Sobota, 28 listopadu, 2020

Emma Smetana: Masochisticky se vystavuju verbální brutalitě

Svou dceru pojmenovala Lennon, pořádala charitativní bazar, vystudovala dvě vysoké školy a říká o sobě, že vyrostla v bublině, která by nikdy nahlas nepřiznala, že viděla zprávy televize Nova. Moderátorka, politoložka, zpěvačka Emma Smetana. Revolucionářka tak křehká, že se skoro bojíte promluvit, abyste ji neodfoukli. Nemusíte, ve skutečnosti je silná.

Používáte vůbec slovo normální?

Používám slovo nenormální. Ale jen v kontextu naprosto úžasného zážitku většinou z jídla nebo umění. Ve chvíli, kdy už nejsem normální já, protože mě gastronomický nebo umělecký zážitek dokáže vystřelit do euforických stavů. Jinak pro mě slovo normální nemá žádný význam.

Nesetkala jste se s hodnocením „ta je nenormální“ směrem k vaší rodině od druhých?

Do deseti let jsem žila ve Francii. Viděno místníma očima je tam nenormální každý a myslím, že je to dobře. Když jsme se vrátili do Čech, chodila jsem na francouzské lyceum, byla jsem dál ve frankofonním prostředí a smíšené kultuře. V mé třídě bylo patnáct národností. Po maturitě jsem se přestěhovala zpátky do Francie na vysokou a ocitla se v kolektivu lidí ze všech koutů světa. Způsobu uvažování, který si všímá toho, že je někdo jiný, takzvaně nenormální, jsem si poprvé všimla, až když jsem nastoupila do televize Nova. Tam jsem byla velkým exotem, bylo to poprvé, co jsem se ocitla v kolektivu, který vyžaduje, aby jeho členové žili a přemýšleli podle jasně zafixovaných, unifikovaných schémat. Pro mě mission impossible. Moje rodina i přátelé jsou vnitřně svobodní a nezávislí lidé, silné osobnosti, individua, co možná žijí podle nějaké normy, ale definují si ji každý po svém. Takže mě vaše otázka vlastně zaskočila. Ale zajímá mě, v čem si myslíte, že je naše rodina nenormální? (smích)

Nemyslím, že by byla nenormální. Jen vím, že například vaše maminka vybočovala, byla jednou z tváří revoluce v roce 1989. Někteří lidé, možná proto, že záviděli a sami se cítili neschopně, na ni ukazovali prstem. Vy jste pojmenovala svou dceru nezvykle, to taky ledaskdo neskousl.

Protože jsem se tady pár let vypořádávala s tím, že lidem vadilo i moje příjmení, nepřekvapilo mě to, byla jsem zvyklá. Spíš je smutné, že někteří lidé měli pár hodin po narození mé dcery potřebu si v internetovém prostoru odplivnout nad jejím jménem. Je to bizár a jsou to lidé, kterých je mi především líto. Jiným způsobem byla pro mě zarážející zkušenost s matrikou, která naší dceři nechtěla zapsat ani jméno, které jsme jí vybrali, protože to paní, která o tom rozhoduje, připadalo jako úlet a že prý by ho dovolila, kdybychom měli syna, ale holčičce že to přiklepnout nemůže, ani dvě příjmení, protože s Jordanem nejsme manželé. Mám dvě občanství, Francouzi neměli ani s jedním problém a jen díky tomu se naše dítě jmenuje tak, jak jsme si přáli. Včetně dvou příjmení.

Myslíte, že se mění společnost ve vnímání jinakosti k lepšímu?

Postupně určitě ano, jen je otázkou, jak rychle. Ve schopnosti tohle popsat jsou pro mě v československém kontextu určitými intelektuálními autoritami třeba Erik Tabery nebo Milan Šimečka, když komentují tu takzvaně rozdělenou společnost a polistopadový vývoj. Dělí se liberálně smýšlející prozápadně orientovaná část lidí a druhá skupina, která má pocit, že na ni svět není zvědavý, že se na ni zapomíná, a velmi často si to bohužel myslí právem. Má natolik stísněné a omezené životní podmínky a obzory, ne vždy vlastní vinou, že se přirozeně dostavuje nenávistná, nepřejícná, negativní reakce, plná cynismu a strachu, někdy doprovázená rasismem a hlavně systematickým popíráním všeho, co druhá parta považuje za ty správné hodnoty.

Jaká cesta vede ven z nenávisti, která má základy v pocitu ublížení a v roli oběti?

V tomhle má větší zodpovědnost skupina, která má přinejmenším pocit, že se jí daří dobře, a většinou to tak objektivně je. Ta má povinnost přebrodit propast a pokoušet se hledat cestu, jak oslovit druhou skupinu.

Jenže se to občas děje nešikovně.

To ale všude na světě. Zajímavé jsou třeba knihy mého oblíbeného izraelského autora Yuvala Noah Harariho, historika, gaye a vegana, který napsal mimo jiné 21 lekcí pro 21. století. To je absolutní kulomet výstižných postřehů na adresu světa, ve kterém žijeme, v kombinaci s velmi zodpovědnou úvahou o tom, co s tím a jak dál. Vzhledem k tomu, jak důkladně se on zamýšlí přesně nad tím, na co se mě teď ptáte, tak je mi trochu trapně. V nejlepším případě bych ho tady do velké míry parafrázovala. Přečtěte si jeho knihy!

Co pro změnu děláte osobně vy?

Trápí mě, že tady existují různé skupiny a okruhy lidí, kteří se málo znají a domnívají se, že se sebe navzájem netýkají. Sama jsem vyrostla v maximálně bublinoidním prostředí hlavních měst, Paříže a Prahy. Naštěstí mě ale vychovala chůva, která měla základní vzdělání, trvalé bydliště na sídlišti Skalka a spíš než intelektuální průpravu měla selský rozum a nekonečně velké srdce. Spolu s mým tatínkem mi do života dala to hlavní poznání, a sice, že stačí, když je člověk laskavý, velkorysý, otevřený, protože se všechno, co potřebuje, doučí. Hlavní je cítit, řídit se intuicí, brát ohledy na druhé, zajímat se o ně a dokázat mít základní radost z toho, když poznám nového člověka, novou zemi nebo otevřu novou knížku. Trochu jsem odbočila… Chci říct, že když jsem se před devíti lety vrátila do Prahy, na konci studia, které bylo akademicky určitě přínosné, tak jsem měla lidsky divný pocit. Bylo tak nějak jasné, že bych měla po škole vykonávat politologii nebo vstoupit do nějaké politické strany, či sloužit v oficiální instituci, ale mně to připadalo jako příliš nalajnovaná, příliš samozřejmá a něčím zaslepená životní cesta. Měla jsem v sobě jakýsi druh zvědavosti na to, co jsem do té doby skoro vůbec neznala. I proto jsem nastoupila na Novu. Kromě toho, že mě tehdejší šéf Novy ujišťoval, že bude zpravodajství reformovat směrem k serióznějšímu obsahu, tak jsem taky měla pocit, že mi tahle zkušenost doplní určité mezery. Chtěla jsem pochopit, proč se na tuhle stanici u nás dívá nejvíc lidí a taky s jakou zodpovědností s tímhle na Nově nakládají. Jak už víme, čekala mě těžká deziluze. A to přesto, že jsem velké iluze neměla.

Nemyslela jste si, že by tato televize mohla být platformou, která může spojovat lidi z různých skupin?

To ne. Bublina, ve které jsem vyrostla, si Novu nikdy záměrně nepustila a pokud ano, řadila ji do kategorie guilty pleasure, tedy aby se mohli někomu posmívat. A na večírku by se k tomu přátelům stejně nepřiznali. Což je podle mě škoda, a i proto se snažím pohybovat v co nejširším a nejrozmanitějším světě. S tím úmyslem jsem zakládala i svůj charitativní bazar. Zřídila jsem ho totiž nejen proto, abych pomohla neziskovému sektoru, to je samozřejmost.

A další důvod?

Přivedla jsem na jedno místo různé lidi, ze sportu, výtvarného umění, literatury, hudby, filmu, veřejně prospěšných institucí. To mi dělalo možná stejně velkou radost jako to, že jsme za ty tři roky vybrali přes dva miliony korun. Vzniklo mnoho nepravděpodobných přátelství a interakcí mezi lidmi, kteří by si nikdy sami nezavolali nebo nedali do řeči. Zvažovala jsem vždycky, koho vedle koho postavím s vědomím, že ti lidé budou spolu trávit osm hodin, a to už prostě komunikovat musíte. Small talk vydržíte tak hodinku dvě, pak už si o sobě lidé chtě nechtě řeknou něco, co jde do hloubky, a to už má potenciál být opravdu zajímavé.

Jmenovala jste sice nesourodé skupiny, ale pořád mezi nimi chybí ta, která si připadá vyřazená, lidi, kteří žijí mimo velká města, jejichž rozhled je omezený a názory někdy netolerantní k ostatním a radikální. Jsou mezi nimi voliči extrémních stran. Bylo možné je taky zařadit?

Musím přiznat, že mně se to nepodařilo a dodnes nedaří. Když jsem na chalupě a jdu na náves do hospody, jdu tam předem s obavou, že nikoho nepřesvědčím. Vnímám jako svůj velký hendikep, že neumím přeladit na typický slovník ani nonverbální komunikaci zdejších lidí, vždycky budu ta koza z Prahy. Tlumočníkem světonázoru, který sdílím i já, by tady asi musel být – aby měl úspěch – hrozně cool chlap ve středním věku. Třeba můj kolega z DVTV Martin Veselovský. (smích) Žijeme v zemi, kde třicetiletou holku, co trousí nějaká moudra a odkazuje se třeba na to, jaká je mentalita na západ od nás, vnímají někteří lidé v nejlepším případě jako dojemnou idealistku, v tom horším jako otravnou pseudointelektuálku a v krajních případech jako zrádkyni. Když to řeknu úplně na rovinu, tak tím, že z té své bubliny pravidelně vystupuju, a tím, že si například masochisticky pročítám komentáře pod svými rozhovory pro DVTV, tak se vystavuju někdy až nečekané míře verbální brutality. Někdo tomu říká hejt. Jisté je, že určitá skupina lidí se se mnou nedokáže v ničem identifikovat a některým lidem vadím tak nějak z principu. Jelikož nemám pocit, že bych byla v jakémkoli ohledu militantní, vlastně jsem asi typický liberál, žijící podle motta „žij a nech žít“, tak je pro mě obtížně pochopitelné, kde se v některých lidech bere ta schopnost nenávidět někoho, koho osobně neznají a kdo jim nic neudělal. Ale to je realita. S těmi vzkazy typu „táhni zpátky do Paříže“ nebo „najdu si tě, ty p***”, co mi denně chodí, se jakž takž učím žít, je to nápor na psychiku, ale v žádném případě se nechci litovat. Možná by mě trápilo o něco víc, kdybych byla všem ukradená.

Jestli to není i tím, že ženy vám závidí a muži vás chtějí, ale vědí, že nemůžou mít.

To je zajímavá teorie. Ale i kdyby to tak bylo, tak zrovna s tímhle nic nezmůžu. Na čem naopak pracovat můžu, jsou ty moje vlastní limity. Já na té návsi prostě se svými postoji úspěšná nejsem a mé přesvědčovací schopnosti jsou omezené. A navíc ty lidi svým způsobem chápu. Je přirozené inklinovat k tomu, co je srozumitelnější, jednodušší. Je snadné uvěřit psychopatům, demagogům a lhářům. Jsou přesvědčiví díky tomu, že o sobě nepochybují. A v politice jich je bohužel hodně… S dovolením se ještě vrátím k tomu Hararimu. Ocitli jsme se v době, kdy lidové masy nemají už jen strach z toho, že je něco nahradí, jako třeba roboti. Horší než pocit nahraditelnosti je pocit irelevance. A to je něco, co já tady začínám vnímat víc a víc. Když projíždím diskuse na sociálních sítích nebo pod články, čtu v nich mediální negramotnost, dezorientaci, schází tu ověřené informace, kritické myšlení. Lidem nezbývá než papouškovat něčí blábol nebo formulovat názor založený na emoci.

Ale, zdá se, že jim to nevadí.

Jistě, argument „to je můj názor“, který se nezakládá na žádných reálných faktech, je sice výrazem čistého zoufalství, ale zároveň se s tím obtížně polemizuje, takže z pohledu těch lidí je to asi účinná strategie. Na druhou stranu jsem přesvědčená o tom, že i tihle lidé podvědomě cítí, že tu intelektuální převahu má někdo jiný. Obecně žijí v pocitu, že nestíhají. Zase se dostávám k tomu strachu z irelevance, na který je přirozená reakce vykřikovat, že jsou proti všemu a všem. A tohle se dá porazit jen vyšší kvalitou vzdělání s důrazem na kritické myšlení. Největším nepřítelem otevřenosti světu a z ní vyplývající tolerance je intelektuální lenost. Vždyť i na politické scéně se pohybují lidé, kteří nejsou ani schopní odargumentovat hlavní body vlastního politického programu. Zvykli si, že to po nich málokdo chce. Bohužel v tomhle u nás selhává i mnoho novinářů, kteří podle mě nedělají svou práci. Občas mi chodí od lidí dopisy, ve kterých se mě ptají, proč ty své hosty v televizi tlačím ke zdi, a to i když vedu politický rozhovor. A to tedy zírám, protože nás ve škole učili, že přesně to má novinář v popisu práce. Kriticky se ptát.

Jste z generace mileniálů. To je potenciál změny, ne?

Nevím, už si začínám připadat stará, protože mi vadí, s jakou samozřejmostí lidé v mém věku a zejména ti mladší hážou na sociální sítě úplně všechno, co dělají, koho potkají a co mají k obědu. Na tohle asi nejsem dost mileniál. Facebook jsem si zakládala v osmnácti, je dobrý, když se potřebuju spojit s kamarády, které mám po celém světě, a Instagram bych nejspíš neměla, kdybych nepotřebovala promovat svoje koncerty. To, jak se mladí lidé čím dál tím víc přesouvají do virtuálního prostoru na úkor toho reálného, mi radost nedělá. Nevím, jak by to mělo prospět nějaké občanské vyspělosti nebo změně, jak říkáte. Jistě, mladí lidé jsou schopni se sdružovat na náměstích, jezdit na dobrovolnické mise, to ano, ale zároveň jsou na můj vkus moc málo rozhněvaní, málo revoluční a málo pankáčský. O tom jsem často mluvila s tatínkem. I jeho trápilo, že moje generace je mentálně pohodlnější a konvenčnější než ty předchozí.

Je to vinou blahobytu?

Ano, žijeme v něm. Jednoznačné zlo pominulo, totalita už není a taky není nic nového, čím bychom mohli své rodiče šokovat. Nemáme nového Presleyho, Beatles ani Rolling Stones… Všechno už tady bylo, nevím, čím bych mohla odzbrojit svoji babičku, co zažila šedesátky, hippies a sexuální volnost, nevím, co bych tak mohla provést za šílenou revoluční ostudu nebo průlomový občanský apel. Docela mě to mrzí, občas o tom přemýšlím, ale nic moc mě nenapadá, jen pózy, a ty jsou zbytečné. Třeba na to jednou přijde moje dcera. Přidrzlá je na to dost. Těším se, co nám s Jordym předvede za šílenství, ve kterém ona najde smysl. Ale hlavně bych chtěla, aby nikdy neztratila tu absolutní uvolněnost, bezhraniční smysl pro humor a totální lásku k lidem, ke zvířatům, k hudbě, k životu. Takovouhle autentickou, vášnivou a ničím neztraumatizovanou bytostí bych v příštím životě chtěla být i já.

S výukou finanční gramotnosti je třeba začít od útlého věku, tvrdí...

Ačkoli si české děti podle průzkumů finanční gramotnosti nestojí špatně, není rozhodně výjimkou, že žáci základních škol netuší, jakou hodnotu mají předměty, které vlastní,...

Koupelna se stala naším obývákem, vypráví cestovatelka Lucie Radová o soužití...

On stojí skoro deset let v čele českého Forbesu. Nijak se netají tím, že je bohém, který si rád užívá všeho, co život nabízí....

Modelka Cara Delevingne bojuje za čistou planetu i duševní zdraví

Přestat používat plastové láhve a brčka. Tak zní osobní předsevzetí modelky Cary Delevingne, která je nejen spoluzakladatelkou, ale i...

Amerika řeší duševní zdraví celebrit. Lidé chtějí svobodu pro zpěvačku Britney Spears a zesměšňují rappera Kanyeho Westa

Když rapper Kanye West ohlásil svou kandidaturu na amerického prezidenta, vzbudilo to velký povyk a vyvolalo řadu spekulací i...

Nové ekologické vozy i letadla na baterky. Připravte se na veletrh čisté mobility

Pokud vás zajímají novinky ze světa technologií, a navíc ještě smýšlíte udržitelně, neměli byste chybět na druhém ročníku veletrhu...
Zavří­t reklamu