„Když je opravdu průšvih, je někde nabouraný kamion nebo zvíře v příkopu, tak jdu a emoce musí jít stranou,“ říká Tomáš Förchtgott, který se specializuje na záchranu a přepravu velkých zvířat. Když se dozvěděl, že je dalším oceněným Laskavcem, tedy člověkem, který šíří laskavost, byl dost překvapený. „Ve významu slova laskavost vidím spíš emoce než rozumovou nebo faktickou část záchrany zvířat.“
„Za velké zvíře se považuje v záchranařině takové, na jehož zpacifikování jsou potřeba minimálně dva lidi,“ vysvětluje. Kromě koní nebo dobytka sem patří třeba i prase nebo pštros. V roce 2009 Tomáš Förchtgott s kolegou pořídili přepravník na koně a vybudovali z něj sanitku, která má vše pro zvládnutí jinak těžko řešitelných situací. Tehdy byli jediní ve střední Evropě. Inspirovali se ve Švýcarsku a Itálii, ale většinu vybavení, které potřebují při záchraně zvířat, si upravili a sestavili sami.
Jak jste se dostal ke koním?
Přes manželku, ta za to může. Vyrůstal jsem v paneláku na východním Slovensku, ale vždycky se mi líbila zvířata. Když jsme se přestěhovali do Brna, potkal jsem dámu s perfektně vycvičeným pejskem a ten pes mě navíc vzal na milost. Žena je inženýr zootechnik a naučila mě, jak se ke zvířatům chovat, aby to byl vzájemný dialog a ne boj kdo s koho. Jí tedy vděčím za to, co mě naučila o zvířatech.
Jezdili jsme na chalupu a nedaleko byla turistická stáj. Ptali se nás: Chcete se svézt, nebo se naučit jezdit? A moje paní říká: Naučit jezdit. A oba, aniž by se mě zeptala. Asi za dva roky jsme si řekli: A nekoupíme si vlastního koníka? Znáte to. Jeden kůň, druhý kůň, pak jsme si pořídili pozemek na ustájení. A když už byly kobyly, tak hříbata. A když rostla hříbata, napadlo nás, co kdyby na nich syn závodil? Závodil dvanáct let. Pak dokončil školu, je taky zootechnik, a pracoval i u našich reprezentantů Ondry Zváry a Zuzky Zelinkové jako pracovní jezdec. Přistavěli jsme další boxy, máme čtyři vlastní koně a nějaké nájemní. A k tomu provozujeme tady to zařízení, které je schopné odněkud něco někam přepravit.
Co přesně děláte?
Jsme schopní provádět transport zvířat v zabezpečené poloze nebo stavu. Máme speciální konstrukci na kolečkách s dvěma navijáky, jež zvíře, které má problém s končetinou, podpoří tak, že se o ni nemusí opírat, a my ho pomalu dostaneme do vozíku. Máme mobilní podložku, kterou jsme si sami nechali vyrobit podle našich představ. Pokud vím, nikde na světě nic podobného nemají. Dá se v terénu zapojit za auto nebo traktor, k ní můžeme zvíře přikurtovat a bezpečně ho přepravit, kameny nekameny. V lednu jsme tahali lesním traktorem do kopce v blátě a sněhu kobylu, která měla problém s pánví. Nebylo možné tam dostat (snad kromě vrtulníku) žádnou techniku. My jsme ji mohli vleže naložit a dopravit na kliniku.
Pak máme lehkou rozkládací podložku, která se dá odvézt kamkoli do úzkých prostor, do boxu. Máme speciální záchranářskou trojnožku s kladkostrojem pro případy, kdy kůň spadne někam do díry. Disponujeme kompletní výbavou pro jednoho lezce, v našem týmu jsou i profesionální hasiči. Vozík je vybaven větráním, topením a vlastní elektrickou soustavou. Když tažné vozidlo musí odjet, vozík topí, svítí a bliká, aby byl na silnici zdaleka vidět a dalo se v něm pracovat nezávisle na tažném vozidle. Jezdíme i jako servis na závody.
K jakým případům vás volají? Nejsou to jen koně.
Byli jsme i u dalších druhů, například zubr, osel, pštros, los, zatoulané stádo koz… Před časem jsme odchytávali stádečko čtyř telat, potulujících se už nějakou dobu volně po Tišnovsku. Podařilo se nám vystopovat jejich obvyklý pobyt a postupně všechny (na několik výjezdů) pomocí uspávacích pušek odchytit. Klasické safari s terénními vozy, traktory, jen zvířata nebyla exotická. Čekalo nás překvapení, když jsme se po nějakém čase dozvěděli, že tři kravičky porodily zdravá telátka. (Ten čtvrtý „rebel“ byl mladý býk.) S nadsázkou jsme si tehdy řekli, že jsme měli v tomto případě úspěšnost 175 procent…
Jinak nás běžně volají, když se třeba na dálnici stane havárie spojená se zvířaty, před pár lety se třeba převrátil kamion s prasaty. Zkuste si nahnat naštvané prase zpátky na návěs, to nebylo úplně jednoduché.
Zranilo vás někdy zvíře?
Při zásahu ne, škrábance nepočítám. Doma, vlastní zvíře ve vlastní stáji ano. Při zásahu máte nastaveno v hlavě, co se musí všechno dodržet, ale doma spoustu věcí nevnímáte.
Když se zvíře zraní, co může majitel udělat, než přijedete?
V každém případě volat veterináře. Majitel je v tom emočně zainteresovaný a ve stresu není schopen ani popsat, o co jde. Proto musíme mít nezávislou osobu, která je schopna popsat realitu, jestli má vůbec cenu, abychom vyjížděli, protože se může jednat o záležitost fatální.
Další věc je legislativa. Ze zákona nesmíme jako oficiální přepravci bez souhlasu veterináře naložit a převážet zraněné, nemocné nebo jinak postižené zvíře, případně vysokobřezí samice. Když si majitel naloží svého koně do přívěsu sám, je to čistě jeho věc. My jsme ale autorizovaní dopravci, máme licenci státní veterinární správy a jsme v on-line systému přepravy zvířat Traces. V EU platí přísné nařízení 1/2005 o tom, jakým způsobem se můžou zvířata přepravovat, co všechno musí přepravce splnit, jaké musí být vybavení přívěsu nebo návěsu. Porušení stanovené legislativy s sebou nese následky, a to samozřejmě nechceme.
Kromě praktické záchrany děláte i osvětu…
První, kdo se k případu se zvířetem dostane, jsou profesionální hasiči. Proto bychom rádi vytvořili systém praktických školení výjezdových jednotek, které to mají na starosti. Nejde jen o zdraví zvířete, ale často i o zdraví těch kluků. Když vidím, jak někam lezou, říkám, kdyby se ten kůň pohnul, tak je po tobě. Ale to se děje čistě z neznalosti. Existuje pár jednoduchých principů, jen vědět jak. Když vím jak, už je to sranda. V uvozovkách, po technické stránce.
Na Novém Zélandu teď zmapovali úrazy profesionálních hasičů při výjezdech. Nejčastější úrazy jsou všeobecně od koček, protože nejvíc výjezdů je právě ke kočkám. U nás to platí taky. Ale na Zélandu se teď víc než polovina úrazů, spojených se záchranou zvířat, stává právě u koní. Lidi si pořizují koně, ale neví, jak s ním manipulovat. Koně jsou často nevychovaní, žijí někde volně u domu, ale když je pak potřeba naložit ho a převézt na kliniku, je to neřešitelný problém, protože má pět metráků, svůj názor a na lidi kašle. Kočku, hada, cokoli zpacifikujete, pokud to není velká anakonda, ale u koně, když si usmyslí, nemáte šanci.
Přes krajský úřad se nám podařilo pořídit z Anglie maketu koně. Má parametry skutečného zvířete, hýbací končetiny, hlavu, váží 300 kilo, můžete ji hodit do bažiny a dá se na ní učit, co máte dělat, abyste zvířeti neublížil a aby vás nezabilo. V posledních letech se logicky ale tyhle aktivity zastavily a teď se pomalu snad opět dávají do pohybu.
Co vás brzdí?
Rád bych se tomu věnoval naplno. Záchrana koní ale není tak častá jako u jiných zvířat, těch případů je patnáct dvacet do roka. Proto každý vedle toho máme své zaměstnání. Kdy už to vypadalo, že by to mohlo dva tři lidi uživit, přišel koronavirus, pak tady na jižní Moravě tornádo, pak válka a s tím spojené další odčerpávání veřejných financí jinam. Kraj nás nadále podporuje, priority jsou však samozřejmě jinde a projekty, které se netýkají lidí, nejsou na pořadu dne. Ale nějak fungujeme a budeme v tom pokračovat.
Více info: www.konskazachranka.cz
Nadace Lilie & Karla Janečkových každý měsíc odměňuje jednoho Laskavce – člověka, který dělá dobré skutky a pečuje o své okolí, o lidi i o přírodu. Znáte někoho, kdo by si titul zasloužil? Nominujte ho prostřednictvím formuláře.
