V posledních letech se ve své praxi stále častěji setkávám s tématem, které zůstává skryté pod vrstvami výkonu, sebejistoty a úspěchu. Je nenápadné, a přesto hluboce určující. Vede k excelentním výsledkům, ale i k chronickému napětí. A často zůstává nepovšimnuto, protože se maskuje jako ctnost: perfekcionismus.
Na první pohled jde o touhu po kvalitě. Po vysokých standardech. O snahu odvádět práci svědomitě, s důrazem na detail. V mnoha profesích je tato schopnost oceňovaná, někdy dokonce považovaná za nezbytnou. Jenže v určité chvíli se přirozený důraz na kvalitu může překlopit do vzorce, který člověka začne svazovat. A právě tam se láme rozdíl mezi zdravým standardem a návykem, který postupně odpojuje člověka od sebe sama.
Mít vše pod kontrolou
Přicházejí za mnou lidé, kteří na první pohled nemají důvod pochybovat o sobě sama. Vzdělaní, úspěšní, oceňovaní. Ženy a muži různých věkových kategorií, z různých oborů. A přesto se s nimi během rozhovoru potkáme na jednom velmi podobném místě: „Pořád mám pocit, že to nestačí.“
Zvenku to vypadá jako zdravá ambice. Ale uvnitř často běží starý známý vzorec → snaha být dokonalý. Mít všechno pod kontrolou. Touha po uznání. Zapadnout. Téma sebehodnoty.
Perfekcionismus se totiž málokdy rodí z radosti. Většinou vzniká jako způsob, jak si zajistit přijetí. V dětství chválou. V dospělosti respektem. Titulem, rolí, značkou.
Když pak všechny tyto nálepky odložíme, zjistíme, že jsme si všichni, bez ohledu na veškeré vnější okolnosti, mnohem blíž, než se na první pohled zdá. Pod dokonalostí, v jakémkoliv věku či oboru, ve kterém se pohybujeme, je totiž často schovaná stejná touha: být v pořádku tak, jak jsme.
A čím víc prahneme po tom, abychom obstáli, tím víc se od sebe vzdalujeme. Tím víc hrajeme. Tím méně jsme sami sebou.
Odmítnutí mozek vnímá jako bolest
Pohled neurovědy ukazuje, proč je tento vzorec tak hluboce zakořeněný. Mozek vnímá sociální odmítnutí podobně jako fyzickou bolest. Jinými slovy: strach ze selhání nebo nepřijetí není jen psychologický konstrukt, ale reálný neurologický zážeh. Tělo i mysl reagují na potencionální hrozbu se stejnou intenzitou, jako by došlo ke skutečnému ohrožení.
Proto se tolik snažíme předejít selhání. Proto nám tolik záleží na tom, co si o nás druzí myslí. A proto je tak těžké se toho vzorce pustit. Ale jde to.
Začíná to ve chvíli, kdy si všimneme onoho chování a podíváme se na to, co nás ten vzorec stojí. Kolik energie dáváme do udržování role. Kolik prostoru bere naší lidskosti. A možná si v tichu mezi dvěma nádechy dovolíme říct: „Dost už bylo dokazování. Chci si být blíž.“
Tam někde začíná návrat. Ne k ideálu, ale k sobě. A tam u sebe získáme sílu, která nám pomůže vždy dojít dál, než „pouhý perfekcionismus“.
Claudie Cross Křížová
Autorka je profesionální koučka a konzultantka zaměřená na mentální rozvoj ve firemním prostředí a spolupráci s těmi, kteří jsou na rozcestí, čelí výzvám a usilují o růst. Specializuje se na dosahování klientských cílů skrze porozumění myšlení a praktické využití neurovědy v každodenním životě. Ve svém podcastu Claudie Cross, Za slovy hovořila o úspěších a cestě k naplnění například s 1. místopředsedou Senátu PČR Jiřím Drahošem, kadeřníkem Michalem Zapomělem, tenistkou Andreou Sestini Hlaváčkovou či CEO řady firem. Více na claudiecross.com
