„To, co jsou pro Prahu Petřín a Vyšehrad, to je dohromady Křížová hora pro Český Krumlov. Petřín jako nejkrásnější výhled a Vyšehrad jako památné a duchovní místo,“ říká Dalibor Uhlíř, který se s Věrou Petrovičovou postaral o vzkříšení barokní památky. Za to v říjnu získali od Nadace Lilie & Karla Janečkových ocenění Laskavec. Pan Uhlíř vyráží na Křížovou horu nad městem v létě každý den, od podzimu o víkendech a o svátcích a někdy prostě jen tak, když je hezky. Už plánuje i vánoční výzdobu. „Mně to nedá, aby takhle pěkné místo nebylo pro lidi otevřené.“
Na osmiboké kapli obklopené zelení a ambitem s arkádami se v minulosti podepsaly desítky let nezájmu a vandalství. Po revoluci se ji podařilo zrekonstruovat, zůstala ovšem pro veřejnost uzavřená. Stát pak předal areál církvi, bylo tu však stále pusto.
„Nebyl nikdo, kdo by se o to staral,“ posteskne si pan Uhlíř a vzpomíná: „Lidi chodili okolo, nahlíželi dovnitř okýnkem, ale areál chátral, byla tu plíseň, nevlídno, a to trvalo až do roku 2016. Kromě turistů sem chodila s pejskem i paní Petrovičová, která bydlela pod Křížovou horou. Jako bývalé turistické průvodkyni jí bylo líto, jak to tu vypadá, a pojala myšlenku, že by se s tím mělo něco udělat. Ve městě si vyžádala klíče, otevřela dveře a vstoupila do prázdného, zatuchlého areálu. A ve stejný den, 20. září 2016, jsem se tady náhodou nebo řízením osudu objevil já. Když jsem viděl tu starší paní, která má plán, aby se to tu oživilo, přišlo mi, že není možné ji v tom nechat samu. Zůstal jsem tady s ní a už je to šest roků.“
Ačkoli žili v Krumlově kousek od sebe, do té doby se neznali. „Sešli jsme se až tady v jeden den se společnou myšlenkou, abychom tento areál zařídili, zvelebili a darovali ho lidem.“
Chodil jste sem předtím? Jaké máte na Křížovou horu vzpomínky?
Samozřejmě, protože je tu nejkrásnější výhled na Český Krumlov, Šumavu a okolí. Chodili jsme sem s manželkou, kterou mám přes 20 roků v nebi, moje děti si to tady pamatují, protože tu byl lyžařský vlek a Krumlováci sem chodili lyžovat snad už od 50. let. Bylo to místo pro pejskaře, chodilo se okolo na procházky. A bohužel za starých časů socialistických to bylo taky místo lumpáren, místo, kde režim dovoloval všelijakým pochybným existencím, že můžou dělat, co chtějí. Tady se pálily sochy, obrazy, v kapli se dělal oheň a vytrhávala se dlažba… Teď, když se o to s paní Petrovičovou staráme, jsou to nejlepší léta od roku 1938. Tenkrát to bylo v pořádku, jenže přišel Mnichov a rod Schwarzenbergů, který kapli vlastnil a po první světové válce opravil, musel emigrovat. Válka, Únor, socialismus, a už bylo všechno špatně. Jsem hrdý na to, že jsme ten areál dokázali vzkřísit.
Když jste stáli na začátku, věřili jste, že to zvládnete jen ve dvou lidech?
Lidi se ptají, kde jste se tu vzali, a já jsem si teď po letech už naprosto jist, že neexistuje jenom lidská vůle, ale i boží vůle. To říkám jako člověk, který býval materialista. Teď jsem ale přesvědčený o tom, že takové náhody přicházejí shůry. Dennodenně jsme se o tom přesvědčovali. Všechno se nám dařilo, a jak říká paní Petrovičová, oni nám prostě shůry pomáhají.
Jaký byl váš plán a co se vám podařilo realizovat?
Když jsme sem přišli na začátku, měli jsme dvě základní přání. Aby se z toho zapomenutého, ponurého areálu stal zase živý, krásný areál a poutní místo pro všechny lidi bez rozdílu. A za druhé, aby se v kapli po 77 letech znovu rozezněl zvon, který byl rekvírovaný za druhé světové války. To se nám podařilo v roce 2019. Obě naše touhy se splnily. I všechno ostatní – aby se areál zařídil, aby tady byly výstavy, aby tady byly koncerty, aby tady byly přednášky, aby sem přišli zajímaví lidé, kteří nám pomáhají. Tohle je opravdu poctivé místo, které na základě dobrovolnosti přitahuje lidi, kteří chtějí a mohou něčím přispět. Kdo umí malovat, kdo umí fotografovat, kdo umí zajímavě povídat nebo cokoli zajímavého může přinést – přijďte a prezentujte se. Křížová hora je pro všechny.
Působíte tu jako správci i jako průvodci?
Paní Petrovičová tenkrát vzala ty klíče, otevřela a od té doby tady prostě jsme a fungujeme. Říkáme neoficiálně, že jsme správci, jsme donátoři, jsme strážci, jsme všechno. Staráme se o kulturu a samozřejmě i o okolí, o sekání trávy, hrabání listí, odpady, aby Křížová hora byla hezká. Areál potřebuje spoustu věcí. V létě kytky, zeminu, květináče, v zimě dřevo na topení. O všechno se postarám sám. Nemáme na to žádný glejt. Ani ho nechceme. My jsme byli opravdu vyvolení shůry a všichni to akceptují. Oni totiž vědí, že za tím krásným, co vám tady říkám, co vypadá noblesně, je spousta práce, námahy a odříkání. I zlomená noha a dvě rozbitá auta.
Je obdivuhodné, co všechno zvládáte. Můžu se zeptat, kolik je vám let?
Nám je s paní Petrovičovou dohromady 168 roků. Ona má 89 a já o 10 míň. Už nejsme žádní mladíci – fyzicky, ale duchovně a duševně ano. Paní Petrovičová je v domově s pečovatelskou službou. Dvakrát týdně se o ni starám a vozím ji na Křížovou horu, aby tady pookřála. Jezdíme na výlety, aby měla i duchovní potravu, protože tam jinak jen leží a smutní. Je to úžasný člověk s obrovským srdcem a přál bych si, aby tu s námi byla co nejdéle.
Máte ještě nějaké plány, které chcete na Křížové hoře zrealizovat?
S těmi plány je to tak, jak se říká: Řekni pánubohu, jaké máš plány, a on se ti vysměje. Ale jedno přání máme. V roce 1917 za první světové války se tady rekvíroval zvon a při té příležitosti se odtud ztratil gotický obraz Madona z Křížové hory, který tu byl od samého začátku v roce 1710. Odvezli ho do Rakouska a od roku 1924 je v držení Uměleckohistorického muzea ve Vídni. Památkáři nenašli žádný doklad o tom, že by jim ten obraz byl prodán nebo darován. Loni jsme proto napsali ředitelce muzea paní Sabine Haag a požádali jsme, aby nám dali aspoň kopii nebo data, abychom si mohli udělat fotokopii. Pořád slibovali a vymlouvali se, jak je to složité, a v poslední době se úplně odmlčeli. Chtěli bychom najít někoho, kdo by v té věci dokázal pomoct. Kdo by mohl paní Sabine Haag zavolat a říct, Sabino, neblbni, taková jednoduchá věc, vždyť je to ostuda!
Kdyby se to podařilo a ten poutní obraz se dostal do kaple aspoň jako fotokopie, paní Petrovičové by to zdravotně moc pomohlo. Když tady už nic nebude, všechny výstavy a výzdoba, co jsme dělali, zmizí a ani my bychom tu už fyzicky nebyli, zůstane tady aspoň zvon a madona.
Co by s areálem bylo, kdybyste se o něj nemohli starat?
Od zástupců církve jsme slyšeli: Když tady nebudete, tak se to zase zavře a bude to jako před rokem 2016. Nikdo se tady do práce nehrne. Čekám na nějakou poutnici (protože každý, kdo sem přijde, je poutník), ze které se stane poustevnice. Vidíte, že mám ještě smysl pro humor, to je znak toho, že člověk má v sobě sílu, a já ji cítím. Dokud budu zdravý, můžu slíbit, že budu o Křížovou horu pečovat. Když má člověk motivaci, důvod a chuť, dokáže velké věci.
