Romana si možná pamatujete z loňské řady televizní show Survivor. Nestal se jejím vítězem, ale své vítězství na ostrově přece jen našel. A tím byla odvaha i odhodlání potřebné k tomu vzít starou fotku a vypravit se do Albánie po zavátých stopách biologického otce, kterého nikdy nepoznal.
Roman Kunčar se do povědomí lidí zapsal i jako finalista soutěže Muž roku. Má rád pozornost, umí dlouze mluvit a neskrývá svou důvěřivost a empatii k lidem. Díky tomu se stal koučem a také autorem podcastu Raw Talks.
O tom, že se jednoho dne vydá hledat svého tátu přemýšlel už mnoho let: „Věděl jsem, že jak přijedu domů ze Survivoru, začnu cestu plánovat,“ svěřil se v ranním vysílání TV Nova přímo z hor Albánie. Ještě před tím, než se na svou životní cestu vypravil, vzal si od mámy starou fotku svého otce, obejmul ji a řekl, že ji má rád a vždycky bude. Ať už se na cestě stane cokoli. Ta fotka byla tím jediným, co měl v ruce. Tou jedinou indicií, která mu měla pomoci najít otce, který už samozřejmě vypadá úplně jinak. A nebo také už vůbec nežije.
Z výpravy, kterou podnikl s přáteli na podzim loňského roku, přivezl spoustu videomateriálu a rozhodl se z něj sestříhat film. Takový, který by mohl pomoci i dalším klukům nebo dnes už dospělým mužům, najít když ne otce, tak sami sebe. Téma mužů, kteří vyrůstali bez otců, stojí stranou pozornosti veřejnost a to chce Roman změnit. Vedle filmu plánuje i besedy, výpravy a osvětu, která má toto tabu prolomit. A to nejen v Česku, ale i v Albánii.
„Už ve 20 letech, když jsem žil v Anglii, jsem zkoušel kontaktovat Červený kříž a spojit se s tátou. Tenkrát to ale bylo velmi komplikované a já byl nucen to odložit. Nicméně představa, že ho jednou poznám, mě neustále doprovázela. Ne proto, že bych mu chtěl něco vyčíst. Ne proto, že bych potřeboval tátu. Byla to přirozená potřeba a intuice. Něco ve mně ještě čeká na objevení a leží to mimo mě. Pravděpodobně v Albánii,“ vzpomíná Roman.
Žádné výčitky si na cestu do batohu nepřibalil
„Tátovi jsem nikdy v duchu nic nevyčítal. Neměl jsem pocit, že mám dostatečné množství kontextu, abych mohl soudit jejich rozhodnutí. Máma mi sice řekla, že jí už nikdy neodepsal na dopis s mou fotkou, ale co já vím. Mohlo ho srazit auto. Mohl si procházet věcmi, o kterých nikdo nevěděl. Určitě v tom sehrála velkou roli i máma, která mi jeho stranu nikdy nevyložila negativně. Jinými slovy mě nevedla k jeho nenávisti, ale naopak. Vždy o něm mluvila krásně a říkala, že se milovali.“
Když chybí pocit bezpečí
„Přijal jsem to prvně nevědomky, ale časem vědomě jako hotovou věc. Vždycky jsem ale tiše záviděl úplnost rodiny kamarádů. Že u nich doma na Vánoce bylo živo. Že se tam scházela rodina a slavilo se. Měl jsem z toho pocit bezpečí, který nám doma chyběl. Já jsem vlastně moc nevnímal, že mi chybí fyzicky. Logicky, protože jsem ho nikdy neměl. Ale chyběl tam stabilní prvek. Někdo, kdo třeba vlastní auto a odveze nás, když potřebujeme. Někdo, kdo obejme mámu a dá jí pocit bezpečí. Několikrát jsem jako dítě přihlížel násilí, jímž si máma musela procházet, protože si do života přivedla muže, který se neuměl ovládat. Ten chybějící prvek síly a ochrany tam chyběl a já měl pocit, že ho musím zastoupit. I proto mám v sobě dneska tak silný radar na nespravedlnost. Nemůžu vystát, když se někdo nad někoho povyšuj, nebo je nefér. Často mě to trápí a musím jednat.“
Na cestě potkal řadu lidí, kteří se mu snažili pomoct. „Během výpravy jsme přišli do kontaktu se spoustou místních. Ať už na krátkou chvíli, nebo na několik dní. Velké množství interakcí proběhlo také online, společně s několika pozvánkami do místní televize. Všichni dokázali velmi ocenit samotný cíl mise, ale také otvírání tématu, které je podle nich velmi palčivé. Lidé už ovšem začínají být připraveni o tom slyšet. Nasbírali jsme nějaké kontakty a nevylučujeme, že proběhne i premiéra v Tiraně,“ plánuje Roman.
Sbírka na dokončení filmu a podporu kluků s podobným příběhem
Aby mohl film vzniknout, potřebuje Roman ještě nemálo peněz na dokončení ‒ střih, postprodukci, dramaturgii i projektový management. Tím, jeho plány nekončí: „Mým cílem není jen natočit film a nechat ho v šuplíku. Chci otevřít veřejnou debatu o dopadech absence rodiče na život dítěte. Proto budou součástí projektu také projekce a besedy pro veřejnost, školy, dětské domovy a další organizace pracující s rodinami. Chci bourat stereotypy a nabídnout bezpečný prostor pro sdílení zkušeností lidem, kteří si nesou podobný příběh. Pokud vybereme na Znesnáze21 víc, moc rád bych ve spolupráci s odborníky a zkušenými mentory vytvořil konkrétní aktivity a workshopy pro děti a mladé lidi vyrůstající bez jednoho z rodičů. Místo, kde najdou podporu a průvodce, které sami v životě postrádají.“ Roman Kunčar plánuje podniknout i speciální „chlapskou výpravu“ za dobrodružstvím spolu s dalšími muži, kterým jako malým klukům podobný zážitek s tátou scházel.
