Koučka, ochránkyně přírody a brněnská zastupitelka pomohla prosadit řadu pozitivních projektů a zlepšit komunikaci s veřejností. V politice zůstává, i když si prošla vyhořením. „I my koučové jsme jenom lidi,“ říká v rozhovoru. Je velkou zastánkyní kvót, díky nimž se do politiky dostane víc žen. Nejen o tom, proč je to důležité, bude mluvit na konferenci TEDx Prague Countdown 2024: Future of Power, která se koná 8. června.
Jasna Flamiková vystudovala ochranu životního prostředí a po škole působila jako ředitelka Nadace Veronica, v níž začala pořádat aukce uměleckých děl ve prospěch projektů na ochranu přírody. Také je zakladatelkou nadačních obchodů, díky nimž se podařilo získat již miliony korun na financování komunitních a ekologických aktivit na Jižní Moravě. Po třinácti letech v nadaci se začala věnovat politice a jako koučka pomáhá aktivním ženám, aby se dokázaly více prosadit.
Kde se vzal váš zájem o ochranu přírody?
Vyrůstala jsem v domě s velkou zahradou a jezdila jsem na prázdniny k babičce na Kersko. Tam byly nádherné lesy a k přírodě mě to přirozeně táhlo. Hodně důležité pro mě bylo, když jsem se v dospělosti potkala s hnutím Brontosaurus a začala jezdit na brontosauří tábory. Mám taky silný zážitek z dětství, když se tady na ulici měl zavádět trolejbus a měli kvůli tomu vykácet velké stromy. Můj tatínek tehdy, ještě za komunistů, sepsal petici a obcházel celou ulici, aby lidi nechtěli trolejbus a stromy se nekácely. To se mu nepodařilo. Dosáhl ale toho, že stromy nekáceli, jenom je hodně ořezali. Bohužel i tak začaly postupně odcházet. Dodnes se na ulici nevrátily kvůli sítím pod zemí. Máme trolejbus, ale přišli jsme o stromy.
Šla jste do politiky proto, abyste mohla prosazovat ekologická témata?
Nedostala jsem se do politiky tak, že bych se rozhodla a šla do nějaké strany, aby mě napsali na kandidátku. Vždycky za mnou někdo přišel a říkal, hele, tady bys za nás mohla kandidovat, tady bys mohla vést základní organizaci. Pak se naskytla možnost jít na radnici jako místostarostka. To byla velká výzva. Dost jsem nad tím přemýšlela. Pro mě to znamenalo velký výstup z komfortní zóny, protože jako většina žen jsem hodně bojovala se sebevědomím. Říkáte si, jestli tam budete dost dobrá. Rozhodla jsem se do toho jít i proto, že jsem měla mít na starosti životní prostředí. Potom jsem dostala ještě dopravu, obchod, služby, a přestože mě to stálo hodně sil, myslím si, že to bylo dobré rozhodnutí.
Co ženám brání v tom, aby jich v politice bylo víc?
Čtenáři budou asi překvapení, ale nebyla bych zřejmě v politice, kdyby v naší straně nefungovaly kvóty. Snažíme se, aby na kandidátkách byla polovina nebo aspoň třetina žen. Není to tak, že na kandidátku přivedete ženy, které jsou neschopné. To je nejčastější argument, který slyším. Ale máte pocit, že muži v politice jsou všichni schopní? Přivedete si přece ženy, které jsou dobré, mají za sebou úspěchy v profesním životě, ale samotné by je nenapadlo do politiky jít. Velkou roli bude hrát i to, že si jako ženy méně věříme.
Všimla jste si rozdílů v přístupu mezi muži a ženami v politice a mezi tématy, která přinášejí?
Výzkumy říkají, že muži většinou více prosazují velké stavby, velké investice, technické věci a že ženy zajímají víc témata, která se týkají péče o druhé, služeb pro zajištění dětí, víc se zajímají o životní prostředí. Obzvláště zdůraznit bych ale chtěla to, že to ženy mají v politice hodně těžké i proto, že je jich tam málo. Vycházíme, ženy i muži, ze svých životních zkušeností, a když je mužů většina, mají podobnou zkušenost a žena je tam se svou zkušeností v menšině. Muži ji pak neberou vážně. Ani to od mužů nemusí být záměrné, ale je to dané malým zastoupením. Kdyby se muž ocitl v podobné situaci mezi většinou žen, fungovalo by to stejně. Proto je důležité, aby žen v politice bylo víc a více se do rozhodování promítala jejich zkušenost. To se totiž promítá také do rozpočtů – na co půjdou veřejné finance. Jsem velkým stoupencem kvót, byť se může někomu zdát, že je to zbytečné a schopné ženy si poradí. Ony ale právě často do politiky nejdou bez toho, aniž by je někdo oslovil. A pokud k tomu muži nebudou malinko tlačeni, tak se nebudou sami od sebe vzdávat míst na kandidátkách, protože tím by se vzdávali i určitého podílu moci.
Jak k vám přistupovali kolegové na radnici?
Během působení v nadaci jsem měla ve správní a dozorčí radě řadu respektovaných osobností a nikdy jsem neměla problém s nimi vycházet. Po čase na radnici to ale začalo mezi mnou a mezi kolegy drhnout. Něco jsem řekla a oni se tvářili, že to neslyšeli, nebo nebrali vážně moje názory, protože jim třeba nepřipadaly důležité. Opravdu jsem nerozuměla tomu, co se děje.
V té době mi přišla pozvánka na setkání političek, které pořádalo Forum 50. Nikdy před tím jsem neměla potřebu přemýšlet o feminismu nebo rovném zastoupení. Obrovsky mi to otevřelo oči. Setkala jsem se tam se schopnými ženami z různých politických stran. Byla tam třeba žena, která založila vysokou školu, další vybudovala vlastní charitu, jiná dětské centrum. Přitom všechny mluvily stejně: „Muži nás neposlouchají, obcházejí nás, nedávají nám informace.“ Tehdy jsem si poprvé uvědomila a připustila, že je to systémový problém.
Data, která nám Forum 50 prezentovalo, o tom taky vypovídala. Když někde výrazně převládá jedno pohlaví, převládne daný styl chování. Říká se, že jedna třetina stačí k tomu, aby ten vliv nebyl tak velký. Dokonce existují výzkumy na to, že nejkvalitnější rozhodnutí přijímají kolektivy, které jsou nejvíc diverzifikované. Myslí se tím i věkově diverzifikované, protože pak je tam zastoupeno hodně různých zkušeností. Potvrdilo se, že firmy s vyrovnanějším nebo diverzifikovanějším přístupem mají často i lepší ekonomické výsledky.
Jaké bylo rozložení u vás?
Nás bylo v radě jedenáct, z toho jen dvě ženy. Ta druhá už měla za ty roky zaužívaný mužský způsob chování. Aby ženy dokázaly obstát v politickém prostředí, začnou se chovat podobně jako muži, je to jedna ze strategií přežití v mužském kolektivu. Žen, které se nově ocitnou na radnici se vždycky ptám, jak to mají s kolegy. Na začátku bez problémů, ale pak jim v tom také není dobře. Stává se to znovu a znovu.
Jako příklad uvedu svoji klientku, místostarostku z jednoho města, kde mimochodem dlouho žádná žena ve vedení nebyla. Když jsme se setkaly poprvé, říkala: „Když přijdu na radu a něco potřebuju, muži nereagují. Tak přijdu dvakrát třikrát, než se mi to podaří prosadit. Ale chlapovi vyhoví napoprvé. Nevím, kde dělám chybu.“ A já jsem odpověděla: „Vy ale žádnou chybu neděláte.“ Jednoduše je to větším zastoupením mužů. Proto je důležité, aby se ženy nebály a šly do politiky, anebo aspoň v politice podpořily jiné ženy. Ty jsou v politice pod větším tlakem než muži a častěji jsou také vystavované nenávistným projevům. U málokterého politika muže se setkáte s tím, že by ho veřejnost hodnotila podle toho, jak vypadá. U žen je to téměř automatické.
Přes to všechno jste se vydala do boje o post primátorky.
Když kolegové přišli s tím, abych kandidovala na primátorku, cítila jsem velkou tíhu. V průběhu volební kampaně mi zemřela maminka, takže jsem ještě organizovala pohřeb. V tom roce 2018 jsme si zvolili jako nejdůležitější téma rozehřívání města a adaptaci města na klimatickou změnu. Když nám začaly chodit otázky z volebních kalkulaček, někdy tam ani nebyla otázka na životní prostředí, natož na změnu klimatu. Přitom už jsme v té době měli k dispozici data a bylo citelné, že teploty ve městě narůstají. Moje maminka zemřela, dá se říct, na klimatickou změnu. Ten rok přišly vlny veder a její slabé srdíčko to nezvládlo. Byla v jedné ze skupin, které jsou změnou klimatu nejvíce ohrožené. Kdyby nebyly teploty tak vysoké, maminka tady ještě mohla být.
To je mi líto. O to těžší pak asi bylo přijmout fakt, že volby pro vás nebyly úspěšné.
Vůbec jsem nepočítala s tím, že se něco takového se může stát. Hlasy liberálních voličů se rozdrobily mezi velké množství stran. Potom jsem zkolabovala, vyhořela. Jako když vytáhnete elektrický spotřebič ze zásuvky, ani se nepohne. Dlouho jsem se z toho hrabala zpátky. Taky jsem hodně přemýšlela nad tím, proč se mi to stalo, snažila jsem se přece mít tělesnou schránku v pořádku. Sportovala jsem, za den jsem najela na kole i přes sto kilometrů. Zároveň jsem si myslela, že vyhoření se děje lidem, které práce přestane bavit. Ale mě práce pořád moc bavila a naplňovala. Pak jsem četla rozhovor s manažerem Janem Mühlfaitem, který taky vyhořel a skončil na kapačkách v nemocnici. Říkal, že i když chodil běhat, pořád myslel na práci. Tady mi to docvaklo. Taky jsem nedokázala zastavit hlavu, i na kole jsem pořád přemýšlela nad prací.
Měla jste zkušenost jako koučka. Dokázala jste si pomoct sama, nebo jste musela vyhledat pomoc u někoho jiného?
S kolegy z koučovacího výcviku se několikrát do roka scházíme na supervizním setkání. Tam procházíme reflexí, hledáme svoje autentické cesty při řešení životních komplikací a výzev. Byla bych nerada, aby si lidi mysleli, že kouč je nějaký nadčlověk, který by měl všechno zvládnout. I my koučové nebo psychologové jsme jenom lidi. Všichni procházíme životními výzvami, se kterými si možná poradíme lépe, než člověk, který není v tomto oboru vzdělaný. Možná taky ne. Sami na sebe ale nikdy tak dobře nenahlédnete. Proto je pomoc zvenčí důležitá, dnes už to navíc není nic, za co by se člověk styděl. Pokud by mi někdo z kolegů tvrdil, že všechno zvládne sám, byla by to pro mě červená kontrolka, zda má dostatečnou sebereflexi.
Po vyhoření jsem zkoušela i terapii, ale ta mi moc nepomohla. Vždycky záleží, na jakého člověka natrefíte. Terapeutka mi řekla, že když vyčerpáte i náhradní zdroje energie, už se neobnoví. Odcházela jsem od ní v depresi. Měla jsem pocit, že jsem odepsaná. Zkoušela jsem všechno možné, ale chtělo to čas. Nejvíc mi nakonec pomohlo mindfulness. Naučila jsem se pracovat s hlavou a vypínat. Když jsem šla poprvé do sauny, říkala jsem si: „Ježiš, co já tady budu dělat půl hodiny?“ Vůbec jsem nebyla zvyklá zastavit se a nedělat nic. Teď chodím do sauny moc ráda, na několik hodin vypnu a užívám si to.
Jak vypadá takové cvičení mindfulness?
Procházím myšlenkami celé tělo, jak se cítí moje ruka, kde cítím napětí… V tu chvíli nemáte prostor myslet na něco jiného. Zároveň se učíte vnímat tělo. Lidé, kteří se dostanou do pracovního napětí, se totiž začnou odpojovat od těla a přestanou ho vnímat. Když si zpětně vzpomenu, i mně dávalo tělo signály, že potřebuje odpočinek nebo zpomalit. Já jsem ale jela v módu, co všechno potřebuji stihnout a zařídit, aby lidi byli spokojení, a signálům jsem nepřičítala takovou váhu.
Nenapadlo vás s politikou skončit?
Často říkám, že bych si přála, aby tady bylo víc politiků a političek, zasazujících se o zdravější životní prostředí, o přírodu, abych se na to už mohla vykašlat. Určitě bych žila mnohem pohodlnější a spokojenější život. Témata jako ochrana zeleně, výsadba stromů, adaptace na klimatickou změnu nebo to, aby město bylo příjemné pro chůzi a bezpečné pro děti, jsou pro mě ale natolik důležitá, že mi to ještě stojí za to je prosazovat. Pořád jsem zastupitelka městské části a zastupitelka města Brna. Jsem členkou v komisích dopravy, životního prostředí nebo bezpečnosti dopravy. Je ovšem tristní, že ve většině komisí jsem opět jediná žena.
Kvóty, které podporujete, ale nejsou moc populární téma.
Lidi to neradi slyší, protože mají pocit, že kvóty ženám nadržují a do politiky se tak dostanou i neschopné ženy. Jako by muži v politice byli všichni schopní. Proč by si ale strany braly na kandidátku neschopné ženy? Je diskriminační, že ženy tvoří polovinu populace, ale v politice je jich jenom okolo 20 procent. Kvóty pomůžou tomu, že strany začnou ženy aktivně vyhledávat a oslovovat, že se do politiky dostane víc ženské zkušenosti a bude tam větší akcentace ženských potřeb. Neznám stát, kde by k vyrovnanějšímu zastoupení dospěli bez kvót. Když budeme čekat, že vyrovnanější zastoupení nastane přirozeně, tak se současným tempem budeme čekat dalších 150 – 200 let.
Jsem přesvědčená, že víc žen je v politice nutností. Když se podíváme, kolik roků trvalo schválit náhradní alimenty pro ženy samoživitelky, nebo jak dlouho se bojovalo o to, aby se schválila redefinice sexuálního zneužívání… Istanbulská úmluva proti násilí nebyla schválena dodnes, přestože jsme jedním z posledních států, který ji neratifikoval. To jsou pro ženy důležitá témata, ale muži je podceňují. Když budou ženy čekat, že muži za ně prosadí, aby bylo víc částečných úvazků, větší podpora péče o děti, ale i seniory, víc škol a školek, nedočkají se toho. Říká se, že politika je špinavá, je to pro ženu hodně náročné prostředí. Politiku ale dělají lidé, kteří v ní jsou. A dá se v ní hodně věcí prosadit a vybojovat. Na místní úrovni určitě.
Jedno z témat nadcházející konference TEDx zní: Jak vzít zodpovědnost do vlastních rukou. Jakou na to máte odpověď?
Každý malý krok, který uděláte, může způsobit změnu. Může se vám zdát banální, ale může zkvalitnit život spousty lidí. Kousek od našeho domu je například schodiště, přes které vede cesta do obchodu. Když jsem měla malé dítě, přes schodiště jsem se s kočárkem nedostala. Objet ho znamenalo třeba dalších deset minut navíc. A to už je znát, když vezete nákup, máte unavené dítě, prší nebo je vedro. Tehdy jsem napsala na radnici, že je to problém a že bych potřebovala, aby byly na schodech kolejničky. Zdálo se mi to jako naprosto jednoduchá věc, ale nikdo se neozval. Pak jsem napsala do redakce brněnského deníku a ozvali se za dva dny. Fotografka mě nafotila, jak se s kočárkem snažím zdolat schodiště, a za týden byly kolejničky na místě. A jsou tam dodnes.
To jsou ty drobné kroky, které může udělat každý z nás. Nahlásit, že někde je rozbitý chodník, že někde by se mohl vysázet strom. Není to tak, že by se úřad nesnažil nebo nechtěl něco dělat. Je to vždy o lidech. Z mé zkušenosti se ale řada věcí nestane proto, že se o nich lidé nesoucí odpovědnost nedozví. Naše městská část je velká a úředníci nemůžou celý den chodit a zjišťovat, co je kde rozbitého. Když na tom lidi budou spolupracovat, můžou být hybatelem drobných zlepšení každý den. Ať už pošlou podnět, nebo se naopak budou snažit něčemu bránit. Anebo se zvednou a půjdou věci, které je štvou, měnit do politiky.
