Michal Pudelka patří k autorům, kteří módní fotografii nevnímají jako rychle spotřební obraz, ale jako prostor pro osobní výpověď. Slovenský vizuální umělec se už v mladém věku prosadil na mezinárodní scéně, jeho práce se objevily v několika edicích Vogue a spolupracoval i s módními domy Valentino, Nehera či na kampani Erdem x H&M. Po období intenzivní práce a dobrovolné pauze se k tvorbě vrací vědoměji, pomaleji a s důrazem na autenticitu, vnitřní svobodu a smysl obrazu.
Tvoje práce je silně rozpoznatelná, především díky kompozici, ale i barvám a celkové stylizaci. Vznikl tenhle rukopis vědomě, nebo si jej vyvinul postupně v průběhu let?
Projekt se formoval postupně s časem, zkušenostmi a každým dalším materiálem, se kterým jsem pracoval. Jeho základ však od začátku vycházel z vědomého uvažování nad konceptem postkomunistické civilizace a celkového společenského dění.
Silnou inspirací pro mě byl sociální systém na Slovensku během socialistické republiky. Šlo o období, kdy prakticky neexistoval import ze zahraničí a trh byl extrémně omezený. Oblast obchodu a prodeje byla velmi úzká, což se přirozeně odráželo i ve vizuální identitě lidí. Prodávalo se minimum variant oblečení a výsledkem byla výrazná uniformita společnosti.
Právě z této uniformity projekt původně vycházel. Později jsem si však uvědomil paralelu se současnou módní fotografií, která má na jedné straně reprezentovat individualitu, ale ve skutečnosti často všichni vypadají velmi podobně, protože sledujeme stejné trendy. Projekt se tak postupem času přirozeně rozkročil do více tematických rovin.
Často pracuješ s velmi přesnou představou výsledku. Jak moc máš focení pod kontrolou a kolik prostoru necháváš náhodě?
Mé fotografie jsou výrazně stylizované, protože fotografii vnímám především jako médium vyjádření myšlenky, velmi podobně jako malbu. Už na začátku mám jasnou představu o tom, jak má výsledná fotografie vypadat.
Klíčovou roli hraje souhra barev, které vytvářejí emoci, kompozice a samotný děj v obraze. Proto během focení není velký prostor pro zásadní změny, každý detail je připravený předem. Zároveň však jde o kolektivní proces. Spolupráce se stylisty a celým týmem je pro mě způsobem, jak obraz dále dotvářet — jako společné domalování obrazu. Před každým focením mám připravené vizuální skici, které slouží jako základ pro celý tým.
Kde pro své fotografie, které jsou často spíše uměleckými příběhy, čerpáš inspiraci?
Inspirace pro mou tvorbu pochází z více zdrojů a je vždy velmi osobní. Často vychází ze situací v mém životě, ale také z reakcí na politickou a sociální realitu. Velkou roli hrají i jiní umělci, které obdivuji, například Marina Abramović nebo surrealističtí malíři, z jejichž tvorby čerpám ironické, místy smutně-vtipné nápady.
Módní fotografie dnes hodně stojí na rychlosti a recyklaci nápadů. Kolik času strávíš samotnou přípravou a jak si hlídáš svou autenticitu?
Mám pocit, že fotografie dnes funguje velmi povrchně a masově, jako na běžícím pásu. Často jde o čistě informační zobrazení oblečení, kde umělecká hodnota ustupuje rychlosti a produkci. Právě proto je pro mě klíčová důkladná příprava před focením. Někdy jde o týdny či měsíce práce — předfocení, výběr látek, lokací, rekvizit a celkové atmosféry. Tyto věci nelze vytvořit narychlo během samotného dne focení. Moje práce se odehrává především v přípravné fázi.
A jak hledám svou autenticitu? Myslím si, že jsem ji našel právě tím, že jsem ji cíleně nehledal. Dělal jsem věci, ke kterým jsem měl přirozenou vášeň a které ze mě vycházely spontánně a autenticky. Právě tímto způsobem se podle mě autenticita přirozeně vytváří.
Zároveň nemám rád kopírování. Pokud by ses mě zeptal na mého oblíbeného fotografa, upřímně bych ti nedokázal jednoznačně odpovědět. Většinu věcí mě totiž nebaví sledovat a mnohem víc mě baví samotný proces vytváření fotografie. A právě v tom spočívá podstata mé práce.
Pracoval jsi pro velké magazíny i značky. Co je pro tebe signál, že zakázka má smysl – a kdy ji raději nevezmeš?
Dnes si vybírám projekty podle jejich hodnoty a míry kreativní svobody. Pokud mám prostor vytvořit něco po svém a mám z práce radost, odpověď většinou zní ano.
V určitém období ses z módního a fotografického světa stáhl. Co tě k tomu vedlo? A co tě následně přivedlo k návratu?
Podařilo se mi prorazit na velkou komerční a editoriálovou módní scénu ve velmi mladém věku. Zastupovala mě skutečně výjimečná agentka, která měla v portfoliu jména jako Terry Richardson nebo Craig McDean. Byla to neuvěřitelně schopná, špičková žena ve svém oboru, ale zároveň extrémně tvrdá.
Nutila mě brát prakticky každý job a pracovat bez přestávky. Musel jsem pracovat obrovské množství času, neustále cestovat a produkovat. Z profesionálního hlediska to bylo skvělé období, které mě hodně naučilo, ale zároveň bylo extrémně náročné.
Když jsem se blížil ke třicítce a měl za sebou téměř deset let nepřetržité práce, přišlo vyhoření. Cítil jsem se prázdný, nechtěl jsem vidět fotoaparát a už jen představa letišť a neustálého cestování mi dělala fyzicky zle. Tehdy jsem si uvědomil, že „luxus“ práce, který jsem si do té doby vybudoval, mi umožňuje na chvíli odstoupit — ať už na pár let, nebo možná i navždy.
Jenže láska k umění a samotnému procesu tvorby ve mně zanechala prázdné místo, které jsem nedokázal ničím nahradit. I když jsem se snažil odejít, fotografie mě nikdy úplně neopustila. A právě to mě nakonec přimělo vrátit se zpět — vědomě, pomaleji a s mnohem jasnějším vztahem k tomu, proč tuto práci vlastně dělám.
Když ses po pauze vracel, měl jsi pocit, že se vracíš do stejného světa – nebo už to byla úplně jiná scéna?
Myslím si, že fotografie je dnes obecně jiný svět než před pěti lety, ale pro mě se ta největší změna odehrála spíš uvnitř. Nikdy mě příliš nezajímaly vnější trendy ani tlak okolí, všechno se vždy odehrávalo spíš v mé hlavě. Fotografie pro mě vždy byla něčím velmi osobním a dnes je znovu něčím novým, posunutým, ale stále autentickým a mým.
Změnilo se po návratu to, jak vnímáš vlastní ambice?
Na začátku byl mým snem fotografovat pro Vogue. Když se to podařilo, přišel stres z nutnosti udržet si tuto pozici. Dnes jsou mé ambice jiné — vytvářet věci, které mě těší a mají hodnotu. Nechci produkovat obrazy na běžícím pásu. Chci tvořit smysluplně a s radostí.
Co tě dnes na focení nejvíc baví a jaký směr tě zajímá?
Nejvíc mě baví samotné vytváření a kreování díla. Technická stránka mě nezajímá, nemám rád světla, techniku ani Photoshop. Snažím se vytvářet fotografie tak, aby nebylo nutné je retušovat. Retuš pleti používám jen minimálně, pokud je to nezbytné. Věřím, že fotografie má fungovat už ve své podstatě. Mým hlavním směrem je surrealismus, doplněný o dadaismus, který mě přitahuje svou svobodou, absurditou a schopností narušovat zažité významy a očekávání.
Kterou tvoji fotografii máš úplně nejraději?
Jedny z mých starších fotografií vznikly v období, kdy jsem byl syrovější a více hledající. Je na nich dívka, která se později stala mou nejlepší kamarádkou a dnes je zároveň mou manažerkou — Robertou. I díky tomu mají tyto fotografie pro mě dodnes hlubší význam.
Na čem teď aktuálně pracuješ a na co se můžeme těšit?
Aktuálně se s celým týmem nacházíme v Paříži, kde intenzivně pracujeme na výstavě, která se uskuteční v březnu 2026 během Paris Fashion Week. Následně by měla putovat i do Prahy. Současně vznikají další speciální projekty a titulní strany, které by měly vyjít už velmi brzy.
