„Starám se obecně o vizuální a estetickou stránku Jatek78, aby všechno mělo nějakou formu, ve které se dobře žije, a nebyl to neřízený chaos,“ říká Kristina Nováková Záveská, která tvoří kostýmy, make-up a účesy pro akrobaty souboru Cirk La Putyka. K němu už se přidal i Matyáš, prostřední ze tří synů, které má Kristina s principálem Rosťou Novákem. Co získala od olympioniků, kdy při představeních zavírá oči a proč mají herci každou botu jinou?
Přesně před rokem mělo premiéru představení St.art, které se teď v září v nové sezoně vrací na Jatka78. Název St.art jde vyslovovat dvěma způsoby. Já to čtu jako Start, Rosťa Novák říká Saint art (svaté umění). Jak to vyslovujete vy a co v tom názvu vidíte?
Vzhledem ke svému uměleckému zaměření, a protože nejsem sportovec, je mi bližší Saint art a taky ho tak používám.
Je podle vás St.art víc pro fanoušky sportu? Nejsou diváci, zvyklí na jiná představení nového cirkusu, překvapení?
Je to umělecky a vizuálně zpracované představení o sportu. Snažili jsme se přenést sport do divadla prostředky, které divadlo nabízí, a zároveň zůstat co nejvíc autentičtí. V tom nám hodně pomohla spolupráce se skutečnými sportovci, kteří se na představení podíleli. Věřím, že si v St.artu si něco najde umělecky zaměřený divák stejně jako sportovec. Je v něm síla, adrenalin a velmi silný vizuální obraz.
V čem pro vás jako kostýmní výtvarnici byla práce na St.artu jiná?
Každé představení je jiné, ale tady jsme si museli zjišťovat opravdu hodně informací o jednotlivých sportech, jejich historii, pravidlech a vizuálním jazyce. Zároveň jsou kostýmy záměrně okleštěné od všech zbytečných kudrlinek, aby neupozadily hlavní téma. Nejdůležitější pořád zůstává tělo.
Akrobaté a tanečníci vystupují ve sportovních dresech a kombinézách, včetně původních kusů, ve kterých se soutěžilo na olympiádách. Jaké poklady se vám podařilo dát dohromady?
Největší výzvou bylo sehnat originální dresy, a tam, kde to nebylo možné, se co nejvíc přiblížit tomu, jak skutečně vypadaly. U historických kostýmů jsme se snažili převést jejich podobu do současnosti, ale neztratit přitom autenticitu.
Tam, kde to bylo možné, mají herci na sobě skutečné olympijské nebo závodní vybavení. Podařilo se nám sehnat závodní oblečení snowboardistů z letošní kolekce. Na jevišti se objevuje kajak, helma a dres, se kterými Vavřinec Hradilek vybojoval na olympiádě v Londýně stříbrnou medaili, šermířská výstroj Jiřího Berana z olympijských her v Paříži i snowboard a dres Evy Adamczykové. Reprezentační kimono zapůjčila dvojnásobná mistryně Evropy v judu Renata Zachová, tenisovou raketu zase Tereza Martincová. V představení diváci uvidí také dres a helmu žokeje Josefa Bartoše, trojnásobného vítěze Velké pardubické steeplechase, nebo dres bývalého sprintera Jana Veleby. Výjimečná je také helma a kombinéza Landa Norrise z McLarenu, které se v St.artu objevují díky partnerství skupiny Allwyn, jejíž součástí je Sazka, s týmem McLaren a Formulí 1.
U kostýmů, které jsme vyráběli sami, jsme vycházeli z konkrétních předloh a konkrétních sportovců. Na dresu inspirovaném Věrou Čáslavskou jsme spolupracovali se značkou Preciosa. Nechávali jsme vyrábět také cyklistický závodní dres a pracovali jsme s konkrétními dobovými předlohami.
Postava trenéra je naopak trochu jiný svět. Jeho kostým je inspirovaný Gladiátorem a pracuje se symbolem moci, síly a určité okázalosti.
Jste ze vztahu s principálem Cirku La Putyka a dlouhých let v prostředí nového cirkusu vytrénovaná a berete riziko při sportu s nadhledem, nebo máte o členy rodiny přece jen strach, když se pouštějí do nějakých nebezpečnějších kousků? Především o syna Matyáše, který účinkuje ve St.artu?
Obecně mám strach o všechny lidi z Cirku La Putyka, když trénují něco nového nebo dělají nějaký nebezpečný prvek. Vím, že je to jejich život a nemůžou se bát tak, aby to ovlivňovalo jejich výkon, ale já se některé scény záměrně nedívám.
Co se týče Matyáše, byla jsem snad jen na dvou jeho závodech ve skocích na trampolíně a rovnou jsem viděla, jak si zlomil ruku. Byl hodně divoké dítě, takže jsem často byla u toho, když se mu něco stalo. Strach o něj vlastně provází celý můj život. Kdysi zvažoval, že bude jezdcem Formule 1. To bych asi nepřežila. Někdy je těžké někoho podporovat, aby se nebál, když sama vidíte, jak nebezpečné to je.
Máte tři syny. Jak se cítíte v této koncentraci divoké mužské energie?
Moc mě to s klukama baví. Mám ráda, jak uvažují a jak je každý z nich jiný. Vyhovuje mi a imponuje mi jejich přímočarost a jejich pohled na svět, který je v mnoha věcech jiný než můj. Baví mě sledovat jejich kroky, kam směřují a kudy jdou, vzhlížet k nim a navzájem se obohacovat. Líbí se mi, jak dnešní generace přemýšlí jinak, je pro mě zajímavé a inspirativní dívat se na svět chvíli jejich očima.
Všichni tři mají pohybové, herecké nebo umělecké nadání. Který z nich je nejvíc po vás?
Matyáš určitě není tělem a duší sportovec po mně, ale jeho směr jde spíš ve stopách Rosti. Tam si kluci plní sny spolu. S Kryštofem nás spojuje hudba a vizuálno. Se Šimonem zase společně boříme hranice módy. A Šimon už nás všechny odmalička režíruje.
Ten náš domácí cirkus se vlastně propisuje do nás všech. Každý do něj přináší něco svého, všechno se to mezi námi různě míchá a kumuluje do zajímavých nápadů, diskuzí a společného kreslení snů. Takže asi nedokážu říct, který z nich je nejvíc po mně. Spíš mám pocit, že se navzájem ovlivňujeme všichni.
Jezdíte se souborem, když vyráží hrát do světa? Bavil by vás kočovný způsob života, nebo dáváte přednost pohodlí a klidu pevného zázemí?
Nejezdím na všechna představení. A vlastně ani nejsme kočovníci v tom smyslu, v jakém fungoval tradiční cirkus. Nejezdíme s maringotkou, akrobaté si nestaví sami šapitó ani se nestarají o kostýmy, jak to dřív bylo obvyklé. Máme velký tým a silné technické zázemí. V tomhle směru nejsme o nic kočovnější než jakýkoliv jiný divadelní soubor, který jezdí na zájezdy.
V říjnu a listopadu je na programu představení Okamžik a v prosinci bude mít premiéru nová inscenace FoolMoon. Jak jste pracovala s kostýmy v těchto případech?
Okamžik je retrospektivou Cirku La Putyka za posledních 15 let fungování. A tomu odpovídají i kostýmy – z jednotlivých představení jsme vybrali ty nejvýraznější a v závěru naopak ukazujeme kostýmy budoucnosti. Také ve FoolMoon pracujeme s kostýmy z předchozích představení, ale jiným způsobem. Vycházíme z nich, proměňujeme je a dál rozvíjíme. Z kostýmu se tak postupně stává součást celé nové scény a nového světa. Plno věcí dělám společně se scénografkou Pavlou Kamanovou. Chodíme spolu vybírat látky, radíme se o scéně i kostýmech, aby všechno dohromady vytvářelo jeden celek. Pracujeme hodně týmově.
Je pro vás důležité hledisko udržitelnosti? Ať už právě opakovaným využíváním kostýmů, nebo při výběru materiálů, dodavatelů a při zpracování, aby se zbytečně nic nevyhodilo?
Být stoprocentně udržitelný není možné u každého představení, ale snažíme se co nejvíc zpracovávat to, co už máme. Využíváme například showroomové oblečení, které by jinak přišlo na zmar. Naším „signature“ se stalo používání nepárových bot Melissa, herci mají každou botu jinou. Snažíme se také spotřebovávat materiály, které už máme nakoupené, aby nám zbytečně nevisely ve skříni. Ráda bych používala víc materiálů vyráběných v Česku, ale zatím si nemůžeme vždy dovolit kontrolovat původ každé látky. Naše požadavky jsou hodně specifické. Potřebujeme určitou strukturu, vzhled a především materiály, ve kterých se dá dobře hýbat.
Užíváte si pestrost oblečení, kterou jste obklopená v práci, i v civilu?
Ano, baví mě to. Myslím, že to, jak se člověk obléká, odráží jeho náladu ‒ jestli chce být zrovna ve své bublině, nebo je otevřený a sdílný. A podobně přemýšlím i nad představeními. To, jak vypadají, samozřejmě vychází i z toho, co mi se líbí, co mě baví a co bych sama chtěla vidět na jevišti a co by mě dokázalo upoutat nebo překvapit. Zároveň se snažím s kostýmem pracovat dramaturgicky. Nejde mi jen o to, aby byl hezký. Měl by mít v rámci představení svůj vývoj, začátek a konec.
