Jeho tvář můžete znát z řady českých seriálů, reklam nebo třeba kampaní na pánské obleky Bandi či americkou kosmetickou značku NEOSTRATA. Třiadvacetiletý herec a model Vojtěch Babišta, který je v těchto chvílích také součástí natáčení celovečerního filmu Casting na lásku v režii Evy Toulové, přesto ale na svou průlomovou roli stále čeká. Proč miluje pocit být někým jiným, jaké jsou stinné stránky jeho profese a v čem ho změnila roční cesta do Číny a Hongkongu? To nám prozradil ve velmi příjemném a uvolněném rozhovoru.
I když se vcelku úspěšně věnujete modelingu, v rozhovorech často zdůrazňujete, že chcete být především hercem. Čím vám ta profese tolik učarovala?
Herectví je pro mě krásné v tom, že se díky němu můžete převtělovat do jiných osob a vlastně tak třeba i objevovat charakter, který se vám líbí a nějakým způsobem rezonovat. A také bych chtěl skrze tuhle profesi předávat určité myšlenky i emoce. Líbila se mi třeba role Leonarda DiCapria ve filmu Vlk z Wall Street. Přiznám se, že ale hlavně proto, že ze začátku pozitivní postava prodělá určitý vývoj a časem se projeví, co v ní vlastně dřímalo už od narození a peníze, za kterými si šel, ho nakonec úplně zkazily. Ten daný charakter mě vážně bavil. Za zmínku stojí i herec Matthew McConaughey ve filmu Interstellar.
Takže vám dělá dobře pocit, kdy na chvíli nejste sám sebou, ale někým jiným?
V té profesi to miluji. Přirovnal bych to k situacím, když jsme byli v dětských letech a hráli si třeba na piráty, bandity nebo rytíře. A vy teď najednou máte také takovou šanci si „hrát“. Když uvažuji nad charakterem, často vedu v duchu dialogy, protože to nemám s kým probrat. Někdy dokonce nahlas! A tak, jak to cítím a jak jsem si to sám „projednal“, tak to pak musím dát v práci ven a ptát se režiséra, co a jak. Jinak bych se vnitřně uvařil. Když k tomu spojím naše denní emoce, že jsme smutní, jindy zase veselí, naštvaní, a ještě přičtu charakter, je ještě větší potřeba jít s tím vším ven, ale dá se to dobře uplatnit. Naštěstí už jsou okolo mě lidé, kteří mi v podobných věcech pomáhají, čehož si vážím.
Profese herce má ale i stinné stránky, které veřejnost často nevnímá, například obrovský tlak a stres…
Herectví musí určitě člověk dělat opravdu rád, protože ne vždy se vám nějaký projekt naskytne a částka se také na samotném začátku také nemusí pohybovat příliš vysoko. Často totiž většina společnosti ani netuší, co být hercem obnáší, jaké nároky jsou na nás kladeny. Řekl bych, že se to dá asi přirovnat ke sportovcům, protože když se něco nepovede, tak český národ hned začne dotyčné shazovat. No a všichni ti, kteří jsou vidět v televizi, musí čelit obrovskému tlaku, i když samozřejmě existuje pár výjimek, které se tomu kolotoči vyhnout, ale ti ostatní nežijí v úplně příjemné pozici.
Takže vy na sebe tlak cítíte?
Ano, v některých projektech už se nároky, které jsou na mě kladeny, začínají projevovat. Ale třeba u komerčních záležitostí pod tlakem nejsem, což asi způsobuje fakt, že já osobně vnímám výkon víc u těch uměleckých projektů než u reklamy, kdy jde spíš o peníze, a hlavně je z mého pohledu mnohem jednodušší.
Především těch komerčních projektů už máte za sebou spoustu, stejně jako seriálů. Průlomová role ale ještě nepřišla…
Je to tak. Snažím se pro to dělat maximum, neustále se zlepšovat v řemesle, být v kontaktu s lidmi, kteří se mu věnují na vysoké úrovni, ukazovat se na konkurzech a všude chodit včas, což mi zůstalo ze sportu, je to podstatná část mého charakteru. Být na všechno více než stoprocentně připraven. Víte, já říkám, že je to všechno chemie života. To samé pak platí i co se týká vztahů a rodiny. Prostě mícháte ingredience, snažíte se, aby vzniklo jen to nejlepší, ale stejně to jednou může bouchnout. A pak začínáte znova. Já jsem člověk, co jde štěstí naproti, lidi si toho všímají a myslím, že se každým rokem posouvám, analyzuju sám sebe i svoje rezervy, na kterých pak makám. Myslím, že přístup, kdy zpětně pitvám svůj výkon, jsem převzal ze zahraničí. U nás totiž lidi dodělají práci a jdou od ní. Ale je pravda, že na průlomovou roli ještě čekám.
Není to tím, že jste ohledně rolí příliš vybíravý?
Je pravda, že minulý rok jsem jednu nabídku odmítl, ale tehdy šlo o televizi, na které není úplně dobré se ukazovat, když směřujete někam úplně jinam a projekty, o které máte zájem, na ni vůbec nejsou. Takže můžu s jistotou říct, že bych rozhodně nevzal všechno. Teď zrovna ale točím film, kde mám vedlejší roli, a i trošku větší prostor. Těším se taky na jednu z hlavních postav v seriálu, který poběží příští rok, tam se totiž konečně ukáže, co ve mně dříme. Takže možná už nebudu čekat dlouho.
Hrajete frajery, otloukánky, obyčejné kluky i šprty. Jaký je vlastně Vojtěch Babišta doopravdy?
Pozitivní, usměvavý, veselý a občas i smutný a protivný. A asi jsem taky lídr, vím totiž, že když dokážu vést sám sebe, zvládnu to i se skupinou lidí. No a přiznávám, že mi dělá dobře být ve středu pozornosti, i když jako dítě jsem byl spíš strašpytel a posera, co nedokáže jet sám domů autobusem. Ale myslím, že charakter prostě jen zraje dlouho, krystalizuje. Tehdy jsem ale potřeboval takzvané hození do vody, ostatně jako většinou. S rodinou a blízkými jsem ale introvert.
Skok do neznámého byl asi i váš odjezd do Číny a Hongkongu, kde jste se procházel po přehlídkových molech i účinkoval v módních kampaních…
I když už jsem žil i delší dobu na jiných místech ve světe než právě v Asii, tak tohle období mi hodně pomohlo v samostatnosti a rozhledu. A když to vezmeme životně, tak já vždycky říkám, že vypadnout ze země a vidět jinou kulturu, slyšet jiný jazyk, ochutnat místní jídlo a zažít odlišný politický systém, člověka obohatí. Vypne se mu totiž část mozku, otevře se mu jiná a on začne být více uvědomělý, kreativní i otevřený. Stává se z něj nové osoba. I já v Číně a Hongkongu prožíval něco, čemu jsem vlastně uvěřil až později. Došlo mi, že přemýšlím úplně jinak. No a po profesní stránce mi moje cesta dala kontakty na designéry a návrháře, konkurzy mě zase oťukaly. Tam na ně totiž nechodí padesát lidí jako tady, ale spíš tři stovky. I prostředí showbusinessu je jiné, stejně jako chování lidí v práci a v životě.
Člověka ale vždy více posunou dál spíš ty špatné zkušenosti než ty dobré, viďte?
To je pravda. Stalo se mi pár špatných věcí, které bych si chtěl nechat pro sebe. Z pobytu v Číně ale hodně špatně vzpomínám na místní jídlo, které mi vůbec nesedí, první měsíc jsem s ním hodně bojoval, a dokonce měl otravu jídlem, po které jsem skončil na týden v nemocnici. Hongkong je oproti tomu úplně jiná písnička, ať už ohledně jídla, společnosti nebo politiky. V Číně je totiž snad úplně všechno pod kontrolou, kdežto v Hongkongu vládne demokracie, i když tedy občas ani ty milionové demonstrace také nejsou úplně příjemné. Na druhou stranu je tam v modelingu mnohem víc peněz, možností i kreativity než u nás. Ale já jsem prostě západní člověk. Asie není nic pro mě.
A plánujete se vlastně v budoucnu ještě modelingu věnovat? Přijde mi totiž, že ho berete spíš jen jako nutnou brigádu, než že by vás naplňoval…
Ano, říkáte to správně. Vadí mi, že jako model nejste nic víc než jen věšák, co má nohy. Úplně se sice modelingu nebráním, ale když už bych ho dělal, tak spíš jen na jméno a samozřejmě, kdyby se mi ozvala třeba značka Louis Vuitton s tím, že mě chtějí do Ameriky, tak to bych neřekl ne. Vlastně bych si podobné angažmá možná i rád vyzkoušel, ale hlavní vášní dál zůstává herectví. Je to pro mě něco jako při sportu, vždycky jsem se chtěl ukázat, bavilo mě bořit zdi uvnitř sebe. Upřímně jsem vážně rád, že vím, za čím jdu.
Doslechla jsem se, že plánujete také vlastní kolekci bot. Jak jste s ní daleko?
Půjde o street fashion a high fashion kousky. Máme desítky nákresů, jak by bota měla vypadat, ale nemůžu říct víc, budete si muset počkat. V těchto chvílí také s Petrou Györgyovou plánujeme vytvořit tričko podobné tomu, které před lety nosil třeba rapper Travis Scott nebo Kanye West. Bude inspirované jedním high fashion brandem a snoubit se v nich má elegance s extravagancí a naší kreativitou. S Monikou Říhovou o tom stále diskutujeme. V plánu to je, ale až to bude, tak to spatří celý svět.
