Pondělí, 1 března, 2021

Dara Rolins: Útokům bulváru čelím od deseti let. Že by dcera Laura pozornost neustála, se ale nebojím

 

Právě teď jí ze všeho nejvíc chybí možnost vystupovat před živým publikem, protože hudba je pro Daru Rolins jedním z hlavních zdrojů energie a pozitivních emocí. Dalším je její dcera Laura, o které zpěvačka prozradila třeba i to, jak zvládá život s bulvárem za zády, zda už je v pubertě a co zdědila po Matěji Homolovi.

Jaká je Laura očima Dary? Je už v pubertě?

Ještě tam nejsme. Je jí dvanáct let, ještě pořád je holčička. Všechny ty proměny, které jsem zaznamenala u dětí svých kamarádek, se k nám dostávají se zpožděním. Po mně i po svém tátovi, Matějovi, je hodně hravá. Takže i dospívání bude mít pomalejší, zaplať pánbůh! Ostatně, moje máma říká, že ani já, ani moje sestra jsme žádnou pubertu neměly. Prý si nepamatuje žádné naše úlety nebo divné stavy. Možná to bylo tím, že jsem odmalička byla „busy“? Od dětství jsem měla co dělat, takže jsem neměla čas dělat hlouposti… Každopádně, pokud jde o Lauru, ještě nás to nepotkalo.

 Jak zvládala domácí výuku?

Myslela jsem, že to děti může bavit. A ze začátku to tak i bylo. Měla radost, že nemusí vstávat do školy, že má volnější režim. Ale už po prvním rozvolnění karanténních opatření se nemohla školy dočkat, ráno nemohla ani dospat. Chyběly jí ostatní děti a koneckonců i ten denní režim. Říkala jsem si: to je dobře, jinak ty děti zblbnou. A nedávno jsme se ocitly zpátky v té samé situaci… Ani Laura z toho neměla radost. Jsem sice ráda, že jsem ji měla doma, že jsme měly čas pro sebe navzájem, ale i toho se dítě časem přejí. Myslím, že po čase už potřebovala obměnit společnost, trávit víc času se spolužáky, chodit ven, jet občas ze školy autobusem a vůbec všechny ty věci, které dělají život zábavný a rozmanitý

Je něco, v čem už se s vámi Laura neradí?

Baví mě, že pořád si často říká o radu a konzultuje se mnou spoustu věcí. Radí se se mnou o škole, hudbě, o filmech, o módě, dokonce i kluky se mnou začala řešit, což je taková novinka na programu, která se nám lehce vmísila do rozhovoru. Najednou se Laura zmínila, že tenhle kluk jí připadá fajn a jestli by s ním mohla jít do lesa na procházku se psem? Takže jsem řekla: „Jasně! A přiveď ho pak k nám domů na čaj!“ Jsem ráda, že má pořád tendenci vtahovat nás, svoje rodiče, do příběhu. Zatím se vůči nám nevymezuje. Nejsme ještě v tom období, kdy bychom jí připadali otravní. V budoucnu to může nastat – nebo taky ne. Zatím je sdílná.

Foto: Lukáš Kimlička
Úspěšné ženy často v rozhovorech čelí jiným otázkám než úspěšní muži. Novináři mají tendenci se jich ptát na „skloubení práce a rodinného života“, jako by ti muži snad rodiny neměli…

Já neznám jiný model než ten, který sama prožívám, a neumím porovnat, jak vypadá správný a nesprávný model v showbyznysu. Hodně mých kolegyň skutečně staví rodinu na první místo v tom smyslu, že se o všechno doma postarají samy. A naopak znám spoustu kolegyň-matek, které mají dvě chůvy a celou armádu lidí, kteří se jim o vše starají. Já jsem někde na půl cesty. Chůvu mám, protože pracuji v noci. Lidi se baví večer, moje pracovní doba začíná, když padá tma, a taky jezdím na dlouhé cesty. Ale v momentech, kdy tam pro Lauru být můžu, tam jsem. I když se vrátím pozdě v noci z vystoupení, ráno ji budím do školy a dělám jí snídani. Během dne se s chůvou občas střídáme, protože mívám různé pracovní schůzky. Ale když můžu, večer ji ukládám ke spaní a přečtu jí pohádku nebo si večer v posteli povídáme, jaký byl její den. Mám to nastavené tak, že mi to nezpůsobuje výčitky svědomí. Vím, že v obou svých světech dělám maximum.

Nebojíte se, že se na Lauře podepíše to, že je odmalička spolu s vámi i ona středem veřejné pozornosti?

 To je riziko podnikání. Laura se narodila dvěma lidem, kteří nejsou úplně běžní rodičové. Showbyznys je takový, jaký je. Je to iluze, hra, show, je to i v názvu té profese. A myslím, že Laura to zvládá naprosto na jedničku. Ona tu zvýšenou pozornost zaznamenává, na mně i na sobě. Když jdeme spolu po ulici nebo na nákup, setkává se s tím, vidí, že mě lidé zastavují, pokukují, šuškají si nebo do sebe nenápadně strkají, aby upozornili souseda: „Hele, to je Dara!“ Nebo přijdou a chtějí se vyfotit se mnou nebo s námi oběma. Myslím, že díky tomu, že to zažívá odmalička, to s ní velké věci nedělá. A když vezmu v potaz svou vlastní zkušenost, nemyslím si, že ji to nějak pokroutilo. Na mně se to podepisovalo velmi konkrétně, protože ta pozornost na mě mířila přímo. A neřekla bych, že mě to negativně ovlivnilo. Nezhloupla jsem z toho, neubralo mi to na reálném vztahu k životu. Proto se nebojím, že by to Laura neustála. Po obou svých rodičích, po mně i po Matějovi, má v genech dobrý zdravý rozum. My oba stojíme pevně nohama na zemi, nikam jsme si neulítli. Nevidí u nás žádné hvězdné manýry. I ona ovšem ví, že bulvární média dokážou člověka naštvat. I ona někdy kroutí hlavou a řekne mi: „Nedělej si z toho hlavu. Vždyť sama říkáš, že do toho zítra zabalí mrkev…”

Vy sama jste čelila útokům bulváru od nějakých osmnácti let…

Není to od mých osmnácti, je to od mých deseti. Abych nebyla trapná a neřekla rovnou od osmi.

Myslela jsem, že za komunismu se o soukromí hvězd tolik nepsalo.

Možná ne, ale novináři se na to stejně ptali, když dostali příležitost. Byla jsem na titulkách. Ta ztráta anonymity pro mě nastala velice brzy a nepamatuji si, od jakého věku jsem si začala říkat: „Zrovna tuhle životní událost opravdu nechci sdílet se dvěma národy…“ Vím, že párkrát jsem to prožívala opravdu citelně, a bylo mi to nepříjemné. Šlo o věci osobního charakteru, které jsou samozřejmě pro bulvární média nejlákavější. Vím, že moje jméno je v těchto souvislostech skloňováno možná častěji než v souvislosti s hudbou…

Ale zvládla jste to obdivuhodně. Osudy dětských hvězd bývají v dospělosti často dost nešťastné.

 Zrovna dneska jsem v televizi zahlédla dokument o slavných dětech. Bylo tam několik herců i nějaká zpěvačka. Tři z nich se pokusili o sebevraždu, léčili se ze závislosti… Samozřejmě, že to světové měřítko je jinde než naše. Já pořád ještě můžu někam zmizet, odjet někam, kde jsem anonymní. Když je někdo slavný v měřítku „pepsicola“, neschová se nikde po celém světě. Z toho by mi asi přeskočilo. Fanoušci si někdy neuvědomují hranici, za kterou začíná moje soukromí. Například někdo přijde a chce se se mnou vyfotit zrovna ve chvíli, kdy mám plnou pusu jídla. Nebo jsem na toaletě a oni začnou ťukat na dveře kabinky, jestli bych se pak s nimi mohla vyfotit. Ale pořád je to něco jiného, než co zažívají hvězdy ve světovém měřítku.

Na druhou stranu, sociální sítě vám dávají příležitost řídit si svou image do značné míry sama.

 To je ohromná výhoda právě vůči těm pisálkům, které moc ráda nemám. Teď už si bulvár skoro nedovolí napsat lživou informaci, protože sociální sítě nám dávají možnost uvést to na pravou míru. Na Instagramu mám skoro 700 tisíc lidí, takže si tam řeknu, co chci, pustím, co chci, zpropaguji, co chci. Už nejsme na médiích tolik závislí. A média to vědí a opravdu se k nám chovají o mnoho slušněji. Minimálně si nedovolí lhát.

Fanoušci na Instagramu se ale často chovají podobně jako v reálu, někdy mají docela nepříjemné připomínky…

A rady mi dávají (směje se)! Co mi sluší, co mi nesluší. (Plynule přejde do slovenštiny.) „Nie, Dara, toto by si nemala, toto nie je pekné! Toto nenos, takto sa mi nepáčiš. Toto ti nesvedčí, takto sa už nemaluj!“ Vždycky si říkám, jestli by mě napadlo takhle radit Madonně nebo Beyoncé (směje se). Co by měly nosit nebo jakého chirurga by měly navštěvovat. Směju se tomu a říkám si, že si ten člověk s tím dá tu práci a pak si asi říká: „Teď jsem té Darče dobře poradila, konečně se ta holka vzpamatuje!“

Možná to je tím, že sociální sítě navozují pocit určité intimity. Jako byste byla jedna z kamarádek…

Ano, navozují pocit sblížení s tím interpretem. Ostatně, dáváme tam jiné fotky, než na jaké jsou čtenáři zvyklí z časopisů. Tam nám to vždycky sluší. Jsme namalované, učesané, je tam dobré světlo, nejsou tam vidět vrásky nebo se lehce vyretušují. Kdežto na Instagramu bývají fotky a videa z našeho reálného života, často i bez make-upu, v přirozených situacích. Možná i tenhle faktor způsobuje, že lidi mají pocit, že jsme jejich kámoši z vedlejšího baráku.

S výukou finanční gramotnosti je třeba začít od útlého věku, tvrdí...

Ačkoli si české děti podle průzkumů finanční gramotnosti nestojí špatně, není rozhodně výjimkou, že žáci základních škol netuší, jakou hodnotu mají předměty, které vlastní,...

Matěj Ruppert: Uvědomil jsem si cenu svobody i lehkost, s jakou...

Čas karantény nám zhusta zpříjemňoval zpěvák Matěj Ruppert, který svým smyslem pro humor a parodiemi na Instagramu zlepšoval náš mentální diskomfort. Karanténa naplno ukázala...

Byly oceněny nejvtipnější fotografie z divoké přírody. Co říkáte na želvu s nekompromisním názorem nebo zvracejícího tučňáka?

V záplavě pesimistických informací o pandemii, špatném stavu naší planety i teroristických útocích je třeba jít občas naproti zprávám,...

Nemůžete za hranice? Vyzkoušejte Postcrossing a procestujte svět z pohodlí domova

Jeden den pohlednice od 70leté babičky z Japonska, druhý den od mladého studenta z Brazílie. Postcrossing není pouhý koníček,...

Objevil se další odvážný návrh na rekonstrukci Notre-Dame. Jak by mohla pařížská katedrála v budoucnu vypadat?

Skleník, park nebo třeba luxusní byt. To jsou jedny z mnoha nápadů, jak by mohla vypadat slavná katedrála Notre-Dame...
Zavří­t reklamu