Její postava umělkyně a ekologické aktivistky Jany v komediálním seriálu Limity, který zrovna vysílá Česká televize, je daleko radikálnější než ona sama. Přesto herečka Lenka Netušilová považuje to, jak se chováme k planetě, za důležité téma.
Jana je radikální ekoložka. Jste v životě taky tak nekompromisní, bez ohledu na téma?
To určitě nejsem. Snažím se žít někde mezi a poměrně v poklidu. Myslím si, že radikálnost, ať už směřuje jakýmkoliv směrem, s sebou nenese nic dobrého. Za mě spousta věcí může fungovat na kompromisech.
Změnila pro vás práce na seriálu nějak pohled na ekologický aktivismus?
Nevím, jestli přímo změnila, spíš jsem se o aktivismu více dozvěděla. Na aktivistech je mi sympatický fakt, že to jsou lidé, kteří si uvědomují závažnost současného problému a vnášejí ho svou činností víc do povědomí společnosti. Nicméně mám pocit, že řešení celé situace je schované někde ve vyšších politických kruzích. Bohužel je to tak komplexní problematika, na kterou je toho navázáno tolik, že pokud se v tomto ohledu jako společnost někam posuneme (zaťukávám), tak to chvíli potrvá.
Za sebe musím říct, že když si uvědomím, co s naší planetou po tak dlouhou dobu jako lidstvo vyvádíme, jak zaháníme divokou přírodu do kouta a bezohledně ždímáme planetu pomalu až na jádro, lítají ve mně takové emoce, že se občas divím, že se sama nelepím k silnici. Jenže si právě myslím, že to není ta účinná cesta.
Patří to k důležitým tématům, které řeší vaši vrstevníci?
Určitě. Myslím si, že velká část mojí generace už to má do sebe od malička vštípené – třídění odpadu (to je pak ale smutné, když zjistíme, jak malá část tříděného odpadu se ve skutečnosti opravdu zpracuje), neodhazování odpadků v přírodě, snaha neplýtvat, nepoužívat jednorázové obaly atd. Například jeden markantní mezigenerační rozdíl jsem vypozorovala při nakupování: spousta mladých lidí, včetně mě, si zeleninu vezme jen tak na volno nebo do svého opakovatelně použitelného sáčku, zatímco řada lidí ze starších generací je zvyklá si vše zavázat do mikrotenového sáčku, i kdyby to měla být jedna cibule.
Co ze současných problémů u mladých nejvíc rezonuje?
Mám dojem, že s naší generací rezonuje právě ten celkový fakt, že se to tu tak nějak pomalu rozpadá, a také představa, jak to tu bude vypadat za třicet let, pokud se nic nezmění.
Se mnou například hodně hýbou mrtvé korálové útesy, zasahování do přirozeného prostředí živočichů za účelem těžby, vypouštění jedovatých látek do moře, nadužívání pesticidů, globální oteplování a další velká spousta věcí. Myslím si, že u lidí z mé generace, kterých se toto téma dotýká, to bude dost podobné.
Jaké reakce na seriál a vaši postavu přicházejí z okolí? Nedostala jste se v souvislosti s ekologickou problematikou i do sporů s oponenty?
Rozdělím okolí na dvě části. Názory, které se k nám zatím dostaly z blízkého okolí, jsou velmi pozitivní a podporující. Jak mně, tak mým kolegům chodí hezké zprávy, právě v reakci na nedělní vysílání. Druhá věc jsou pak komentáře a recenze na internetu, tam se to trošku pere. Lidé mají různé názory a vkus a nemůže se všem líbit všechno. Do bojů jsem se kvůli tématice projektu nicméně ještě s nikým nedostala, lidé hodnotí spíš seriál jako takový.
Seriál Limity je vaší první velkou rolí v televizi. Jaké herecké zkušenosti máte za sebou?
Vystudovala jsem herectví na DAMU, to pro mě byla jedna obří herecká zkušenost. Po studiu jsem chtěla zkusit volnou nohu, a tak hostuji v různých divadlech, tvořili jsme například s divadelním spolkem JEDL. Další příležitost jsem dostala v Národním divadle v Brně, kde hraji postavu Clarice v inscenaci Sluha dvou pánů. Také hostuji v divadle Kalich. Takže je to od každého žánru trochu, a to mě baví. Mám pak zkušenosti z různých studentských filmů či z epizodních rolí v seriálech.
A co vás čeká v budoucnu?
Láká mě ten různorodý model, ve kterém funguji teď – divadlo i film dohromady. Chtěla bych v této profesi fungovat tak, aby mě to stále naplňovalo a dělala jsem to s láskou, jinak to podle mě nejde. A co mě čeká v budoucnu? Doufám, že samý hezký věci.
Jaký svůj prohřešek proti ekologii nemáte sílu nebo chuť odstranit?
Dlouhý a horký sprchy, těch se mi moc zbavit nedaří.
Co jste si zvládla opravit a nemusela to vyhazovat?
Párkrát jsem si dala opravit boty, ale při dnešní kvalitě věcí se po chvíli roztrhly na jiném místě a pak stejně letěly do koše. Takže to bylo tak trochu k ničemu.
Jakou věc jste v poslední době dala na charitu nebo poslala znovu do oběhu?
Když nevynosím nějaký kus oblečení, dávám ho do červených kontejnerů na textil, skrze které snad někomu pomůžou. Věci se snažím kupovat z druhé ruky a nemít jich obecně moc, abych se jich pak právě nemusela zbavovat. I když je fakt, že s těma „hadrama“ mi to moc nejde.
Jakou největší zbytečnost jste si kdy pořídila?
Asi to byly takové ty malé zbytečnosti například z obchodu Flying Tiger, u kterých máte pocit, že vám hrozně usnadní život a nebo jsou moc roztomilý na to, abyste si je nekoupili. Vím, že u mě existovaly, ale pravděpodobně byly tak moc zbytečný, že už si je nepamatuju.
V současnosti jsem se naučila klást si otázku před každou koupí: „Fakt to potřebuju? Neobejdu se bez toho?“ A kupodivu to docela funguje, a až tak, že jsem si už třikrát odepřela koupit prodlužovačku.
Jaká osobnost nebo třeba kniha podle vás stojí za pozornost a může být pro ostatní inspirací?
Když zůstanu u tohoto tématu, musím zmínit knihu od Vojtěcha Pecky – Továrna na lži: výroba klimatických dezinformací. To je zajímavé počteníčko.
Kdybyste se stala prezidentkou zeměkoule, jaké nařízení nebo zákon byste vyhlásila?
Myslím si, že existence takovéto pozice by byla trochu ošemetná, každopádně bych si ale přála zákaz jakéhokoliv ubližování zvířatům. Ať už jde o testování nebo jejich bezdůvodné týrání. To se mě asi dotýká ze všeho nejvíc, když vím o bytosti, která trpí jen kvůli tomu, že je evolučně níž a nedokáže se adekvátně bránit. A kdybych měla k dispozici zákazy dva, zakázala bych války.
Co vám v nedávné době udělalo radost?
Když to je těžký. Jsem jako dítě, mně udělá radost i rozkvetlá luční kytička. Ale pokud bych měla vybrat alespoň pár věcí, byly by to tři dny v lázních, chvilková návštěva sluníčka, to, že jsem dostala opětované úsměvy od cizích lidí (baví mě, když zmizí ty bubliny, ve kterých venku jsme) a taky když jsem si dala celodenní rande sama se sebou.
