„Party je dokonalá somatická terapie,“ říká DJka IM Cyber, která se postavila za gramofony už v polovině devadesátek a jako jedna z prvních žen si vydobyla respekt v ryze mužském prostředí. V rozhovoru mluvíme o tom, co dobrého hudba a tanec dávají tělu i psychice, jak klubová scéna dospívá spolu s námi a že vášeň pro hudbu nestárne, což bude vidět třeba v sobotu v pražské Roxy, kde se na pódiu potkají legendy světové elektronické hudby z Leftfield, Orbital a Underworld s legendami domácí DJské scény. A v publiku nejspíš legendy tanečních parketů.
Na scéně jsi už přes 25 let. Všímáš si, jestli se publikum mění a na parketu zůstává nebo se na něj vrací víc čtyřicátníků?
Příští rok to bude 30 let! Všechno se proměňuje, ale všímám si, že lidi, kteří vyrostli spolu s některou ze subkultur elektronické hudby, s ní nějakým způsobem zůstávají propojení napořád, i když už na party třeba zdaleka nechodí tak často a někdo i celé roky vůbec, protože život. Elektronická hudba pro nás byla celá kultura, nejen hudební žánr, rezonovala s našimi hodnotami, spoluvytvářela naše identity, dala nám kamarády na celý život a často i životní směr. A to všechno se dělo v nějakém rytmu, který byl nový a strhující. Vytváří to k hudbě úplně jiný –mnohovrstevnatý a hluboký – vztah, než když se vám dnes něco zalíbí třeba v online prostoru. Vracíš se k ní a do toho prostředí jako domů. I když už může vypadat jinak, než jak si to pamatuješ.
Liší se nějak atmosféra na party a energie na parketu, když hraješ pro starší a zkušenější publikum?
Za mě zkušenější a starší publikum unese daleko víc hloubky a prostoru, nepotřebuje tolik prvoplánové stimulace ve formě konstantního tlaku, vysoké rychlosti, hlasitosti, dropů nebo agresivních frekvencí. Tohle mě upřímně děsí – jakou intenzitu dneska lidi potřebujou a co od těch party očekávají, aby se bavili. Pro mě osobně je to docela Black Mirror dnešní společnosti.
Ráda hledám odpovědi na tyhle otázky i ve vědě a ta dneska docela dobře popisuje, jak moc náš prožitek hudby souvisí s očekáváním a jeho naplňováním nebo narušováním. A naše hudební očekávání zase vycházejí z našich předchozích zkušeností, hudební zkušenost totiž mění samotný proces poslouchání. Mám pocit, že s větší zkušeností přichází jemnocit, schopnost reagovat na mnohem nenápadnější změny, třeba jen jiný akord po dlouhé repetici nebo postupně budované napětí. Já miluju hypnosety. U sebe i jiných DJs. A na to potřebuješ publikum, kterému nemusíš stále něco dokazovat nebo ho každou chvíli nějak stimulovat.
Změnilo se pro tebe za ty roky nějak to, co ti party dávají? Hledáš tam dnes něco jiného než dřív?
Hledám tam komunitu. Propojení. Samozřejmě dobrou hudbu, uvolnění tancem, inspiraci. To bylo i dřív, jen to dnes dělám mnohem vědoměji.
Objevují se studie, které říkají, že poslech taneční hudby omlazuje a protančit odpoledne nebo noc je jako trénink ve fitku, ale lepší, protože to proběhne v příjemnějším prostředí a obejde se to bez stresu z potřeby podat a měřit výkon. Můžou tanec a hudba fugovat jako druh terapie?
Pro mě je party jako dokonalá somatická terapie, jeden z nejlepších způsobů, jak se dostat z hlavy do těla. Vnímat ho, učit se s ním komunikovat, naslouchat. Protože tělo říká vždycky pravdu.
Tanec na party je pro mě taky skvělý způsob, jak pracovat s nervovým systémem. Rytmus, hudba a přirozený pohyb nám pomáhají uvolňovat napětí, zpracovávat emoce a můžou rozvíjet schopnost nervového systému pružně reagovat na různé úrovně stimulace a vracet se do rovnováhy. A je fascinující, že zatímco se bavíme, náš mozek a tělo přitom dělají neuvěřitelně komplexní práci. Tanec propojuje vnímání rytmu s motorikou, koordinací, pozorností i orientací v prostoru. Výzkumy navíc ukazují, že pravidelný tanec může pozitivně ovlivňovat některé kognitivní funkce a podporovat neuroplasticitu.
Můžu potvrdit, že zajít si teď na party má pro mě ozdravný, až omlazující účinek. I světová média píšou o tom, že podobně to zažívá řada jiných žen po čtyřicítce. Užijí si to na parketu líp než dřív, protože si jednak víc váží volného času, který chtějí prožít podle svých představ, dokážou se líp uvolnit a dostanou tady možnost odpočinout si od společenských rolí matky nebo třeba ředitelky. Jak to vidíš ty a neurověda?
Myslím, že ženy po čtyřicítce víc vědí, kdo jsou a co je skutečně naplňuje a baví, cítí se svobodněji. Ale zrovna klubová kultura je ze své podstaty prostředí, kde nikdo nemusí plnit očekávání nebo se vejít do běžných společenských rolí.
Odložení každodenní identity před klubem a rozpouštění rolí je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí, které na party zažíváme. Rozpouští se tam ale i hranice mezi námi. Výzkum synchronního pohybu pracuje s pojmem self-other merging, tedy že při společném rytmickém pohybu se může zmenšovat psychologická vzdálenost mezi mnou a ostatními.
Zajímavé je i to, že náš nervový systém nefunguje na parketu izolovaně, ale v interakci s dalšími nervovými systémy. Posloucháme stejnou hudbu a naše těla se vztahují ke stejnému rytmu. Neurovědec Daniel Levitin mluví o tom, že při poslechu stejné hudby se časově synchronizuje i mozková aktivita posluchačů, jsme fakt „na stejné vlně“.
A do společného prožitku hudby a pohybu vstupuje i neurochemický koktejl spojený s odměnou, potěšením a sociálním propojením – dopamin, endorfiny a zřejmě taky oxytocin. Takže ten pocit, že se na dobré party rozpustíš v davu a zároveň se cítíš propojená s úplně cizími lidmi, je totálně real.
Stejně jako za hranicemi je u nás na vzestupu trend denních parties, což vyhovuje právě starší generaci, která se chce bavit, ale taky už se v noci v klidu vyspat. Hráváš na takových akcích?
Hraju a miluju to. Energie dne je pochopitelně jiná než energie noci, možná je víc o interakci a atmosféře než o hlubokých ponorech do sebe, čemuž přizpůsobuju selekci. I za denního světla ale může proběhnout dost zajímavý hudební rituál.
Baví tě hrát za denního světla nebo v brzkých večerních hodinách?
Baví. Je to uvolněnější a často mám takhle možnost začít úplně od začátku, jemně, postupně atmosféru a ten příběh vystavět, což mám ráda. Když hraju v noci, můj set zase ovlivňuje to, kdo hraje přede mnou a celá dramaturgie noci. To je úplně jiný typ výzvy.
Klubový život je tradičně spojený s deficitem spánku. Jak se s tím vyrovnáváš?
Vyrovnávám se s tím čím dál hůř. (směje se) Proto už neberu hodně pozdní hraní. A vůbec si bookingy trochu jinak, strategičtěji plánuju. Jedna věc je chybějící spánek a další pak rozhození cirkadiánního rytmu, na který jsem taky čím dál citlivější. Myslím, že právě ve čtyřiceti plus se člověk může naučit vzít si z party to nejlepší a zbytečně za ni neplatit několik dní potom. Nemusíš být v klubu do šesti ráno a pod vlivem čehokoliv, aby sis skvěle zatancovala. Při ponocování samozřejmě pomáhá hydratace, elektrolyty, kvalitní jídlo a následná regenerace. Ale na kompenzaci deficitu spánku nakonec funguje jen zase spánek. Když vím, že mě čeká opravdu náročnější noc, snažím se něco naspat i předem. Spánek na spánek je jediný hack.
Když jsme u toho zodpovědnějšího party života, jsem ráda, že se ve světě prosazuje sober raving, chození na party za střízliva. Pozoruješ to i u nás?
Rozhodně. Jde to ruku v ruce s několika trendy. Víc se staráme o své zdraví, od určitého věku taky nechceme ztrácet čas dlouhými recovery procesy a už víme, že když to všechno sedne, hudba, tanec, dobrá komunita a fungující parket dokážou samy o sobě změnit stav vědomí.
Možná teď motivujeme další čtyřicátníky, aby si zašli na party. Někdo se ale může bát, že tam bude za exota. Co bys mu řekla?
Ať si vzpomene, na jakých hodnotách tahle kultura vznikla. Peace, love, unity & respect.
Přece jenom když má člověk za sebou několikaletou party pauzu a třeba ztratil přehled, co se na scéně za tu dobu změnilo, může trochu tápat. Co bys mu poradila „do začátku“, aby si to opravdu užil?
Nejdřív bych si promyslela, proč na tu party vlastně jdu a co od ní chci. Jestli chci slyšet nejčerstvější hudbu a nová jména, musím počítat s tím, že tam možná budu nejstarší, a je to úplně v pořádku. Jestli se chci po dlouhé době hlavně cítit dobře a trochu známě, „vrátit se domů“, můžu začít u DJů, projektů nebo míst, ke kterým mám vztah z dřívějška. Určitě bych si vybrala prostředí, kde se cítím bezpečně, to je podle mě pro možnost se opravdu uvolnit dost zásadní. A klidně bych doporučila výlet do Berlína, do Londýna nebo na Ibizu, kde je normální potkávat na party lidi, kterým je přes čtyřicet, padesát i šedesát.
Anebo pojďte teď v sobotu do Roxy! Hrajou tam největší světové legendy devadesátek – Leftfield, Phil Hartnoll z Orbital, Darren Emerson z Underworld a na druhé stagi Room8 skvělý český support, který si dá sety z vinylů jako kdysi: Josef Sedloň, Saku, 2K, Filip DTA a já. Všechny taky ze starých časů určitě znáte. Stejně jako spoustu lidí, kteří se tam ten večer sejdou.
