Silvii Dymákovou mnozí zaznamenali v roce 2012 díky jejímu dokumentu Šmejdi o manipulaci seniorů na předváděcích akcích, za který dostala Českého lva. Už od střední školy pracovala v médiích. Hlásila zprávy v rádiu, točila pro Primu, vybudovala televizní studio v Hradci Králové, s TV Nova spolupracovala na pořadech Robinsonův ostrov a Masterchef a teď spolupřipravuje pořad Gejzír pro ČT, který je složený z pozitivních reportáží. Do online distribuce pošle 29. března nový dokument Krychlič a vedle toho svůj čas věnuje pomoci samoživitelkám, za což byla navržena na státní vyznamenání a získala ocenění Laskavec.
Vždycky jste pomáhala ostatním a zastávala se slabších?
Nedávno jsme se s partnerem snažili rozklíčovat, kde to má kořeny. Když mi bylo 12 let, zlomila jsem si páteř pádem z koně a učila jsem se znovu chodit. Když mě rodiče přivezli do Hamzovy dětské léčebny v Košumberku, rychle jsem pochopila, jak to tam chodí, a byla jsem v šoku, jaká brutální šikana tam mezi dětmi vládne. Ubytovali mě na pokoji s partou těch největších šikanátorek a já jsem se s tím potřebovala nějak poprat, protože mi to bylo totálně nepříjemné. Přišla jsem na to, že když už jsem se dostala mezi ty holky, můžu působit jako protičlánek, a snažila jsem se tam bránit ty slabší.
Jak jste se dostala k pomoci samoživitelkám? Přes své reportáže?
Do doby, než se mi narodil syn, mě téma samoživitelství úplně míjelo. Dřív jsem byla zaměřená třeba na pomáhání lidem bez domova. Hodně jsme pomáhali seniorům, už před filmem Šmejdi jsem pro seniory pořádala výlety. A pak se mi narodil syn, otevřel se mi úplně
nový vesmír a zkřížila mi cestu reportáž Nory Fridrichové o samoživitelích. A já ovlivněná hormony jsem si říkala, jak je možný, že takhle může někdo žít. Já mám dítě a chlapa, oba máme příjem a naše miminko má úplně všechno a kompletní rodinu… Bylo to, jako když vás něco třískne do hlavy, a vy víte, že když můžete, tak musíte. Cítila jsem, že je to moje povinnost. Během pár dní jsme začali organizovat sbírky, vybírat peníze, rozvážet jídlo. A děláme to pořád.
Jak přesně pomáháte?
Začínali jsme v roce 2018 na Vánoce rozvozem jídla. Říkala jsem si, že když my budeme mít doma krásné svátky, chci, aby některé maminky taky měly krásné svátky. A pak se nečekaně v naší sbírce objevily i trvalé příkazy, což znamenalo, že můžeme pomáhat pořád. Začali jsme nakupovat i v průběhu roku. A další Vánoce jsme to zopakovali a pak zase a pak zase, a pak se nám přihodila neuvěřitelná věc. Zavolali kamarádi z jedné televizní kuchařské show, že by se s námi dělili o jídlo, které tam měli jako dekorace. Měla jsem pak obestavěný dům přepravkami s ovocem a zeleninou a asi tři týdny v kuse jsme to plnými auty vozili maminkám a do azylových domů ve středních Čechách. Byli jsme zavalení jídlem, a to jsme si teda hrábli, ale pomohlo to a mám z toho radost.
Jenže není všechno růžové, má to i odvrácenou stranu. Narážíme na to, že někdy si příjemci pomoci vymýšlejí, někdy lžou. Není lehké to odfiltrovávat. Abych tu pomoc dokázala směřovat co nejúčelněji, vymyslela jsem projekt Rok pod křídly. V tom máme jenom pár maminek a řešíme s nimi komplexně všechno. Všechny jsem je několikrát viděla, několikrát jsem s nimi mluvila. Je to velká pomoc v řádu desítek tisíc, proto si musím být jistá, že to není špatná volba. Každý měsíc od nás například mají poukázku na nákup potravin. Jedna maminka třeba ví, že bude mít lepší možnosti pracovního uplatnění, když bude mít řidičák, na který by si v životě nenašetřila, proto jsme jí zaplatili autoškolu. Snažíme se pomoc individualizovat podle potřeb maminek.
Neplánujete o samoživitelkách natočit dokument?
O samoživitelkách úplně ne. Ale sleduju, jak se chovají děti samoživitelek, a vidím, co tam chybí. Jsou to ženy, které jsou ve stresu, protože řeší existenční problémy, nemají žádný čas pro sebe, nemůžou si odpočinout a vyčistit si hlavu. I když dělají sebevíc, už to nezvládají a někdy se děti stanou tím hromosvodem. To mě zajímá z psychologického hlediska, co to udělá s psychikou dětí a jaký to může mít vliv do budoucna. Tomu se možná budu věnovat, až uzavřu dokument o Krychličovi. (Víc o dokumentu na www.krychlic.cz – pozn. red.)
Vidíte hromady smutných osudů, jak to snášíte psychicky? Jak si udržet odstup, abyste nevyhořela?
V tomhle mi perfektní průpravu dalo zpravodajství, které jsem natáčela několik let. Tam byly negace na denním pořádku. Člověk se naučí postavit si mezi tu událost a sebe jakousi skleněnou stěnu, po které to steče. To byla obrana, kterou jsem si vždycky snažila vizualizovat. A pak přišli Šmejdi a tam jsem to neuhlídala. Tam to vyhoření přišlo a přišly velké psychické problémy. Chodila jsem na terapie k paní doktorce Cajthamlové, která mě z té kaše dostávala ven. To mě naučilo dávat si stopku, chápat, co je duševní hygiena, a nedopustit sebedestrukci. Pomáhám lidem moc ráda a budu pomáhat dál, ale cítím, když už toho mám fakt hodně. Umím zastavit a říct si, hele, dost, teď si potřebuješ odpočinout. Kdybys pokračovala, máš zase problém.
Právě. Vy pomáháte ostatním, ale kdo pomáhá vám?
Hodně mi pomáhá partner. Přitom byl velký skeptik, co se týče jakéhokoli pomáhání a charity. Nevěřil tomu, a proto si řekl, že nikde pomáhat nebude. A pak potkal mě a najednou zjistil, že to jde dělat opravdu tak, že se pomoc dostane na správná místa. Teď je z toho nadšený a aktivně se zapojuje. Já vybírám maminky a nakupuju a on vozí. Když vezl úplně první nákup, maminka se rozbrečela a skočila mu kolem krku, že to není možné, že budou mít se synem krásné Vánoce. Tehdy můj muž přišel domů, on je takový drsný cynik, a to tedy měl slzy v očích. Myslím si, že by to všechno vůbec nebylo možné bez perfektního rodinného zázemí. Musím to zaťukat, jsme až kýčovitě idylická rodina. Náš syn Vojtíšek má oba rodiče, má dvě babičky, dva dědečky… Je zvyklý, že se všichni máme rádi, že v rodině nejsou žádné konflikty, a je to na něm znát. To mi dává sílu, abych pak mohla chodit něco někam opravovat.
