Herečka spjatá s Divadlem Na zábradlí se televizním divákům představila v seriálu Pět let, který loni rozvířil diskuzi na téma klasifikace znásilnění a problematických partnerských vztahů. Kateřina Císařová v něm hraje partnerku hlavní hrdinky, která zpracovává trauma ze znásilnění.
Seriál Pět let byl nominovaný na Cenu české filmové kritiky a na Českého lva, na festivalu Serial Killer v Brně získal cenu pro nejlepší webseriál střední a východní Evropy. Nedávno ho Česká televize uvedla v dvojdílné filmové verzi a k vidění je v iVysílání ČT.
Ovlivnila práce na tomto seriálu váš pohled na vztahy?
Konkrétně práce na tomto seriálu jako taková ne tak docela. Vzhledem k tomu, že seriál otevírá téma, které je posledních X let konečně veřejně diskutováno (jak se mělo stát mnohem dříve, možná by pak z toho v roce 2023 nebyla veřejnost stále tak šokovaná) a pro mě samotnou je důležité a závažné, tak se můj postoj k těmto tématům tříbí už dlouhou dobu a stále se vyvíjí. Myslím, že je potřeba si k takto zásadním tématům vytvářet postoj konstantně, klást si otázky a ty posílat dále i svému okolí. Sama bych v tom chtěla být mnohem preciznější, než jsem. Pokud seriál Pět let v lidech zpochybní jejich postoje a donutí je ptát se sami sebe, svého svědomí nebo svého okolí – je to úspěch nejvyšších příček!
Zaznamenala jste ve svém okolí, že by s vámi ostatní tato témata chtěli probírat, že jim třeba seriál pomohl se otevřít, řešit vlastní vztahová traumata nebo lépe chápat druhé?
Určitě ano. Jsme v debatě o tématu sexuálního násilí hodně pozadu. Jedna z mých blízkých mi po zhlédnutí seriálu napsala dlouhou zprávu, že to viděla naráz od začátku až do konce a že se jí to dotklo. Sama mi však napsala, že ji ten konec zklamal a tvůrci seriálu u ní hodně klesli, protože z jejího pohledu je znásilnění, když žena křičí, brání se a kope kolem sebe, nekonsensuální styk je pro ni chyba ženy, špatná volba outfitu a nezodpovědnost oběti (victim blaming). Snažila jsem se jejímu pohledu naslouchat, ale mám zkušenost, že starší generace se často hlubším debatám o těchto dle jejich slov „módních tématech“ vyhýbají. Tyto diskuze jsou velmi náročné, obě strany pak začnou střílet náboji ze svých dogmat a frází a skutečný dialog a naslouchání je v nedohlednu. Alespoň já to tak znám. I já mám svůj arsenál frází a dogmat, která se nesnadno opouštějí.
Myslím, že seriál určitě v lidech otevřel některé otázky, ale aby se pohnul veřejný diskurz a debata třeba i mezi politickými funkcionáři, na to by se asi muselo natočit tak padesát dalších sérií. Možná by to pak lidé začali sledovat podobně jako Ordinaci v Růžový zahradě nebo Ulici a konečně by se ta debata nějak detabuizovala. Nedávno proběhlo schvalování nová definice znásilnění, tak uvidíme, jak to pánové v šedých sakách vymyslí…
Kde (kromě uvedeného seriálu) vás lidé můžou vidět?
Především v Divadle Na zábradlí, kde jsem v angažmá, tudíž zde hraju v několika inscenacích. Nedokážu se rozhodnout, kterou bych měla vypíchnout, mám ke všem silný vztah. Nebo také v Národním divadle v nedávno odpremiérovaných Euripidových Bakchantkách či v Maryše, která je na repertoáru ND již delší dobu. Poté hraju v inscenaci This is not a love song, kterou jsme nazkoušely s holkama ze souboru Ufftenživot a vypovídá o tom, jak naše dětství, strávené před televizí, kde neustále běželo MTV, ovlivňuje vizi nás samých dnes, naše představy o idolech a taky to, kolik písní obsahuje náš mozek a kolik z nich si dokážeme slovo od slova vybavit.
Jaké bude vaše léto? Pracovní, nebo odpočinkové?
Rozhodně odpočinkové, tato sezóna pro mě byla pracovně i osobně velmi náročná. Loňské léto jsem měla celé rozplánované a jezdila jsem po všech čertech, návštěvách a zážitcích. Letos bych si ho chtěla užít v rámci bezčasí, bez naplánovaného programu, jen tak být a když se něco namane, tak to spontánně podniknout.
Další otázky jsou součástí našeho dotazníku o udržitelnosti, který předkládáme různým zajímavým osobnostem. Čím jste přispěla k tomu, aby se na planetě žilo líp?
Upřímně řečeno, pokud se bavíme o ekologii, tak to se mnou zas tak slavné není. Kdybych to měla takhle vyjmenovat na první dobrou, tak asi to, že se čas od času účastním nejrůznějších demonstrací nebo že jsme na DAMU v Divadle Disk spolu s kamarádem a režisérem Štěpánem Gajdošem vymysleli netradiční diskuzní platformu Debata pro loutky (která na DAMU jako projekt stále setrvává a je živější, než kdy dřív a rozhodně doporučuji k vidění!), v rámci níž se uskutečnilo několik debat na téma udržitelnosti. Ale takové ty věci, které dnes už skoro každý bereme jako samozřejmost – že třídím odpad, snažím se kupovat produkty z recyklovaných materiálů, nenakupovat v obrovských řetězcích, nakupovat maso – nepovažuji za nějaké své vykoupení a záchranu planety, to by mi přišlo asi trochu legrační se za to plácat po zádech.
Ale když bych to nebrala čistě jen z ekologického hlediska, tak za zmínku asi stojí to, že se snažím dost aktivně praktikovat metodu „kill them with kindness“, která spočívá ve vyvádění protivných lidí z míry (na úřadě, v obchodech, v MHD, kdekoliv) všeobjímající láskou, úsměvem a laskavým humorem. Nevím, jestli se mi to vždy vydaří, ale už párkrát jsem ukořistila upřímný pozitivní úsměv nazpátek.
Co by se od vás ostatní mohli učit?
Vůbec netuším… Asi nějaký nadšenectví? Jsem celkem urputná a když mě něco lapí, tak za tím jdu a mám z toho neutuchající radost. A nějak mám pocit, že ta urputnost je vlastnost, která se dnes celkem šikne.
A pak taky umím spoustu trampských a folkových písní na kytaru a tím často mnoha lidem dělám radost… Dá se i toto považovat za něco, čím dělám tenhle svět lepším? Asi záleží, jestli máte rádi trampské písně, nebo ne…
Jaký svůj prohřešek proti ekologii nemáte sílu nebo chuť odstranit?
Oblečení. Mám to k smrti ráda! I když 90 % mého šatníku pochází z druhé ruky, stejně si nemůžu pomoct a musím si pořád kupovat další a další. Jsem hrozně marnivá, co se oblečení týče, ale s Vinted a second handama by se dalo říci, že trpím udržitelnou marnivostí? I když jsou i teorie, které o oblečení z druhé ruky uvažují také jako o podpoře módní nadprodukce, sice pomalejší a vzdálenější, ale přece.
Co jste si zvládla opravit a nemusela to vyhazovat?
Nějaké oblečení. U nás v divadle máme nejlepší krejčovnu a krejčové na světě a ty i přes to, že mají plné ruce práce s šitím nádherných kostýmů, mi sem tam něco opraví. A boty. Hodně doporučuji všem, aby si našli svého oblíbeného ševce nebo ševcovou, změní vám to život.
Jakou věc jste v poslední době dala na charitu nebo poslala znovu do oběhu?
Oblečení, oblečení, oblečení – posílám pořád dál na všechny strany. Nic moc jiného kromě oblečení, počítače a kytary nevlastním.
Jakou největší zbytečnost jste si kdy pořídila?
Asi zvlhčovač vzduchu, který se po pár měsících rozbil.
Kdy jste jela naposled hromadnou dopravou?
Jezdím s ní úplně každý den.
Jaká osobnost, značka nebo třeba kniha podle vás stojí za pozornost a může být pro ostatní inspirací?
Naděžda Tolokonnikovová, Milena Jesenská, Beyoncé… A taky mám kolem sebe spoustu lidí, kteří třeba nejsou celosvětově slavní, ale mají také správnou míru té urputnosti a třeba zařizují potřebným azyl, doklady, práci, víza a jiné věci hlava nehlava, nehledě na překážky, které jim systém vystaví.
A teď mě nikdo jiný další nenapadá – určitě je mnohem mnohem víc osobností, které stojí za pozornost, jen já nejsem momentálně dostatečně pozorná…
Kdybyste se stala prezidentkou zeměkoule, jaké nařízení nebo zákon byste vyhlásila?
Chtěla bych aspoň jednou měsíčně chodit navečer kudy chci, aniž bych musela přemýšlet o tom, kde na mě kdo bude pokřikovat nebo mi vstupovat do cesty. Jít do hospody nebo do klubu sama bez toho, aniž by vás někdo chtěl hned zachraňovat od té samoty a kupovat vám pití, v nejlepším případě vám do něj něco hodit. Být oblečená jak chci, aniž bych se musela bát toho, kdo to jak okomentuje nebo kdo na mě jak zareaguje. Chtěla bych jednou za čas v ulicích města vidět ženy, které absolutně nemusí přemýšlet o bezpečnosti či komfortu existence ve veřejném prostoru. Proto bych vyhlásila jednou měsíčně večery, kdy muži zůstanou po 19 hodině doma. Jednou měsíčně – to není nic tak hrozného.
Co vám v nedávné době udělalo radost?
Sluníčko a vedro, nové brýle, den strávený u vody, zmrzlina, vydařená premiéra, letní déšť s obrovskými kapkami, bouřka…
Jeden den jsem stála na zastávce tramvaje Národní třída, tedy ve Spálené ulici. Ulicí projíždělo hasičské auto, které zabíralo skoro celou silnici, a hned za ním policejní auto. Hasičské auto najednou zastavilo přímo na tramvajové zastávce, vystoupil hasič, cca 45 let, a k němu v zápětí přiběhla podobně stará, letně a šťastně vypadající žena v květovaných šatech. Začali se vášnivě líbat, ovšem ne s takovou tou příliš intimní vášní, na kterou je vám stydno se dívat. Bylo to krásné! Najednou se v ulici zastavila doprava, aby se tihle dva mohli políbit, a my, cestující stojící na zastávce, jsme se všichni začali pitomě culit a užívat si ten moment s nimi. Pak hasič nasedl, doprava se rozběhla, žena mu zamávala a život šel dál.
Jo a také jsem se nedávno ostříhala, to bylo moc pěkné.
