Když v Praze nasednete na vlak směr Karlštejn a Brdy, vystupte v Řevnicích, které jsou častým výletním cílem. Už od roku 2007 se na náměstí můžete zastavit na kávu nebo zákusek do kavárny Modrý domeček. Možná byste si ani nevšimli, že je to sociální podnik, který zaměstnává třicítku lidí s různým typem zdravotního postižení. Jeho spoluzakladatelka Zuzana Dudáková v prosinci získala od Nadace Lilie & Karla Janečkových ocenění Laskavec.
Jaká byla vaše cesta k založení Modrého domečku?
Byla to společná myšlenka mě a Vlaďky Hejmové. Před tím jsme dlouhodobě pracovaly s mladými lidmi s postižením, kteří v dospělém věku těžce hledali pracovní uplatnění – takové, na které by stačili, ale zároveň by se mohli někam posouvat a dělat práci, která je užitečná pro komunitu. A protože tady v Řevnicích žádná perspektivní kavárna nebyla, rozhodly jsme se ji založit. Chtěly jsme ukázat, že lidé s postižením, kteří byli do té doby „schovaní“ v dílnách a na chráněných pracovištích, dokážou pracovat i v otevřenějším zaměstnání a dovedou dělat dobrou a kvalitní práci. V začátcích jsme zde zaměstnaly první absolventy stacionáře v Dobřichovicích, což bylo zázemí pro děti a mladé lidi se zdravotním postižením.
Provoz v gastropodniku není jednoduchý. Jaké formy postižení jsou s tak náročnou prací slučitelné?
Gastropodnikání má opravdu velké nároky na zaměstnance se zdravotním postižením. Dřív jsme zaměstnávali jen lidi s duševním onemocněním a lehkým mentálním postižením, ale teď už máme kolegy s různým typem zdravotního znevýhodnění. Tito lidé musí mít hlavně fyzické předpoklady, musí chodit a vydržet stát na nohách aspoň čtyři hodiny. Bohužel tu nemáme pozice pro lidi s různými adaptačními pomůckami, na vozíku apod. Také by měli být co nejvíc soběstační, umět komunikovat, ideálně i umět s počítačem. Snažíme se je hlavně přesvědčit, že mají na to vykonávat samostatnou práci. Díky tomu, že jsme jim dali důvěru a posílili jejich kompetence, obrovsky vyrostli. Nejen v práci, ale i v osobním životě. Dnes už jsou mimochodem na place jen kolegové se zdravotním postižením.
To je skvělé, ale není to přece jen trochu riziko?
Snažíme se naše podnikání vést jako úplně normální podnikání bez velkého „humbuku“ kolem zdravotního postižení. Neříkám, že je to univerzální recept na zaměstnávání lidí se zdravotním postižením, ale nám to takto funguje už skoro druhou desítku let. Rizika tu samozřejmě jsou, máme třeba kolegy s epilepsií, mohou dostat záchvat, ale naše týmy jsou natolik erudované, že si s tím vědí rady. Citlivě monitorujeme, jak na tom kolegové jsou, zda například nedošlo k relapsu duševní nemoci, a pak doporučíme na čas pracovní neschopnost, aby si odpočinuli, nebo nějakou jednodušší činnost. Snažíme se lidi udržet v práci, protože jim to prospívá, a chceme, aby se tu cítili bezpečně.
Jak na tento koncept reagují zákazníci? Jistě máte své štamgasty, ale když k vám někdo zavítá poprvé, všimne si vůbec, v jakém podniku se ocitnul?
O tom, že jsme chráněná kavárna, píšeme v jídelním lístku nebo na banneru u vstupu, ale to si málokdo přečte. Troufnu si říct, že na minimálně 60 procentech našich kolegů není žádné postižení znát. Zaměstnanci mají prostor komunikovat se zákazníky a přinášejí nám důležitou zpětnou vazbu, která není vždy úplně kladná. Něco se nepovede, něco nechutná a my to chceme vědět. Nejedeme na charitu, aby se lidem srdce zželelo, jedeme na kvalitu. Nepotřebujeme slyšet jenom: „Jste úžasní a všechno je skvělý!“ Potřebujeme i vědět, jak se můžeme posouvat.
Jaké obecně u nás mají lidé s handicapem pracovní možnosti?
Nejvíc jich pracuje na chráněném trhu práce. To je segment zaměstnavatelů, kteří zaměstnávají víc než 50 procent osob se zdravotním postižením. Klasicky jde o kompletační práce, e-shopy, callcentra. Potom jsou to rukodělné práce typu kaváren, úklidu, prádelen apod. Sociální podnikání už se rozrůstá i směrem k environmentálním projektům, zemědělství nebo re-use centrům. Určité procento lidí pak pracuje na otevřeném trhu práce, což je značka ideál, ale ti mají většinou vytvořené speciální pracovní podmínky, například bezbariérové kanceláře pro vozíčkáře. Cílem je, aby se do společnosti, stejně jako jsou v ní dnes přijímání zaměstnanci s různým typem genderu nebo různým typem specifických potřeb, do budoucna zařadili naprosto přirozeným způsobem lidé se zdravotním postižením.
To ovšem bez jistého uzpůsobení trhu nebude snadné.
Bude to ještě chvíli trvat, protože tito lidé potřebují mít upravené určité pracovní podmínky. Minimálně v tom, že mají zkrácené úvazky. A víte, jak je to dnes se zkrácenými úvazky… Pak jsou tu další faktory. Někteří naši kolegové s duševním onemocněním berou léky na spaní a zklidnění v noci a nemohou vstávat ráno na osmou. Sociální podnik jim proto nabídne odpolední směnu. Nevím, zda by jim to umožnil i běžný podnik. A to je jenom jeden z příkladů.
Kromě kavárny zvládáte provozovat i catering. Kdo si ho u vás objednává?
Soukromé osoby, ale i velké korporace, banky, státní sektor nebo neziskové organizace, ať už je to na běžné akce, snídaně, rauty, nebo v rámci jejich společensko-odpovědních aktivit. V období Vánoc a Velikonoc vyrábíme i odpovědné potravinové dárky, které mohou firmy využít pro své zaměstnance nebo obchodní partnery.
Zjevně se vám to daří, protože se vaše podnikání stále rozrůstá a spouštíte i pekárnu.
Otevřeme malou řemeslnou pekárnu, kde budeme vyrábět chleba, housky, rohlíky nebo koláče. Budeme je prodávat jednak v místě nové pekárny a na náměstí v kavárně Modrý domeček a budeme tím sytit také naši cateringovou výrobnu. Dostali jsme dotaci z Evropské unie na rozvoj sociálního podnikání a z části peněz jsme nakoupili pekařské pece a hnětače a speciální kynárnu, kde zraje kvasové těsto. Je to jednoduchá technologie, kterou zvládnou obsluhovat i lidé se zdravotním postižením. Není to taková ta pekárna jako kdysi, kdy pekaři museli vstávat v jednu hodinu ráno, aby zadělali těsto. Takhle už to dnes nefunguje. Můžou chodit na šestou a v sedm už mají teplý chleba. Poptávka po řemeslném pečivu je veliká a v Řevnicích není široko daleko žádná pekárna, proto věřím, že budeme úspěšní.
Kdy si můžeme přijít pro první chleba?
Od ledna se zaučujeme a během února března otevřeme obchůdek.
Narazíme na vaše výrobky i někde na trzích?
V začátcích jsme chodili na trhy do firem, vždycky jsme se ale vraceli poměrně frustrovaní. Nejen, že jsme skoro nic neprodali, ale měli jsme z toho dojem, že CSR oddělení podniků, které si nás najímají, to příliš nepromyslela, byli jsme někde zastrčení v koutě a zaměstnanci ani nevěděli, co se to u nich děje. Někde to funguje skvěle, a toho se rádi zúčastníme, nebo třeba jdeme na trh pořádaný ministerstvem, abychom ukázali politikům, že děláme dobrou práci. Ale jinak jsme si řekli, že do toho nepůjdeme. Prodávat jídlo na trhu je riziková záležitost. Máme čerstvé zboží, které už druhý den neprodáme, a vadilo nám plýtvání. Nepotřebujeme být na trhu jen proto, aby o nás lidi věděli. Za tu dobu, kterou náš kolega stráví u stánku, a pak přiveze pár korun a zboží zpátky, můžeme vyrobit mnohem více zakázek, které jsou předem prodané.
Můžeme tedy vyzvat firmy, aby své společensko-odpovědné aktivity lépe zvažovaly.
Určitě. Měly by mít iniciativu a chuť se o sociálním podniku dozvědět víc. Ne jen na poslední chvíli objednat nějaké výrobky, když jim zrovna zbyde trocha peněz. To poznáte už na objednávkách, že to toho člověka vlastně nezajímá. Takoví zákazníci budou vždy, ale podle nás se vyplácí dlouhodobá spolupráce. Když to funguje, mohou si firmy podpořit své CSR a naplnit ESG (= environmental, social, government) cíle. Když budou obchodovat se sociálním podnikem, dostanou kvalitní zboží s přidanou hodnotou práce lidí se zdravotním postižením a mohou si tím posílit pilíř S.
Spolupracujeme s několika firmami, kde to dobře funguje. Oni tím posílí své CSR, podpoří lidi se zdravotním postižením a dají nám práci. My nechceme peníze, nechceme milodary, chceme práci. Firmy téma dál komunikují se svými zákazníky nebo partnery a tímto referenčním byznysem se nám daří růst. Nemáme ani žádný marketing.
Působíte velmi pozitivně a vřele. Kde se ve vás ta laskavost bere?
Vychází z mého rodinného zázemí, z mého fantastického manžela, z báječných dětí, z maminky, sestry, z přátel. Ale i z práce, která mě neuvěřitelně naplňuje, a z týmu skvělých kolegů. Ocenit lidi okolo, kteří tu laskavost způsobují, je pro mě hodně důležité. Člověk totiž může dávat, jen když dostává. Jinak by to nemohl dělat tak dlouho, jako to dělám já.
