Jedním z nejtěžších úkolů, na který neexistuje žádná vysoká škola života, je dobře vychovat své děti. Povím vám příběh kluka, ze kterého se stal v patnácti letech skvělý chlap díky výchově, ale i obrovskému srdci. Rozhodl se vydat z pekla za štěstím svým a svojí mámy tím z nejtěžších kroků – řekl si o pomoc. Vyvolal tím obrovskou vlnu solidarity napříč republikou a inspiroval spoustu lidí.
Všechno začalo dopisem, který přišel do mojí e-mailové schránky. Psal mi patnáctiletý kluk, co se trápil osudem, který jeho a mámu potkal. Kvůli nezodpovědnosti jeho nevlastního otce zůstali bez peněz, bez jistot a nakonec i bez střechy nad hlavou. S mámou skončili na matraci v místnosti zastlané harampádím prarodičů, kteří jim sice poskytli pokoj, ale rozhodně ne klid a domov. V chorobném hromadění věcí viděli větší smysl než v životech svých blízkých, a tak Honzovi a mámě vedle nepořádku padala na hlavu také obava z každého nového dne.
„Všude je všechno možné vyskládané ve všech místnostech, protože sbírají starý nepotřebný krámy. Že by se někdy mohly hodit. Tady jsme ubytovaní v jedný místnosti, kde mám postel a mamka jednu matraci na zemi mezi hromadama jiných krámů, a vypadá to tady jako ve skladišti. Všechny svoje věci musíme mít na zahradě v plechový boudě, protože se nám ani u babičky v domě nikam jinam nevejdou. Mamka brečela, že nám to tam všechno zplesniví a o všechno přijdeme. A celý dům taky moc smrdí plísní…“
„O bydlení jsme přišli proto, že jsme v poslední době neměli moc peněz, protože mamky manžel, kterej není můj táta, ale kterýho si mamka vzala, nás přivedl na mizinu. I když byl moc hodný, tak čtyři roky, co byl s maminko,u dělal pořád jenom samý dluhy a exekuce a finanční průšvihy a připravil nás o všechno a zadlužil i mamku. Teď se rozvádí. Někdy jsme neměli peníze ani na jídlo a na nájem. Letos poprvé nebudeme mít ani žádné Vánoce. Mamka vždycky uměla udělat moc hezké vánoce, pekla cukroví, hrály u nás koledy, měli jsme dárky. Pro mamku vždycky byly Vánoce moc důležitý. Je nejvíc zoufalá z toho, že nemáme kde bydlet. Mít bydlení by jí moc pomohlo. A já bych taky chtěl mít zase svůj pokoj, kde budu mít svoji postel, skříň, psací stůl. Potřebuju se učit na přijímací zkoušky na střední školu. U babičky s dědou nemůžu mít ani počítač a internet. Moc bych chtěl pomoc mamce a chtěl bych udělat sbírku, abysme se mohli hned odstěhovat od babičky. Ale nechci takovou sbírku, kde se sbírají peníze. Chtěl bych udělat sbírku na práci pro moji mamku. Takovou, aby jí lidí nabízeli práci, protože kvůli věku jí nikde nechtějí vzít. Moje máma by nechtěla, aby nám lidi darovali peníze. Ona by si darovaný peníze vzít nechtěla. Mamka si chce všechny peníze vydělat prací. Mohla byste mi prosím poradit, jak to mám celé udělat a takovou sbírku na práci zařídit?“
Honzův dopis mi vehnal slzy do očí a zároveň mě nadchl láskou a odhodláním udělat pro mámu všechno na světě. Jeho příběh jsem sdílela mezi přáteli, kteří se rozhodli přidat k pomoci. Dlouho jsem jeho mamku přemlouvala a nakonec jsme založili s kamarády sbírku na Znesnáze. Za jediné ráno byla cílová částka, potřebná na pokrytí kauce a tří nájmů, naplněná. A během dalších tří nebo čtyř dnů přesáhla pětinásobek z původních 70 tisíc. Nechodily „jen“ peníze, ale i desítky mailů s nabídkou práce, brigády, nábytku, bezplatné psychologické pomoci, stěhovací služby, oblečení nebo obyčejné lidské podpory. To vše v období Vánoc. Kdy každý má svých starostí a výdajů dost. Ale zároveň i obrovskou touhu pomáhat těm, kteří mají méně štěstí.
„Bydlíme!“
„Ahoj Oli, BYDLÍME! Ještě tisíckrát ti za to budu děkovat. Ale teď píšu hlavně proto, abych ti popřála krásné Vánoce, dětem samozřejmě taky. Užijte si Štědrý den a celé vánoční svátky v lásce, klidu, štěstí a hlavně zdraví. Ať se vám splní, co si přejete. Jsem dneska neskutečně unavená, od rána do noci jsem se nezastavila, padají mi oči a mobil mi padá z ruky, nemám sílu psát. Tak dneska jen takhle stručně. Děkuju, děkuju, děkujeme, děkujeme a ať máte ty nejkrásnější Vánoce. Honza mi co chvilku opakuje, jak je štastný….“ Zpráva, která mi přišla od Honzovy mámy na Štědrý den, na jeho samém začátku, patnáct minut po půlnoci. Před tím jsem ji prosila, ať napíše třeba jen jediné slovo „bydlíme“, ať mám klid, že všechno dobře dopadlo. Že Vánoce už prožijí ve svém DOMA. Napsala ale mnohem víc. Slova, která objala desetkrát dokola celé srdce. První zpráva, kterou jsem v mobilu na Štědrý den četla. A během dne následovala další. Od Honzy: „Moc ti děkuju za to, že máme bydlení a Vánoce. Mám takovou radost! …“ Zbytek je už pro veřejné řádky příliš osobní. To jejich štěstí by se dalo vzít do dlaní, jak bylo hmatatelné.
Zla na světě rozhodně není více než dobra. Jen o něm není tolik slyšet
Zázrak, který se odehrál během jednoho sta hodin. V krátkém čase se zlomilo trápení, které trvalo snad celou věčnost. Z bezmoci se stala naděje a ze strachu štěstí. Z dvou lidí, kteří přežívali v plísni, na zemi, na matraci, obklopení výčitkami rodiny a prázdnotou, se stal usměvavý tým, co plánuje budoucnost. Protože může. Protože už má pevnou půdu pod nohama, která je ke startu nezbytná. To vše s obrovskou pokorou a nespočtem díků směrem k dárcům, kteří tohle všechno jako vánoční zázrak obstarali.
Vím, takových příběhů je jistě spousta. Ale není o nich slyšet tolik jako o těch špatných zprávách. Je potřeba o nich mluvit. Ukázat na všechno dobro, které kolem nás je. Přiložit ruku k dílu, pokud to jen trošku jde. Protože právě spojení v úsilí dokáže prolomit zdánlivě nezlomnou smůlu. Možná je to nejen vánoční zázrak, ale také inspirace do nového roku, který je před námi. Většina z nás nemá tisíce, které bychom mohli rozdávat. Máme ale možnosti pomoci jakkoli jinak. Nejen slyšet, ale i naslouchat. Nejen soucítit, ale i cítit potřebu pomoci.
„Dočetl jsem jedním dechem příběh Honzy. Rád bych pomohl bydlením, je ale na druhé straně republiky…“
„Mohla bych, prosím, věnovat Honzovi nějaké oblečení? Mám ho spoustu po synovi, velmi pěkné…“
„Zdravím, velmi se mě dotkl článek, který jsem četl o Honzovi a jeho mamince. Rád bych jim nabídl nějaké vybavení bytu, až budou mít domov.“
„Dobrý den, četla jsem příběh o statečném chlapci a ráda bych jemu i mamince poslala vánoční dárek.“
„Prosím vás, v jakém oboru hledá Honzova maminka práci? Měla bych pro ni nabídku.“
„Hledáme do našeho obchodu pomoc. Myslím, že by to mohlo být v regionu Honzovy maminky…“
A tak dále, a tak dále. Tak obrovská várka nabídek pomoci, a ještě desetkrát větší, přišla během pouhých sta hodin. To, co v lidech Honza vyvolal, bylo neobyčejné. Příběh patnáctiletého kluka, který se rozhodl nepoddat se osudu.
Síla v každém z nás
Jen tím, že nenecháme příběhy jiných proběhnout jako novinové titulky před svými zraky, ale pozastavíme se nad nimi tak, jako bychom to byli my, o kom se píše, můžeme být součástí lepšího příběhu. Někdy stačí málo, aby se začaly dít velké věci. Jen je třeba naslouchat. Protože se to může kdykoli stát komukoli z nás. A říct si o pomoc není slabost. Je to naopak známka obrovské síly, kterou hluboko v sobě nosí každý z nás. Kéž by všechny mámy světa měly takové syny, jako je Honza.
