snažil pomoct, podpořit je, že to dokážeme.

Samozřejmě jsem se bála, protože mám to onemocnění a alergie, že mi to může zatopit. A zatopilo. Taky jsem covid dostala a bylo mi hodně zle, ale bojovali jsme a já jsem řekla, že musím pomoct. V tomhletom se nerozmýšlím. Prostě vidím, kde je potřeba pomoct, a jdu. Po Bejrútu se to ještě znásobilo. Spousta lidí vedle mě zemřela, a já jsem dostala šanci žít. Cítila jsem závazek, že to musím někomu vrátit. Že to chci někomu vrátit.