„Profesionální vzdušná akrobatka, vizionářská performerka a bodyfulness terapeutka.“ Tak by samu sebe představila Ivy Kolcun, která navíc vedle umělecké tvorby pracuje jako UX researcherka v korporátu. „Už je toho tolik, co dělám, že je pak pro lidi někdy těžké si mě zaškatulkovat. Ale všechno spolu nějak souvisí.“
Co bylo dřív? Akrobacie nebo bodyfulness?
Všechno vlastně roste vedle sebe. Jsem vystudovaná psycholožka, mám terapeutický výcvik a jógové a meditační certifikáty. Přes deset let dělám vzdušnou akrobacii na šálách a před šesti lety jsem vytvořila první autorské představení.
Proč jste šla studovat psychologii?
Upřímně řečeno jsem to nevnímala od mala jako své poslání. Vždy jsem tíhla spíš ke sportu. Kdysi jsem dělala voltiž, akrobacii na koni, proto jsem i zvažovala jít na sportovní školu. Rodiče mi ovšem říkali, že je dobré mít „něco pořádného“ a sport můžu vždycky dělat bokem. Nebyla jsem nějak vyhraněná. Mohlo to být překladatelství, sociologie, ekonometrie… Nejspíš to byl táta, kdo navrhl psychologii. A já jsem se v tom nakonec našla. V průběhu studia psychologie mě zajímaly přístupy spojené s tělem. Měli jsme třeba semestr tanečně-pohybové terapie, ve které jsem si před pár lety udělala výcvik. A nakonec jsem se stejně obloukem dostala k pohybu, kterému se dnes věnuju na profesionální úrovni.
Akrobacii na koních znám jen z cirkusů. Kde jste se s ní setkala vy?
Je to moje vášeň z dětství. Máma dlouho jezdila na koních a s mojí sestrou nás brávala na jízdárnu, kde byl zrovna voltižní oddíl. Když jsem to viděla, chtěla jsem to dělat taky. S přestávkami jsem se voltiži jako sportovní disciplíně věnovala od sedmi let do dvaceti, jednu dobu jsem byla i v rozšířené reprezentaci Česka.
Ovlivnilo to vaše dospívání? Pomáhal vám sport nebo kontakt se zvířetem?
Určitě. Měla jsem třikrát týdně tréninky, o víkendech často závody. Byla to pro mě taková kotva. Kvůli tomu, že jsem trávila velký čas na koních, jsem ale třeba nejezdila se spolužáky na chaty a podobně, nechodila jsem do tanečních se svojí třídou, takže z toho plynulo i jisté vyčlenění. Ale nevnímám to nijak negativně. Teď už ke zvířatům nemám tak blízko a vyloženě mi chybí. O koních se mi často zdá a říkám si, že je musím nějak dostat zpátky do života. Vzhledem k tomu, jak jsem teď rozlítaná, i doslova, ve vzduchu, je ovšem náročnější si na to najít prostor. Ale v létě jsem byla v Kyrgyzstánu na dva týdny na putování na koních. Ve spojení se zvířetem a přírodou jsem se cítila moc dobře.
Chtěla jsem se držet povídání o vaší práci, ale vzbuzujete mou zvědavost a nemůžu se nezeptat, jak se člověk dostane do Kyrgyzstánu na koně?
Všechno je propojené… O výpravě do Kyrgyzstánu mi řekla Ilona Bittnerová, s níž jsem se seznámila díky svému představení obnaŽENA, které je o ženské cykličnosti. Před představením probíhají rozhovory s inspirativními hosty. Většinou si zvu ženy, které mluví o svém vztahu k cykličnosti nebo o tom, co samy tvoří. A úplně první hostkou byla právě Ilona – žena, která jako první přinesla do Česka menstruační kalíšky.
Měli jsme tam taky Denisu Palečkovou, Liliu Khousnoutdinovou, Victorii Deer ze Systers, Simonu Babčákovou, Zoryu Blue, což je burlesque perfomerka, se kterou teď taky tvořím, nebo designérku Annu Marešovou. Pro mě je obnaŽENA i dost networkingový „nástroj“. Skrze ni jsem se setkala s velkým množstvím zajímavých osobností. Teď v říjnu s námi byla Ilona Kleníková, moderátorka podcastu Hlas Heroine. Podzim pro mě bude obecně hodně divadelní, protože mám dohromady tři projekty, které budu hrát v Praze i Brně. Termíny najdete na mém webu. Každé představení má jiný nádech.
Jak si mám představit představení o ženské cykličnosti?
Začátky byly krušné. Slýchala jsem: „Menstruace na jevišti? Kdo si myslíš, že ti na to bude chodit?“ Ale už hrajeme i pro školy. Díky spojení akrobacie, tance, zpěvu, mluveného slova a živé hudby je to dobře stravitelné pro široké publikum a lidi jsou často nadšení. Mám radost, když pak nějaký muž řekne, že díky představení už konečně chápe svou ženu. A teď po brněnském hraní mi dokonce jeden napsal, že to byl pro něj nejhezčí a nejnevšednější večer za dlouhou dobu.
Menstruace na jevišti zní po pravdě trochu zvláštně. Nic explicitního se tam ale asi neděje, že?
Neděje. V jednom rozhovoru jsem říkala, že muži se nemusí bát přijít, krví po sobě nestříkáme. (směje se) Ano, pracuju s akrobatickou šálou, která je červená a v jedné z fázi cyklu má dělat dojem krve, ale je to pořád kus látky. A hlavně – samotná menstruace je jen část cyklu. A my hrajem o tom celku. O ženě a její přirozené proměnlivosti.
Která z fází vás nejvíc baví ztvárňovat?
To záleží i na tom, v jaké fázi cyklu se zrovna nacházím. Základ choreografií jsem vytvářela, když jsem v té které fázi byla. Nejvíc „šílená“ je premenstruační a ta mě baví, protože se nemusím z akrobatického pohledu bát, jestli mám třeba propnuté špičky. Dovoleno je všechno, můžu lítat po jevišti, vydávat zvuky… Baví to i publikum, protože přináším něco, co si člověk kolikrát sám před sebou nedovolí. Ženy se třeba nemají rády za to, že jsou naštvané a vzteklé, okolí jejich podrážděnost špatně přijímá, přitom je to pár dnů z měsíce.
Na festivalech hraju zkrácenou verzi, kdy si lidé mohou vybrat, kterou fázi chtějí vidět. Nejčastěji chtějí právě tu premenstruační a pak ovulační, kterou tančím v podpatcích. Nejmíň oblíbená je menstruační, přitom pro mě je taková meditační, má pomalé tempo, odpočívám při ní. Dynamickou fázi, která následuje po menstruaci a kdy přichází energie, lidi překvapivě moc často neznají. Pro někoho může mít tedy představení i edukační význam.
Plánujete si představení podle svého cyklu?
Sice jsem to zamýšlela, ale není úplně možné sladit termíny divadla i dalších performerek. Kdyby to šlo, radši si zvolím jiné dny, protože vystupování je přece jenom fyzicky náročné. Ale už se mi samozřejmě stalo, že termín vyšel na menstruaci. Dá se to zvládnout. Musím mít respekt k tomu, že nepodám nejdynamičtější výkon. Takže kolem toho nějak tancuju, doslova.
Máte nějakou radu, jak zvládat období kolem menstruace?
U mě bylo prvním krokem vůbec vnímat, že proměny přicházejí, a nebrat to jako něco špatného. Mívala jsem náročné premenstruační stavy i po psychické stránce a jenom vědomí, že to za pár dnů přejde, mi pomohlo to zvládnout. Potom je dobré respektovat úroveň své energie a podle toho si dávkovat aktivity. Když během menstruace budu pořád tlačit na výkon, tělo si nemá jak odpočinout. Pokud ale v rámci možností zvolním, budu mít energii po zbytek cyklu. Chodívám i na tréninky bojového umění, třeba boxu, ale v době menstruace si radši zacvičím jógu, než abych šla boxovat. Nejdůležitější je navnímat, co je pro mě to nejlepší, co mi pomůže, a nejít přes hranu.
V dalším představení také pracujete s tabuizovanými tématy?
PřistiŽENA je sólové představení, kde zpracovávám svůj životní příběh i příběhy dalších tří žen, které reprezentují různá prostředí, v nichž se pohybuju: od ezo komunit přes byznys po kabaretní scénu. Dotýkám se v něm náročnějších životních témat, jako je zkušenost se zneužitím nebo ztráta kontroly nad vlastním tělem. Ale vyznění je pozitivní, směřuje k sebepřijetí. Chtěla jsem ukázat, jak se kdo s těžkými situacemi vyrovnává. Dostala jsem třeba zpětnou vazbu od jedné ženy, že se v jednom příběhu našla a dodalo jí to motivaci pro život. Z toho mě mrazí ještě teď. Divák si z představení odnese, že v tom není sám a že existuje světlo na konci tunelu.
Oba zmíněné projekty nazývám psychologickými inscenacemi, protože člověk se skrz divadlo ztotožní s nějakým tématem nebo mu ho pomůže otevřít. Lidé na moje představení chodí i opakovaně, chtějí to zažít znovu.
Je to tedy v podstatě terapie.
V podstatě ano, byť jsem to tak neplánovala. Asi se do toho promítá i moje psychologicko-terapeutické vzdělání. Pro mě samotnou byl tento projekt asi nejvíc terapeutický, protože jsem se v něm rozhodla zpracovat své životní výzvy. V roce 2010 jsem měla dost vážný úraz, vybuchl se mnou dům. Teď už se tomu směju a říkám, že mě ta zkušenost doslova odmrštila k věcem, které dělám teď. Měla jsem polámané celé tělo a prošla jsem roční rekonvalescencí. Na cestě k tomu, abych byla znovu fit, jsem se dostala k józe a meditacím. Potom jsem začala vystupovat se šálami. S nadsázkou říkám, že první můj let byl ten při tlakové vlně výbuchu.
Co si z toho pamatujete?
Neztratila jsem hned vědomí a uvědomovala jsem si nádherný pocit: „Já letím!“ Byla jsem z toho nadšená, protože v tu chvíli nevíte, co se děje. Trvalo to pár sekund a pak jsem vědomí ztratila. Teď jsem se k létání vrátila, vědomým a bezpečnějším způsobem. I když, bezpečnějším… Někdo by o tom mohl pochybovat, když visím v sedmnácti metrech bez jištění. Ale jdu do toho dobrovolně.
Každou odpovědí nakousnete nové téma, které by vystačilo na samostatný rozhovor!
Možná se tu svoji neuchopitelnost snažím obtiskávat do představení, která v sobě díky tomu nesou silné emoce a ty se pak přenášejí na diváky. V přistiŽENĚ zpracovávám svoji cestu, jednak vyrovnávání s fyzickými omezeními, která jsem překonávala, i s psychickými záležitostmi, které v sobě objevuji na psychoterapiích. Zmiňuju třeba i téma sexuálního zneužití – v mém případě nešlo o pohlavní styk, ale o intimní překročení hranic ze strany dospělého, když jsem byla na začátku dospívání. Dlouho jsem si neuvědomovala, jak silně mě tato zkušenost ovlivnila. Do představení tudíž zařazuju nástroje, které mi pomáhaly k transformaci: pohyb, umělecké vyjádření, prvky jógy, meditací… Odehrát to pro mě znamenalo obrovské vystoupení z komfortní zóny, po premiéře jsem byla týden dva dost mimo. Zpětně ale vnímám, že je důležité takové zkušenosti sdílet.
Když jsem při vytváření představení dalším třem ženám, jejichž osudy v přistiŽENĚ zaznívají, položila otázku, jestli mají zkušenost se zneužitím, bylo pro mě šokující, že každá tu zkušenost má, ať už na fyzické, nebo psychické úrovni. Je to šílené. Když o tom budeme mluvit, třeba to může pomoct ženám, kterých se to týká, aby cítily větší oporu, pochopení a odvahu chránit své hranice.
Co je tématem vašeho nejnovějšího představení?
Blue Secret Show je o snech a snění. Každá choreografie přináší nějaký snový archetyp, třeba noční můru nebo erotický sen. Blue Secret Show koprodukuji s dlouholetou kamarádkou Zoryou Blue, kterou beru jako ikonu české burleskní scény. Já se v divadelní tvorbě víc zaměřuji na psychologicko-terapeutický přesah, ona zase doručuje show a glamour. Baví mě, že můžeme společně tvořit.
Premiéra proběhla letos v květnu v brněnském Cabaret des Péchés a dostaly jsme příležitost show uvést i na CirkUFF Trutnov a Letní Letné v Praze. Měly jsme vyprodáno. Burleska může být pro někoho překvapivá, protože pracuje s iluzí nahoty a otevřenou smyslností. Ale to se line napříč mojí tvorbou – dotýkat se divadelně témat, která boří tabu a otevírají srdce. Někteří lidé ale přišli primárně na cirkusové představení a ne na burlesku. Nejspíš si nepřečetli ani program, kde bylo věkové doporučení od 15 let, protože přišli s malými dětmi. Uvaděčky měly horké chvilky s vysvětlováním a vracením vstupného, ale celkově všechno dobře dopadlo a sklidily jsme velké ovace. S Letní Letnou jednáme o možném uvedení i v létě 2026, letos naposledy show odehrajeme 29. listopadu v Theatre Royal na Vinohradech.
Zmiňujete nahotu… Nekončí to spodním prádlem?
Končí. Svým způsobem se tu ale také dotýkáme tabuizovaného tématu: obnaženosti a ukazování jiného než modelkovského těla s mírami 90-60-90.
Řešila jste sama někdy komplexy a vztah k vlastnímu tělu? Musela jste jít při vystoupeních, kdy vás pozorují lidé, přes práh komfortu, nebo jste si naopak tělem tak jistá, že se tím netrápíte a ukazujete ho ráda?
To je zajímavá otázka. Do komfortu s vystavováním jsem se dostávala postupně různými zkušenostmi. Už od mala to moc nereším. Když jsem jezdila na koních, mívala jsem upnuté dresy a legíny. V současnosti vystupuju ve strip klubu ‒ ne že bych se sama svlékala, ale mívám tam akrobatické show ‒ a jsem na nahotu zvyklá. Není mi ale třeba příjemné mít holé nohy, protože si myslím, že mám viditelnou celulitidu. A když se různě motám na šálách, látka mi scvakne nohu, čímž se to ještě zviditelní, necítím se u toho dobře. Nikdy jsem na šálách nevystupovala bez silonek a není to ani pohodlné, šála totiž dokáže dost spálit kůži.
Každopádně mám takovou tělesnou konstituci, že nemusím moc hlídat, co jím. Nikdy to pro mě nebylo velké téma. Spíš jsem nějakou dobu před tím bojovala s trémou a s psychickým vypětím. Víc řeším estetiku a kvalitu pohybu než to tělo samotné.
Jak se cítíte, když visíte na šálách? Je to stres, nebo tam naopak přichází uvolnění?
Hodně to ovlivňuje výška, ve které jsem. Šest metrů je pro mě komfortních, ale když jsem vystupovala letos v sedmnácti metrech bez jištění, byl to velký stres. Ale také nadšení, vzrušení, spousta adrenalinu. I když provádím prvky, které znám, vnímám obrovskou díru pod sebou a vím, že stačí jediná chyba a jsem mrtvá. Kladinu na zemi taky projdete v pohodě, ale když ji zvednete do deseti metrů, zavrávoráte.
Často dostávám otázku, jestli jsem někdy spadla. Dlouho jsem říkala, že ne. Ale letos v létě jsem poprvé spadla. Nebyl to naštěstí nebezpečný pád, kdy bych se praštila o zem. Špatně jsem se chytila a postupně jsem po šále sklouzla dolů až na zem. Bohužel se to stalo během show a lidi se lekli. Nic se mi nestalo, zvládla jsem pokračovat dál, ale byl to pro mě zdvižený prst. V tom období jsem byla přepracovaná a v emočním vypětí, asi jsem neměla dostatečný fokus na to, co dělám. Tehdy jsem si uvědomila, že se musím vrátit zpátky do těla, do soustředění. Nejdůležitější je moment teď a tady.
