Domů INTERVIEWS Vít Navrátil: Společnost dohání umělce k potřebě šokovat

Vít Navrátil: Společnost dohání umělce k potřebě šokovat

Ještě donedávna pochyboval o svém talentu i o tom, jestli vlastně vůbec umí malovat. Dnes už má Vít Navrátil ze svého jména prosperující značku, pod kterou tvoří například dechberoucí pestrobarevné obrazy v duchu spontánního realismu, nebo přeměňuje staré a často ztrouchnivělé materiály v designové kousky nábytku. Když jsme spolu seděli u skleničky vína v jednom z pražských podniků, mladý umělec se rozpovídal například o tom, proč mají výtvarníci potřebu šokovat, jak se dá tvořit ekologicky, aby přitom nebyla zatížená ekonomika i proč si vybral u nás ne příliš známý umělecký směr. 

Jak se člověk, co studoval školu se zaměřením na sport a obchod, vlastně nakonec dostane k tomu, že ho živí umění? 

Už od střední školy jsem přemýšlel, co dál dělat, zkoumal různé sféry. Jelikož jsem dřív hrával tenis, tak nakonec vyhrál sportovní management. Jenže časem mi došlo, že se tomuhle oboru vlastně vůbec nechci věnovat, že je to pro mě jen stereotyp. Takže jsem hledal něco, co by mě opravdu bavilo, u toho jsem začal dělat různé grafické práce a postupem času se dostal až k věcem, kterými se živím dnes. Nejprve mě ale napadlo začít s designem nábytku, jeho renovací i vytváření nových kousků ze starých materiálů. Jenže si myslím, že by se člověk neměl zabývat pouze jedním oborem. Časem se totiž ukotví do nějaké linie a přestane o věcech přemýšlet. Přišlo mi tedy zajímavější začít k výrobě designového nábytku ještě malovat. Musím ale říct, že umění mi ale bylo blízké odmalička, protože můj otec maloval také. Upřímně jsem si ale já sám ještě donedávna nebyl jistý, jestli to vlastně umím a zvládnu. Přesvědčil mě až okamžik, kdy jsem se díval na výsledky prací různých profesionálních malířů a pak se rozhodl, že bych to měl zkusit.

A jak vás tehdy napadlo začít tvořit obrazy ve spontánním realismu, který u nás není příliš rozšířený?  

Ještě v době, kdy jsem nemaloval, mi totiž ve výtvarném umění chyběl směr, který by zajímavým, neklasickým způsobem zachycoval realistickou část, ale bylo by do něj zahrnuto i něco víc abstraktního. Prostě aby člověk jen přesně nekopíroval to, co vidí, ale aby do díla vkládal i něco svého a všechny aspekty pak spojil dohromady. Tímto stylem tvoří třeba rakouský umělec Voka, který mě inspiroval. Právě on totiž začal prorážet spontánní realismus, jenž byl vlastně tím jediným, co mě zaujalo. Všechny ostatní směry mi přišly hrozně smutné, nebarevné, na jedno brdo. U spontánního realismu se k sobě spojují různé tóny mnoha barev i do jednotlivých objektů, což dává možnost vytvářet pomocí výrazně separovaných tahů i jedinečnou barevnost.

Podle přívlastku spontánní to vypadá, jako byste nad tím, jaké barvy na obraz použijete, ani nemusel přemýšlet a dával je na plátno jen podle momentálního pocitu…

Nějakým způsobem nad tím člověk přemýšlet stejně musí. Jestli budou hrát barvy dobře dohromady totiž stejně nejvíc záleží na vkusu člověka, co obraz tvoří. Proto třeba hodně lidí, kteří sice malují dobře technicky, tenhle styl nakonec nedělají, i když se o něj pokusí. Není v něm totiž tak strašně těžké zachytit postavu, jako správně uchopit barvy. Já se třeba snažím od ostatních odlišovat tím, že pojímám barevné zpracování světlejším způsobem, aby obrazy nevypadaly až moc křiklavě. A to i kvůli prodejnosti, což je také velmi podstatná věc. Lidé se totiž bojí takové obrazy dávat do interiérů. Mají strach koupit si něco drahého, barevného a ještě něco, co znázorňuje konkrétní osobu, aby se jim to brzo neokoukalo.

Dívala jsem se, že v portfoliu máte vyobrazené převážně známé osobnosti, filmové nebo třeba hrdiny. Ostatně jako hodně světových umělců, co tvoří díla v tomto stylu. Je k tomu nějaký speciální důvod? 

Je pravda, že to tak vlastně dělá skoro každý. Já třeba maluju postavy, protože mi přijdou nejnáročnější a je to takový můj vnitřní souboj, jestli to vůbec zvládnu. Známé osobnosti se pak malují také proto, aby člověk dokázal, že je opravdu schopný zachytit tu realistickou část. Když bych namaloval kohokoliv, nikdo nepozná, jestli tvář na obraze vypadá stejně jako předloha. Zrovna nedávno jsem třeba dodělal jeden obraz od Rubense, v němž jsem skloubil dohromady více postav z různých jeho kreseb, ne z obrazů. Přišla mi totiž škoda, že je nikdy nikdo nenamaloval.  

Jak už jste zmínil, je důležité nejen tvořit kvalitní díla, ale také je umět prodat. Co musí mladý umělec absolvovat, aby si ho veřejnost všimla? 

Co musí začínající umělec udělat, aby se dostal nahoru, je těžké říct. V první řadě by ale jeho dílo mělo být kvalitní, aby zaujalo správného člověka, to je nejdůležitější. Z vlastní zkušenosti ale vím, že je občas ubíjející snažit se neustále někoho kontaktovat, protože jsem často narážel na ignoraci a někteří lidé vám dokonce ani neodpoví. Dneska se také všechno točí okolo faktu, že se umění netvoří samo za sebe, ale někdo ho tahá. Když se podíváte například na příběh Jeana-Michela Basquiata, tak to byl bezdomovec, co spal po parcích v krabicích. Přesto, že pocházel z dobré rodiny, dostal se svým životním stylem na úplné dno, ze kterého ho vytáhlo až náhodné setkání s Andym Warholem. Do té doby byl totiž jen otloukánek, o kterého nikdo nemá zájem. Jenže dneska se jeho obrazy prodávají za miliony dolarů, což je ale spojené i s tím, že umřel mladý.

Ona je asi v dnešní době podstatnou ingrediencí úspěchu i schopnost šokovat a dělat okolo umění různé bizardní záležitosti. Například jsem viděla ženu, která maluje tím způsobem, že na plátno zvrací barvy, které předtím vypila…

Je to pravda a upřímně mi to připadá hrozné. Člověk si musí vždycky zvážit, co je ochoten pro prodej své tvorby udělat. Já ale rozhodně nevěřím, že tyhle bizardní věci lidé dělají z uměleckého hlediska, ale jen z obchodního. Je jim tedy úplně jedno, co pro úspěch udělají. Velkou část společnosti ale zaujmou, protože tak je dneska svět postavený. Proto se tak umělci chovají, okolí to po nich svým způsobem vyžaduje. A oni tomu pak často podlehnou. 

Kromě malování se ale živíte také tím, že renovujete nábytek nebo ze starých materiálů vyrábíte nádherné designové kousky…

Ano. To vzniklo tak, že jsem začal stavět barák a na místě našel spousta materiálu na vyhození, třeba dřevo, které by někteří lidé nedali ani do kamen a nikdo normální by s ním už rozhodně dál nepracoval. Ale já přemýšlel nad tím, jak materiály využít, protože mi přišla strašná škoda, abych je jen spálil. K výrobě nových kousků nábytku tak používám třeba staré trubky z topení nebo staré trámy na vyhození, klidně i prohnilé, protože jakmile se dřevo oseká, vznikne dole třeba struktura od červotočů, která vypadá vážně hezky. Ale při výrobě se dá použít v podstatě cokoliv, ať už jsou to kousky, co seženu já, nebo už je doma lidé mají.  

Raději vdechujte starým věcem nový život, než aby byly vyhozeny a kupovaly se neustále nové a nové předměty. Razíte tedy také udržitelný způsob žití? 

Já spíš vždycky přemýšlel způsobem, jak pomáhat svému okolí. Udržitelná složka je pro mě také důležitá, jen se snažím to všude nevykřikovat. Přijde mi totiž, že v dnešní době je udržitelnost pro mnoho lidí jen póza, kterou přehání a stylizují se do nepřirozených rolí a kvůli současnému trendu dělají věci, které by je třeba normálně vůbec nenapadly. Ale pro svět jako takový je to vlastně lepší, než kdyby se to nedělo. Já jako velký problém vnímám třeba fakt, že spousta lidí přemýšlí pouze tak, aby vydělali co nejvíc peněz a je jim v podstatě jedno, jaký to bude mít dopad. Souhlasím sice s tím, že ekonomická stránka je důležitá, ale na druhou stranu jsem přesvědčen, že se všechno dá dělat i ekologicky tak, aby ekonomika nebyla zatížená.

Co konkrétně tím myslíte? 

Hodně lidí třeba říká, že vytvářet věci ze starých materiálů znamená, že se už nebude tolik těžit dřevo. Což sice může být z části pravda, ale opravit staré dřevo a pracovat s jednotlivými kusy je zase mnohem náročnější, než jen přijít a koupit desky v dřevařském závodě. No, a tak by nějací jedinci prostě nekáceli lesy, ale opracovávali by staré materiály. Jde jen o to, začít konečně přemýšlet jinak. 

- Reklama -
Matěj Dereck Hard: Dneska už samotná fotka nikoho nezajímá

Matěj Dereck Hard: Dneska už samotná fotka nikoho nezajímá

Matěj Dereck Hard je určitě jednou z nejzajímavějších postav na tuzemské fotografické scéně. Publikuje knihy, ve svých sériích znázorňuje různé typy sebevražd nebo alkoholiků...

Co vařit na Valentýna? Zabodujte s exkluzivním menu Kristíny Nemčkové

Přinášíme exkluzivní valentýnské menu, které přímo pro nás sestavila sedmnáctiletá Kristína Nemčková. Dívka, jež svůj obrovský talent...

Malý ochránce od Janji Prokić

Peří a oko jako symboly ochrany jsou hlavními motivy kolekce Homa české designérky Janji Prokić. „Při sbírání inspirace mě oslovila...

Salon Popper Prague: Síla tradice i odkaz první republiky

Salon Popper Prague je dámský krejčovský salon, jenž navazuje na prvorepublikový podnik, který provozovali předci nynější majitelky...