Zdá se, že covid definitivně zamával nošení vysokých podpatků. Zatímco hitem sezóny jsou dvoucentimetrové kačenky, klapot stilett utichl dokonce i v pařížských ulicích, nahrazen tlumeným ťapkáním balerín a ortopedické obuvi. Pojďme si připomenout, jak skvělé je nosit pořádně vysoké podpatky a obhájit nahlas nošení absolutně nepraktických bot, než tento trend zmizí v historickém zapomnění společně s psanými dopisy a filmy na videokazetách.
Předně – vysoké podpatky byly historicky fenoménem mužů. Jako první je nosili řečtí herci, aby na jevišti vizuálně oddělili postavy z vyšších společenských tříd. Od té doby se zřejmě říká, že si někdo žije na vysoké noze. Ve starém Egyptě je zase nosili kněží, prý aby byli blíže bohu. Každá žena, která kdy na ulici vykročila na jehlách, může tento pocit potvrdit. Podpatky měly původně jezdecké boty a jejich praktickým účelem bylo, aby jejich nositeli neklouzaly nohy ze třmenů. Do Evropy se dostaly společně s perskými jezdci a francouzské aristokracii to připadalo tak mužné, sexy a cool, až známý fintil Ludvík XIV. zakázal jejich nošení komukoliv kromě jeho dvořanů. On sám samozřejmě nosil podpatky ze všech nejvyšší. A v červené barvě. Co se žen týče, prvními průkopnicemi byly středověké Benátčanky, které si galoše na půlmetrových podpatcích navlékaly jako ochranu svých saténových střevíčků. Městem se kymácely v doprovodu dvou statných sluhů, kteří jim poskytovali oporu a záchranu, a škarohlídi při tom pohledu tvrdili, že takové boty ženám kupují žárliví manželé, protože v tomto obutí nemá žádná z nositelek sebemenší šanci od svého chotě zdrhnout.
Ženským fenoménem se boty s podpatkem staly až za viktoriánské éry, kdy v prudérní společnosti znamenalo letmé ukázání botky s vysoce klenutým nártem vrchol erotična. Však taky souběžně vznikaly pornografické fotografie zobrazující ženy oděné pouze a jen v takových botách. Postupem doby se s rozvojem průmyslu (a feminismu) ženy stávaly odolnějšími a nezávislejšími, k čemuž potřebovaly boty, které jsou sice krásné, ale taky v nich dojdou, kam samy chtějí. Jejich podpatky byly jen tak vysoké, aby se v nich dal tančit kankán. Pak jazz. A nakonec swing. Až se v roce 1954 objevily první jehlové podpatky. Roger Vivier, jehož boty si mimochodem můžete koupit i dnes, s citem architekta konstrukčně odlehčil, ztenčil a zvýšil podpatek dámského střevíce natolik, že vzniklo umělecké dílo splývající s linií nohy a vytvářející ze své nositelky antickou sochu. Marilyn Monroe při jejich prvním nazutí prohlásila, že sice neví, kdo je vynalezl, ale všechny ženy mu vděčí opravdu za hodně.
Tak zrodila se BOTA. Sandál, lodička, pump, mule. Specifický druh drahého a vzácného předmětu, který ženy sbírají, uctívají, ošetřují a adorují. Cosi mezi suvenýrem, osobním deníkem a uměleckým dílem. Plníme si jimi skříně, vyjadřujeme jimi svou náladu, potvrzujeme sociální status a odhalujeme vkus. Kupujeme si je i na splátky, čteme o nich, sníme o nich a nosíme je i tehdy, když nás z nich bolí nohy a devět z deseti lékařů nás varuje před vybočenými palci (ten desátý je žena nosící podpatky a vědoucí, že chůze na nich posiluje nárty i páteř). Jejich nošením projevujeme svoji dospělost. Nevím, jak vy, ale když jsem dostala ve třinácti svoje první boty na podpatku, cítila jsem se dospělejší, než když mi kdosi poprvé na veřejnosti vykal. Chodila jsem pak v bytě s knihou na hlavě, abych podle rad maminky a babičky trénovala ladnou chůzi s rovnými zády a rovnými špičkami, a obešla se tak bez dvou statných podporovatelů, jak to musely praktikovat ony dávné Benátčanky. Přes teorii nošení podpatků mi byly zkušenějšími a staršími ženami sdělovány důležité životní pravdy. Když mě z nich náhodou bolely nohy, řekla mi babička „parádo trp“, ale trp kvůli tomu, že se ti ty boty líbí, ne že se v nich chceš líbit ty. A maminka přidala radu, ať si příště koupím kvalitnější boty. Ty opravdu dobré se totiž poznají podle toho, že jsou lépe vyvážené a konstruované a neumíráte v nich bolestí po první půlhodině. Naučila jsem se, že nemá smysl na botách (a dobrých věcech obecně) šetřit, protože z toho koukají jen puchýře a vyvrknuté kotníky. Že kompromisy jsou fajn, ale jen do doby, než vás začnou chytat křeče do lýtek. Někdy si koupíme krásné boty v přesvědčení, že nám tak úplně nesedí, ale když už byly ve slevě, tak to nějak vymyslíme. Jednou jsem si takhle v charitativním bazaru koupila úžasné červené lodičky, které dřív patřily nejkrásnější ženě světa. Říkala jsem si, že dva smotky vaty do špičky bot rozdíl jedné velikosti spraví a nadělám v nich ještě spoustu parády. Nenadělala. Nevymyslela. Některé věci zkrátka nemá smysl jen tak vydržet a v něčích botách nemá mysl chodit. A tu hranici nám mohou ukázat právě drahé a nepraktické boty, za které jsme utratily poslední volné peníze. Proto doufám, že boty na podpatku z našich lenivějících botníků jen tak nezmizí. Naopak, třeba se v době absolutní rovnosti vrátí i mezi mužské boty, kam kdysi patřily. Jen na chvilku. K pochopení rozdílů mezi našim myšlením a našimi světy.
