Většina lidí se děsí nejen cizího hněvu, ale také smutku. Jak reagovat na slzy po rozchodu, depresi, zklamání nebo úmrtí někoho blízkého? To nejhorší, co můžeme dělat, je sypat ze sebe prázdné fráze, horečnatě hledat instantní řešení, případně se vytasit s: „Já ti to říkal/a!“
Zimní měsíce jsou obdobím největšího nedostatku přírodního světla. Měli bychom v souladu s přírodou zpomalit, schoulit se do sebe, nahlížet dovnitř, bilancovat uplynulý rok a nabírat sílu na další klíčení, květ, růst a zrání. Je ale vcelku logické, že zběsilé společenské tempo v kombinaci s tmou a chladem venku u mnoha z nás rozjíždejí smutné stavy až deprese. Ani se nám nemusí nic zlého stát…
Neutonout v empatii
Co člověk, to jiný přístup k truchlení, ať už k vlastnímu, nebo k cizímu. Záleží na povaze, výchově a zkušenostech. Někteří lidé jsou nadáni velkou empatií a schopností naladit se na jemné předivo cizích emocí. Existuje však také spousta osob s mesiášským komplexem, které mnohdy zachraňují druhé i proti jejich vůli. Pro některé typy osobností na pestré škále neurodiverzity je pak obtížné lidské emoce rozlišovat a vhodně na ně reagovat (často se to týká zejména lidí s autistickými rysy či ADHD).
Základem empatie jsou zrcadlové neurony. V mozku pozorovatele spouštějí emoci podobnou té, na niž se dívá. Pro mnoho lidí může být objevem i rozdíl mezi empatií a soucitem. Přestože úzce souvisejí, výzkum mozku prokázal, že každá se projevuje v jiné oblasti. Při pohledu na cizí zranění se v mozku zkoumaných osob empaticky aktivuje centrum bolesti. Empatie proto často vede ke spoluutrpení a dlouhodobě až k vyhoření. Vyrovnanější soucit dokáže odlišit bolest druhého od vlastního prožívání a zrale pomáhat. Jenže ani pak to nebývá jednoduché.
Instantní řešení neexistuje
Kdo čeká návod připomínající recept na vánočku, bude zklamán. Kniha Daniely Vodáčkové a kolektivu Krizová intervence má přes 500 stran a výcvik trvá minimálně rok. A stejně nás nepřipraví na všechno, co má život v rukávu. Základní pomáhající ingredience by však nikdy neměly chybět. Jsou jimi laskavost, respekt, naslouchání, dostatek času a především potlačení vlastního ega. A to bez ohledu na to, jaký problém zrovna řešíme – ať už je to náhlé úmrtí manžela naší kolegyně, nebo „jen“ ztráta oblíbeného plyšového medvídka naší ratolesti.
Z pohledu dospělého „malicherné“ dětské trápení bychom nikdy neměli odbýt mávnutím ruky, protože tím, jak zacházíme s prvními zklamáními našeho potomka, budujeme základy budoucí důvěry. I ztráta medvídka se dá pojmout laskavě a tvořivě, třeba pohádkou nebo malým rituálem, na němž se dítě může podílet, oblíbenou hračku oplakat a jít dál. Díky této postupně budované důvěře pak můžeme potomka provázet na často těžkých životních rozcestích.
Speciální zacházení si zasluhují na podzim a v zimě časté poruchy nálady. Málokdo je diagnostik, aby dokázal rozlišit momentální smutek od nastupující deprese. Nemoci duše zpravidla nejsou vidět a kdo je nezažil, může je považovat za slabou vůli, nevděk nebo dokonce nevychovanost. A tak se trpící často místo soucitného naslouchání dočká peskování („ty máš zase náladu“), přednášek o tom, co mají říkat lidé po povodních, případně bývá zahrnut nabídkami na okamžité rozveselení. Nejhoršími pomocníky bývají toxičtí optimisté omezující se na proklamaci, že život je přece super a je jen na nás, co si do něj svým nastavením mysli přitáhneme. Samozřejmě mají částečnou pravdu, ale ani jedno z toho člověku v temném rozpoložení zpravidla nepomůže, o regulérní depresi ani nemluvě.
Nabízejte pomoc, ale nevnucujte se
Depresivní a truchlící lidé potřebují laskavé zacházení. A je lepší je nechat být, než je vybízet k tomu, aby se sebrali (kdyby mohli, jistě by to už udělali). Stejně tak bychom se měli vykašlat na nabídky razantního řešení spletité situace, jako jsou rozvod, stěhování či změna zaměstnání. Drobná praktická přispění v podobě pomoci s úklidem nebo s prací, pozvání na dobrou večeři či darování čokolády nebo oblíbené květiny však mohou být ku prospěchu. U jednorázové rozlady či lehčí deprese někdy pomůže nabídka společné aktivity, ideálně procházka nebo něco, co trpící dříve rád dělal. Ale opět platí – bez nátlaku a obviňování, když odmítne.
Za spolehlivou pomoc se považuje fyzický kontakt, jenže ne každý člověk ho vítá. Vždy je lepší se dotyčného zeptat, zda ho smíme vzít za ruku nebo obejmout. Stejně tak berme vážně vše, co říká, i když se lituje a má výčitky, aniž bychom se pustili do vymlouvání typu: „Jak můžeš takovou věc vypustit z pusy? Vyžeň ty kraviny z hlavy!“ Lepší je přijmout, že takové úvahy musejí být náročné a nepříjemné, a opatrně se vyptávat dál: „Chceš o tom mluvit? Co by ti nejvíc pomohlo?“ Málokdo je však zkušený terapeut, a i ti by si měli pečlivě hlídat své hranice. Zejména u lidí, kteří začnou používat vlídnou vrbu ze svého okolí jako „růžovou tabletku na chronickou bolest“ místo toho, aby řešili příčiny svého trápení s odborníkem.
Doma není nikdo prorokem
Speciální kategorií je spolutruchlení v rodině, ať už je to dceřin rozvod nebo odchod zvířecího mazlíčka. Situaci často zhoršují konflikty z nenaplněného očekávání. Rozvádějící se dcera potřebuje jen empatické rodičovské rameno, jenže otec nadává na toho „šmejda“ a vyzvídá podrobnosti, matka pláče nad chudinkami dětmi, a dcera v tu chvíli jen hořce lituje, že jim vůbec něco říkala. Bez ohledu na to, jak silní jsme v kramflecích při pomoci bližním mimo rodinu, doma našlapujme zlehka a především se ptejme: „Co teď potřebuješ? Mám se ptát, nebo jen držet za ruku?“ I vyhledávaná laická vrba se v domácím prostředí může z pohledu trpícího chovat jako stádo splašených volů ve skleníku.
Jsme-li v bolesti společně, respektujme prožívání toho druhého. Jeden má právo plakat a druhý může jít klidně na kuželky. Stejně tak truchlící, pokud je toho schopen, by měl říct, co potřebuje, a co nechce. Trápení v rodině totiž dává do pohybu velmi křehké podhoubí starých zranění a křivd. Hádky o to, kdo trpíme více a proč, jsou tím posledním, co nám v takové situaci pomůže.
Fráze nechte doma!
Nejobtížněji hledáme slova útěchy v situacích, kdy někdo zemře. Také vás jako první při slově „kondolence“ napadne tolik otřepaná „upřímná soustrast“? Stejně jako se liší lidé, liší se i typy pohřbů a reakce na ně. Pohřeb nemusí být ponurou akcí, ale nezapomenutelným rituálem oslavujícím život zemřelého. Oleg Vojtíšek založil společnost Pohřební průvodci, která dokáže ohleduplně a citlivě zařídit všechno okolo posledního rozloučení a ulevit tak pozůstalým. Jak Oleg vidí přístup k truchlícím?
1.
Dejte truchlícím najevo, že jste tu pro ně. Mnozí lidé nevědí, co říci a jak se zachovat, tak raději neřeknou nic, a začnou se pozůstalým vyhýbat. Ti to mohou vnímat jako další ztrátu a zklamání, a často se pak kromě hlubokého smutku potýkají ještě s nepříjemným pocitem, že o ně nikdo nestojí a jsou na všechno sami.
2.
Neotravujte je frázemi. Pozůstalí se většinou děsí špalíru kondolujících ve stylu „přeji vám upřímnou soustrast“. Nedobrá je také smršť telefonátů po zveřejnění parte. Zjišťováním podrobností kolem úmrtí zatěžujete pozůstalé – ti mají dost starostí sami se sebou a s vyřizováním pohřbu. Zpráva o tom, že víte a soucítíte, bohatě stačí.
3.
Nabídněte jakoukoliv formu pomoci. Překvapivě podceňované bývají praktické věci – pohlídání dětí, nákup, vyvenčení pejska…, ale opět platí: nevnucujte se. My ve východní Evropě neumíme pomoc přijímat, ale neumíme ji ani odmítat.
4.
Pokud o to truchlící stojí, naslouchejte. Umožněte mu vypovídat se, klidně opakovat něco dokola. Vytvořte pro něj bezpečný prostor, v němž může jen tak být a brečet. Podpořte ho v tom a nestyďte se ani za vlastní slzy.
5.
Vezměte je ven – na kávu, do parku, na výlet, do hospody. Ale také obrazně – tím, že budete mluvit i o něčem jiném (ne však o vlastním prožitém trápení). Neznamená to popírání a vytěsňování smrti, ale umožněte jim se trochu odreagovat. Až budou chtít mluvit o smrti, sami začnou. Vždy je důležité naslouchat a ptát se, co by truchlícímu nejvíce pomohlo.
6.
Vyvarujte se siláckých a otřepaných rad typu: „Přenes se přes to, nesmíš se v tom tak utápět. Aspoň už netrpí. Mělo to tak být, osud to tak chtěl. Musíš být silný a statečný, děti tě potřebují. Však ono to přejde. Čas je nejlepší lék.“
7.
Nesuďte a nesrovnávejte. Truchlení je velmi individuální. A taky sobecké. Jinak vyrovnaný a rozumný člověk se může najednou chovat až dětinsky. Nehodnoťte ho a nesnažte se mu to vymluvit.
8.
Smrt může být úlevou: pro zesnulého, ale i pro toho, kdo o něj poslední měsíce pečoval. Není ostuda to přiznat a poslední, co byste měli dělat, je pozůstalé za přiznaný pocit úlevy kritizovat.
9.
Smrt může být darem. Příležitostí uvědomit si, že nikdo tady nebude věčně, příležitostí k potlačení ega a posílení pokory. Příležitostí začít žít život tady a teď a nezabývat se malichernostmi. Zkuste ji využít.
