Svoboda je možnost jednat podle své vůle, jen s ohledem na platné přírodní a morální zákony. Říkají filozofové. Svoboda je iluzorní pocit, že máme svůj život plně pod kontrolou. Říkají skeptici a škarohlídi. Kolik svobody vlastně máme my, sprinteři mezi klávesnicí, obchodním centrem, zapomenutými úkoly a vařením zdravé večeře?
Základní listina lidských práv a svobod nám samozřejmě zajišťuje ty velké věci, jako jsou svoboda odstěhovat se k moři, kdykoliv si na to ušetříme, vyznávat vybraného boha včetně Špagetového monstra a protestovat na náměstí proti používání palmového oleje a prachšpatné gramatice představitelů státu. Zcela svobodně se můžeme dělat o kousek hezčí, štíhlejší a spokojenější na sociálních sítích, abychom si pak na témže místě jemně rýpli do druhých nebo se s nimi střetli v obraně vlastního světonázoru na témata typu rozmnožování kosatek a svoboda slova pubescentů. Ve jmenované listině máme dále zajištěnu i svobodu nebýt podrobeni nuceným pracím nebo službám, ale kdo by tomu při desetihodinovém datlování do korporátního stroje pod hrozbou zvýšené hypoteční sazby věřil?
Ptala jsem se lidí okolo sebe, co znamená svoboda pro ně. Většinou se mi dostalo odpovědi, že je to možnost dělat si, co chtějí. Samozřejmě za dodržení určitých pravidel, protože všichni víme, že ty úplně nejlepší věci v životě jsou buď nelegální, příliš drahé nebo se po nich tloustne. Každodenní svoboda se tedy podle mých průzkumů spíše skládá z malých vítězství nad systémem a svými vlastními zažitými (zlo)zvyky. Možná díky tíze těch (zlo)zvyků a různých povinností pak pro nás svoboda znamená možnost realizovat aspoň občas nějakou pořádnou pitomost. Vylézt na nějaký ten kopec. Uběhnout nějaké ty kilometry. Naučit se korejsky. Proč? Protože můžeme.
Ve svém životě jsem se cítila nejvíc svobodná v situacích, které vůbec nebyly klidné ani komfortní. Když jsem se po rozchodu ocitla v neznámém malém bytě jen se dvěma batohy a silničním kolem. Když jsem opustila dobře placenou práci i slušný podnájem najednou, protože už mi celé nastavení mého tehdejšího života nedávalo smysl. Když jsem si pronajala na týden vysněný maják a teprve den po zaplacení mi došlo, že se k němu taky budu muset nějak dostat (řešení tehdy zahrnovalo půjčení kajaku, poloviční utonutí při tréninku eskymáckých obratů a stopnutí jedné jachty). Nebo když jsem se rozhodla udělat si pilotní průkaz, po kterémžto činu mi na kontě zbylo na dvě zmrzliny a jeden malý párek.
Svoboda je možnost dělat pitomosti a chyby, ale dělat je podle sebe. Ručit si i za špatná rozhodnutí, doufat v možnost nápravy a počítat s tím, že člověk u toho všeho může být na malou chvíli tak trošku „za blbce“.
Jen pro jednu moji známou svoboda znamená možnost dát si zmrzlinu třeba ve dvě ráno. Od narození totiž nemůže hýbat končetinami a zmrzlinu jí musí někdo podat až k puse. Vystudovala práva, takže si může dovolit zaplatit někomu i za to, že jí tu zmrzlinu ve dvě ráno skutečně až do postele přinese. Vždycky, když mám dojem, že mě v životě tlačí bota a necítím se úplně volně, si na ni a její tvrdě vybojovanou svobodu vzpomenu. A pak si dojdu obout kanárkově žluté gumáky a jdu v nich realizovat nějakou tu bláznivinu. Protože můžu.
