Koncentrační tábory, smrt dcery, bezstarostné dětství i neuvěřitelná síla vyrovnat se s nepřízní osudu a chuť žít naplno. To vše se zrcadlí v sadách kazového porcelánu, do kterého několik seniorů otisklo své životné příběhy. Právě mezi hromadným vyřazování odpadního materiálu a chováním společnosti ke starým lidem totiž našla souvislost mladá designérka Lenka Záhorková. Ta se rozhodla, že pomocí svého sociálně-uměleckého projektu „Tak to bylo”, jenž na letošním Designbloku vyhrál cenu Empatie, nechá společně s nádobím, které se běžně dědí z generace na generaci, věčně žít i příběhy lidí, jenž se postavili překážkám čelem.

Kdy vás napadlo propojit design porcelánu s celospolečenským tématem, jako je stáří a stárnutí?
Celý projekt vznikl jako diplomová práce. Původně jsem přemýšlela nad nějakým ekologicky šetrným designem, protože je to aktuální otázka, která je potřeba řešit. A protože materiál, se kterým převážně pracuji, je porcelán, tak jsem se mnohokrát setkala s faktem, že porcelánka vyhazuje velké množství kazového materiálu, který neprojde normou. Takže mě napadlo vyřazené kousky upcyklovat a dál zpracovávat. A jelikož také pracuji na konceptuální úrovni projektů, tak mi začaly docházet souvislosti s tím, jak se fabrika chová k odpadovému nádobí a jak se společnost chová k seniorům, že vlastně také svým způsobem představují ekonomicky nevýhodné zboží, které raději odložíme. Stáří je pro mnohé vnímáno jako nehezké, nepotřebné, zatěžující.
A bylo to tak podle vás vždy, nebo se pohled společnosti na seniory pomalu měnil během let?
Myslím, že se podobné myšlení objevovalo v moderní společnosti víceméně vždycky, ale samozřejmě se měnilo v závislosti na místě a vývoji společnosti. Jiný pohled mají lidé v rozvojových zemích a jiný například v Evropě. V několika desetiletí se můžeme dokonce setkat s ageismem – věkovou diskriminací. Třeba u nás byla dřív, za komunismu, rodina vnímána jako základní stavební prvek státu, staří byli bráni jako plnohodnotná součást rodiny, jinak než dnes. Dříve ale byly i doby, kdy stáří reprezentovalo moudrost, životní zkušenost a zasluhovalo si respektu. Byli to pamětníci prožitých dob a předávali informace, životní a profesní zkušenosti mladším generacím. Dnes za to může hlavně uspěchaná doba, že se v současnosti senioři odkládají do domova důchodců a různých zařízení, protože na ně příbuzní nemají čas. Myslím, Asi by se tedy musela obecně změnit celá společnost, nastavení systému. Myslím ale, že se to dá řešit alespoň částečně, což se docela děje díky organizacím, které mohou jednotlivce zapojit a začlenit.

Jak se vlastně díváte na stáří vy?
Víte, tento projekt mi opět potvrdil, že staří lidé nám mají hodně co předat, jsou obrovská studnice zkušeností. Neměli bychom se jim stranit a vyhýbat, ale naopak se s nimi co nejvíce potkávat, protože nám mohou předat jak své zkušenosti z historie, tak i v sociálních vztahových záležitostech. Pro mě osobně jsou obrovskou inspirací a hnacím motorem třeba i v tom, že mají i ve vysokém věku ohromnou energii, což společnost mnohdy nevidí. Člověk si díky nim uvědomí, že nemá proč fňukat. Oni se totiž dokázali se vším vyrovnat, i když zažili různé hrůzy a život jim nepřinesl jen samé pěkné věci.
Takže vám setkání s nimi otevřelo oči?
Ano. Právě hlavně tím, že ti lidé byli konfrontováni s různými hrůzami a špatnými zkušenostmi, jako jsou smrti dcer, koncentrační tábory, komunismus a dokázali se jim postavit čelem a na stáří žít relativně spokojeným životem. A to mi otevřelo oči. Protože spousta lidí si dneska myslí, jak se máme hrozně špatně, že se nám dějí křivdy, ale ve srovnání se těmito seniory to jsou malichernosti.

Vybírala jste si lidi do projektu právě podle jejich příběhů, nebo úplně náhodně?
Oslovila jsem nejrůznější neziskové organizace, domovy důchodců a místa, která zastřešují seniory, tam jsem pak přišla představit projekt, který jsem měla do té doby jen v hlavě a zatím jsem netušila, jak přesně bude fungovat. No a kdo chtěl, mohl se mi přihlásit. Potom probíhala pravidelná setkání, kdy já jsem jim dávala témata jednotlivých životních etap, aby výsledek dohromady dával celoživotní linku od dětství až po současnost.
Některé z nich asi muselo být těžké přesvědčit, aby mluvili o hrůzách, kterými si prošli…
Většinou se dokázali okamžitě rozpovídat o dětství a radostnějších událostech. O náročnějších a smutnějších situacích se jim zas tak dobře nemluvilo, i když taky jak komu. Ala samozřejmě mi svoje životní příběhy začali svěřovat až poté, co jsme se víc sblížili a navázali vztah. Tím, že jsem celkem empatický člověk, tak si mě naštěstí lidí docela rychle oblíbili, ale samozřejmě texty a videa, které vznikly, se tvořily až úplně nakonec. Protože i když jsme si povídali průběžně během chvílí, kdy senioři ilustrace vytvářeli, a já se jich vyptávala, co to přesně bylo za dobu i jak se jim žilo, tak tím, že se pracovalo ve skupince, nebylo to nejprve úplně osobní. A až potom ke konci, když probíhalo poslední setkání a já jim řekla, že se bude natáčet, zabrousilo se i do těch hodně nepříjemných detailů.

Musím říct, že některé z příběhů jsou opravdu hodně silné. Koncentrační tábory, válka, smrt dětí… Který z nich ve vás nechal největší stopu?
Nějakým způsobem všechny, ale nejvíc asi vyprávění paní Heleny, která bohužel nedávno zemřela. Celý život se věnovala sportu, jenže nakonec skončila na vozíku. Potom už nikdy sportovat nemohla a vlastně ani sport vyučovat, což dříve také dělala. Ale nepropadla žádné skepsi a říkala: „Já ty nohy stejně jednou přemluvím a na tom kajaku se projedu.” Jenže my všichni v tu dobu věděli, že už se na něm neprojede. Ale ona to nevzdávala, bylo to hodně smutné. No a samozřejmě koncentrační tábory, to člověka zasáhnout musí. A pak úmrtí v rodině. To se mi i nějaké dámy rozplakaly, když o nich mluvily, protože když vám umře dcera, musí to být strašné.
Setkání byla asi hodně náročná na psychiku, viďte?
Byla. Ale snažila jsem se všechno brát profesionálně a úplně tomu nepodléhat, protože už když mě projekt napadl, měla jsem obavy, že to bude fakt depka a jestli něco podobného vůbec zvládnu. Nezbývalo tak nic jiného než se obrnit.
Projekt jste ale úplně neuzavřela, dokonce spíš rozšířila…
Určitě bych chtěla, aby pokračoval dál. Já osobně se budu nadále setkávat s dalšími seniory, protože mě naše schůzky inspirují a nabíjí energií. A hlavně lidé mají stále zájem, chtějí se účastnit a třeba i vnučky chtějí zapojovat svoje babičky, takže určitě na této úrovni budu pokračovat dál. Momentálně pracuji i na prodejní kolekci talířů, kdy udělám sérii vybraných ilustrací, ale opravdu jen nějaké, protože už teď je jich osmdesát. Doteď se dělaly pouze dvě kopie. Jedna sloužila pro výstavní účely a druhá putovala autorovi. Z té prodejní série pak půjde část výtěžku na podporu toho, kdo ilustraci vytvořil a část výtěžku na podporu neziskových organizace, co zprostředkovává služby seniorům.
Těch úrovní, které se různě prolínají, je tedy hned několik…
Ano je jich hodně, stejně jako poselství, jež bych chtěla sdělit. A všechny jsou pro mě důležité. Fakt, že výrobky budou prodejní a lidé je mohou získat domů, je pro mě důležitou a podstatnou věcí. Vzpomínky seniorů, kteří zažili třeba dobu komunismu, totiž poputují dál. Myslím, že právě na příběhy z té doby je potřeba nezapomínat. To, že je podpořím, je pak další bonus. Naše setkání navíc v seniorech vyvolávají aktivizaci a oni vnímají velmi pozitivně, že se s nimi někdo kamarádí. Třetí úroveň pak spočívá v motivaci ostatních lidí, aby se svými babičkami a prababičkami trávili víc času. Mám tedy vymyšlenou webovou platformu, kde si lidé budou moci stáhnou šablonu a pak přijít se svojí babičkou a v podstatě udělat to samé, co jsem s nimi tvořila já. Říct, aby nakreslily něco ze svého dětství a u toho vyprávěly, jak vlastně všechno bylo. Zaznamenaný příběh mi pak budou moci naskenovat a poslat a já jim z něj vytvořím a zašlu talíře. Třeba se mi povede vyvolat impuls k navázání komunikace v rodinách, kde to není úplně běžné. A oni zároveň získají vzpomínku ve formě porcelánového deníčku, který se dědí z generace na generaci.